Co je, a co není Islámský stát

Report

Západ je jimi fascinován, ba perverzně nadšen. Nabyl dojmu, že peklo otevřelo v podobě Islámského státu chřtán a vyplivlo bojovníky, kteří jsou ještě horší než ti z al-Káidy. Dovolte nám střízlivější pohled.

Západ je jimi fascinován, ba perverzně nadšen. Nabyl dojmu, že peklo otevřelo v podobě Islámského státu chřtán a vyplivlo bojovníky, kteří jsou ještě horší než ti z al-Káidy. Dovolte nám střízlivější pohled.

Ano, metody Islámského státu, hlavně ty sloužící propagandě a psychologické válce, pro letošek jistě zvítězily v globální soutěži účelové krutosti. Lidé řady různých důvodů pracující pro IS ale byli – a zůstali – lidmi. Šok, který světu uštědřili, dává milosrdně zapomenout na důvody jejich úspěchu. A ty jsou pozemské, peklem jen inspirované.

Lze říci, jak se povede islamistům v následujících měsících? Porazí je koalice vedená Spojenými státy? Ztrácí IS potřebnou iniciativu? Snad je možné odhadnout, že IS v arabsko-sunnitských regionech Iráku a Sýrie moc jen tak neztratí. Dokonce ji může utužit – dobytím zbylých sunnitských oblastí v irácké provincii Anbár, které ještě nekontroluje.

 

Píáristi a ajťáci, nástup!

Neúspěch u severosyrského města Kobane, který se stává (vše)kurdským Stalingradem a až jakýmsi zakladatelským mýtem možného kurdského státu, prestiž IS jistě oslabuje. Fakticky jej ale neničí. Navíc pomáhá kolíkovat území IS, neboť ukazuje, kam až Západ dovolí islamistům zajít.

Nejen na Blízkém východě je vhodné znát nepřítele, který se záhy může proměnit v partnera. Hodí se vědět, co IS je a co není. S kým se v kraji potýká či naopak toleruje, byť třeba dočasně. Lze tak spekulovat, kdo a jak může IS porazit či transformovat – pokud pochopíme, koho a proč IS zastupuje.

IS je koalicí arabských sunnitů, která vznikla jako reakce na jejich útlak ze strany syrského (alavitského) a iráckého (šíitského) režimu. V širším ohledu je vznik IS výsledkem sunnitské snahy zabránit šíření íránského, rozuměj šíitského vlivu v regionu. Vzestup IS se tak jeví spíš jako důsledek než příčina nekonečného zápasu mezi sunnity a šíity.

Nejviditelnější složkou této koalice jsou radikální islamisté. Soustřeďují se na ně média, která pod pojmem IS obvykle mají na mysli jen je. Jádro tvoří domácí, iráčtí radikálové, které Američané po útoku na Irák v roce 2003 shromáždili v táboře Bucca. Lépe jim posloužit nemohli: v družné komunitě tu vytvořili zárodek nové a velmi životaschopné organizace.

Mezi únorem a prosincem 2004 tu pobýval současný šéf hnutí, nyní už i samozvaný chalífa Ibrahím. Zahraniční džihádisté, lačnící po krvi, dobrodružství, uznání, touze být u čehosi světodějného a bůhvíčem dalším, dorazili později. Média v nich vidí perverzní, nevděčné děti Západu, Ruska, arabských zemí…

Jsou mladší a co do víry ještě povrchnější než stávající islamističtí násilníci. Ti, co nebojují, často pracují v oblastech PR a IT. Má jich být až dvacet tisíc, Islámský stát ale až na výjimky neřídí. Do čela syrských regionů, které vedli cizinci, prý vedení IS prosadilo místní obyvatele.

 

Kdo je kdo a kdo je s kým

V soutěži o největší americkou chybu během irácké invaze (2003 – 2011) mnoho autorů hlasuje pro rozhodnutí rozpustit armádu někdejšího diktátora Saddáma Husajna – šlo o sbor převážně arabsko-sunnitských kádrů. Pod americkou patronací je nahradila – nepříliš překvapivě – armáda šíitských důstojníků. Tu osud sunnitů v lepším případě nezajímá, v horším je považují za postradatelný hmyz.

Po pomstě toužící sirotci Saddámovy armády se s radikálními islamisty dohodli na spojenectví nejpozději v roce 2009. Stalo se tak prý na konferenci, kterou doma zorganizovali syrští zpravodajci. Přes Damašek do Iráku tehdy proudila také většina islamistů toužících po boji s USA, alespoň to tvrdí kurdské zdroje z irácké tajné služby. Syrský režim diktátora Bašára Asada prý takto hodlal škodit jak Američanům, tak irácké vládě, jejíž premiér Núrí Málikí nebyl v Damašku oblíben. Jiní tvrdí, že Asadovi lidé již v minulé dekádě pilně a velmi pragmaticky vytvářeli síť spřízněných sunnitských džihádistů, prostřednictvím kterých by se pokoušeli manipulovat poměry v regionu.

Nepochopitelné přátelství či spíše partnerství vydrželo. Mnozí členové Husajnovy strany Baas se přidali k Islámskému státu, tvoří prý jeho profesionální jádro – hlavně v armádě, ale i státní správě. Pravda, jde o sunnity, kteří po americké invazi přišli o moc a chtějí ji zpět alespoň na části iráckého území. Strana Baas však (alespoň ve své tradiční podobě) představuje de facto protiklad k IS: je v arabském smyslu slova sekulární, nacionalistická, pokrokářská.

Lze spekulovat, zda se ti kteří baasisté proměnili v islamistické radikály. Nebo jde o pomstu, vypočítavost, či snahu přežít? To platí i pro třetího, respektive čtvrtého koaličního partnera projektu IS. Tím jsou sunnitské kmeny, či obyčejní obyvatelé obsazeného území. Jejich důležitosti i vrtkavosti si je vůdce Islámského státu vědom: fotografie, na nichž se mu šajchové některých kmenů podřizují, poslalo islamistické PR oddělení hbitě do světa. Stejně jako poslední záběry rebelujícího kmenového lídra. Vykopal si hrob a těsně před smrtí ho přinutili vyslovit varování: tak skončí každý, kdo se vzepře IS.

 

Ďábelský plán Husajnových pohrobků?

Šajchové nemají příliš na vybranou. Lidé ze sunnitského kmene Albu Nimir se v říjnu s islamisty střetli. Podlehli, neboť jim nikdo nepřišel na pomoc – ani irácká armáda, stále ovládaná šíity, ani spojenci s letadly. Kmenový vůdce vzpomíná na zoufalství, s nímž sledoval, jak koaliční letadla v míru přelétávají nedaleké pozice Islámského státu. Výsledek? Stovky povražděných členů kmenu, včetně žen a dětí. Není divu, že se arabští sunnité cítí zrazeni, a že ze dvou možností zla volí tu bližší. Přitom je jasné, že kdokoli chce irácké, respektive syrské radikály porazit, musí si získat umírněné sunnity – kmeny, které v kraji žijí.

Američané dokázali po roce 2005 oslabit, ba likvidovat iráckou odnož al-Káidy právě díky své spolupráci s šajchy. Jenomže šíitská vláda v Bagdádu, kterou Spojené státy vynesly k moci, se sunnity zacházela podobně jako (sunnitský diktátor Saddám Husajn s nimi: velmi špatně. Před rokem došlo v Anbáru k povstání, které de facto vyvolal expremiér, nynější viceprezident a radikální šíita Núrí Malikí. Situace zašla tak daleko, že sunnitští bojovníci z jednotek, kteří ještě před několika lety válčili s al-Káidou, přecházeli na stranu IS.

Nabízí se spekulativní otázka. Jsme svědky rozpadu Iráku? Jde o vymezování pozic mezi Kurdy na severu, šíity na jihu a sunnity na západě? Jsme svědky překreslování hranic a vzniku nového sunnitského státu? Kurdové na severu Iráku – jinak též sunnité, ale co do chápání víry obecně tolerantní – již svůj stát mají. Neboť jak jinak nazývat útvar, který se chlubí vlastní vlajkou, ale i armádou, parlamentem, vládou a vízovou politikou? Iráčtí šíité – dle znalců prostředí de facto vazalové Íránu – svůj region na jihu také ovládají.

Zbývají iráčtí sunnité. Anbár je jejich domovem. Islámský stát se tak může jevit nikoli jen jako pomýlená, barbarská organizace kruté mládeže, kterou bezesporu také je, ale rovněž jako zárodek nového státu arabských sunnitů a jejich přátel, jehož charakter se nyní jeví jako výsostně extremistický, ale není definitivní. Jde o ďábelský plán pohrobků Saddáma Husajna, kteří se v pravý čas extremistů zbaví a vyhlásí – na místní poměry – standardní stát? Budou extremisté schopni kompromisu? Pokusí se arabští sunnité nabídnout zbytku světa přijatelný modus vivendi? Po všech těch krutostech? Nebo právě po nich? Těžko říci.

 

Kremelský chráněnec Bašár Asad

Proti formálnímu (nikoli faktickému) rozpadu Iráku je kdekdo. Hlavně Spojené státy, které do irácké jednoty investovaly jak prestiž, tak peníze a životy svých vojáků. Navíc se jako garant stávajícího řádu chtějí vyvarovat otřesů, který by vznik nových států nutně provázel. Podobně přemýšlí i arabské státy, hlavně ty sousední.

Izrael vychází z okamžité situace a stačí či míní se starat jen o vlastní bezpečnost. I on si ale vznik nové radikální entity nepřeje. Rusko prezidenta Vladimira Putina se zase řídí dvěma zlatými kremelskými pravidly: podporuje za každých okolností syrský režim a to, co škodí Spojeným státům. Kremelský chráněnec Bašár Asad by sice musel dělat drahoty, nakonec by ale možná pragmaticky uznal faktický stav. Ovládá jen část Sýrie.

Mimochodem, syrský diktátor Asad bojuje víceméně jen proti umírněnější opozici, nikoli s Islámským státem. Ten mu oplácí podobnou zdrženlivostí. Část analytiků tvrdí, že si Asad a IS míní vyčistit bojiště, na kterém se posléze střetnou. A případně vymezí hranice, pokud se Islámský stát nepodaří zničit.

Jiní píší, že cynický Asad od počátku počítal s takovým vývojem: uchýlí se do oblastí, kde jsou alavité a jeho režim dostatečně silní. Zbytek přenechá islamistům, nikoli umírněným opozičníkům. Stane se spojencem světa v boji s teroristy. Přežije. Tato úvaha, kterou teď sdílí řada západních stratégů, je ovšem nejen nemravná (což stratégům obvykle nevadí), ale i nebezpečná. Islámský stát se stal lokálním hráčem nikoliv Asadovi navzdory, ale díky němu.

 

Hesla a symboly. Finance sotva.

Závěrem se sluší dodat slíbené, totiž co Islámský stát není. Kdo jej nazýval Al-Káidou 2.0, mýlil se. Autoři a šiřitelé tohoto bonmotu měli patrně na mysli nebývalou krutost a současně povrchnost bojovníků IS, s jakou přistupují ke košatému učení islámu. Islámský stát je ale v tomto směru podobný spíše afghánskému Talibanu: i on je svázán s teritoriem, na kterém míní vytvořit stát fungující podle svých rigidních představ. IS tedy zatím není entuziastičtější al-Káidou, tedy nadnárodní společností primárně zřízenou k organizaci globálního teroru.

Pokud se k IS nyní hlásí radikálové z jiných částí světa (Kavkaz, Egypt, Severní Afrika), jde spíše o ideové spojenectví než o budování společného podniku. Jakkoli to na Západě zní bizarně, tito dobrovolní vazalové se ze všeho nejvíce chtějí svézt na současné popularitě IS.

Provede-li pak Islámský stát atentáty na Západě, zdůvodní je jistě americkými (britskými, francouzskými...) útoky na území, které chápe jako vlastní. Jistě, součástí jeho rigidně pojaté doktríny je budoucí expanze mimo nynější území islámu. Například jistý zběh z IS tvrdí, že islamisté úspěšně organizují své buňky v Evropě i USA. Nyní se ale muži z Islámského státu koncentrují na domácí boj, k útokům na Západě vyzvali ideové spojence. Jinými slovy, zatím neposlali vlastní zaměstnance. Teroristům – osamělým vlkům poskytují hesla a symboly, finance však sotva.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama