Duše slováckého atentátníka

Co říci o duševním zdraví útočníka z Uherského Brodu? Nemohlo to s ním být zas tak špatné: žil trvale s manželkou, do svých dvaapadesáti let chodil do práce. V případě závažných psychických poruch by jedno i druhé bylo nepravděpodobné.

Na druhou stranu je takřka vyloučené, aby podobný čin spáchal člověk, který by byl duševně zcela zdráv. A z výpovědi svědků kromě jiného vyplývá, že se dotyčný nacházel pod značným napětím: cítil se nepřijat, nepochopen, ohrožen.

Ubližují mi. Potrestám je.

Dostal se do psychických potíží kvůli dlouhodobé nezaměstnanosti? Nebo byl dlouhodobě bez práce, protože byl prostě nesnesitelný? Po letech neúspěchů se tohle všechno smíchá: dotyčný se cítí odmítnutý, ze svých ztroskotání viní okolí. A víc a víc se zlobí. Až je toho vzteku příliš mnoho.

Přirozený obranný mechanismus lidského organismu velí promítat tyto nesnesitelné emoce ven. Agresi, která se v takto ublíženém člověku hromadí, začíná vidět v ostatních. A cítí se v nebezpečí, zahnán do kouta. O to víc se uzavírá do svého světa, o to víc se zlobí. Na všechno a na všechny.

Není s podivem, že v tomto stavu nenajde práci a cítí se stále více neúspěšný a opomíjený. Z takové spirály se už prakticky nedá vystoupit. Jedním z východisek, která budoucímu útočníkovi zbývají, je vzchopit se a „zazářit“. Vyřídit si to se zlým světem. A zemřít jako chlap.