Duše slováckého atentátníka

Report

Po každém útoku jako byl ten v Uherském Brodě se ptáme: jak tomu příště zabránit? Psychoterapeut Tomáš Rektor se zamýšlí i nad prototypem českého agresora: zatímco třeba v USA vraždí spíš teenageři, u nás bývá pachatelem starší muž.

Po každém útoku jako byl ten v Uherském Brodě se ptáme: jak tomu příště zabránit? Psychoterapeut Tomáš Rektor se zamýšlí i nad prototypem českého agresora: zatímco třeba v USA vraždí spíš teenageři, u nás bývá pachatelem starší muž.

Co říci o duševním zdraví útočníka z Uherského Brodu? Nemohlo to s ním být zas tak špatné: žil trvale s manželkou, do svých dvaapadesáti let chodil do práce. V případě závažných psychických poruch by jedno i druhé bylo nepravděpodobné.

Na druhou stranu je takřka vyloučené, aby podobný čin spáchal člověk, který by byl duševně zcela zdráv. A z výpovědi svědků kromě jiného vyplývá, že se dotyčný nacházel pod značným napětím: cítil se nepřijat, nepochopen, ohrožen.

 

Ubližují mi. Potrestám je.

Dostal se do psychických potíží kvůli dlouhodobé nezaměstnanosti? Nebo byl dlouhodobě bez práce, protože byl prostě nesnesitelný? Po letech neúspěchů se tohle všechno smíchá: dotyčný se cítí odmítnutý, ze svých ztroskotání viní okolí. A víc a víc se zlobí. Až je toho vzteku příliš mnoho.

Přirozený obranný mechanismus lidského organismu velí promítat tyto nesnesitelné emoce ven. Agresi, která se v takto ublíženém člověku hromadí, začíná vidět v ostatních. A cítí se v nebezpečí, zahnán do kouta. O to víc se uzavírá do svého světa, o to víc se zlobí. Na všechno a na všechny.

Není s podivem, že v tomto stavu nenajde práci a cítí se stále více neúspěšný a opomíjený. Z takové spirály se už prakticky nedá vystoupit. Jedním z východisek, která budoucímu útočníkovi zbývají, je vzchopit se a „zazářit“. Vyřídit si to se zlým světem. A zemřít jako chlap.

Vždyť poslední roky se takřka neustále bál a krčil. A najednou stojí zpříma, se zbraní v ruce. Proti všem. Nejdřív se jich bál, teď se bojí oni jeho. Tak dlouho ho svět ignoroval, a vida: teď jsou tu televizní kamery, média vysílají nepřetržité on-line zpravodajství. Mluví o něm celý národ.

Čerstvý masakr v Uherském Brodě se podobná útoku ve Frenštátě pod Radhoštěm před dvěma roky: frustrovaný muž s nižším vděláním okolo šedesátky vymontoval uzávěr plynu a vyhodil do povětří panelák. Chtěl se pomstít sousedům, s nimiž špatně vycházel. Zemřelo šest lidí včetně dětí.

 

Zpřísnit režim? Zbytečné.

Po lednových útocích v Paříži bylo důležité si uvědomit, jaké nebezpečí pro naši společnost znamenají radikální islamisté. A zabránit nárůstu islamofobie a xenofobie, přičemž ty dvě věci nestojí proti sobě: cítí-li se někdo opomíjen a ohrožen, bude se vztekat. A hledat skupinu, kde se bude cítit přijatý. Bude se chtít pozvednout, být jednou v životě chlap. Třeba i za cenu smrti. Není překvapivé, že každá xenofobie budí agresi a vede k radikalizaci.

Co dodat k prototypu českých atentátníků? K oněm neúspěšným a nespokojeným mužům z menších měst na prahu důchodového věku? Je to druh pacientů, s nimiž se při své terapeutické praci téměř nesetkávám, neboť si nepřiznají, že by potřebovali pomoc. A na tom se v dohledné době těžko něco změní. Vedeme v tomto směru dlouhý boj: snažíme se přesvědčit společnost, že psychická porucha není ostuda, že naši pacienti nejsou šílenci. U tohoto druhu lidí se nám to zřejmě daří nejméně.

Nemá smysl uvažovat o zpřísnění režimu pro psychicky nemocné. Mimo jiné proto, že útočník z Uherského Brodu zřejmě netrpěl takovou poruchou, aby ho sebepřísnější systém zachytil. A i kdyby… Společnost západního střihu stojí na principu, že raději neuvězní nebo pustí zločince, než aby potrestala nevinného. A stejně bychom měli vnímat duševně nemocné: když získají dojem, že léčba je pro ně něčím na způsob trestu, budou se jí pochopitelně vyhýbat.

 

Nemluvme o šílenci

Útoku někoho, kdo se cítí zahnán do kouta, nelze nikdy plně předejít. Prevencí není represe, lepší je nabídnout pomoc a hlavně: usnadnit, aby bylo snazší si o pomoc říci. Jenomže hovoří-li se o psychicky nemocných lidech jako o šílencích, bude pro ně těžké se naučit vyhledávat pomoc. Dost na tom, že se už tak cítí mizerně. Ještě, aby se cítili jako blázni.

V tomto směru je neblahé, pokud předseda vládní strany (lidovec Pavel Bělobrádek, pozn. red.) hovoří o útoku šílence. Jistě, uherskobrodský střelec – jak už jsme řekli – zřejmě psychické problémy měl. Ale šílenec? To je podobné, jako kdyby Američané mluvili o útoku „negra“. Takovým primitivním nálepkováním se potenciálních českých atentátníků nezbavíme.

 

Autor je psychiatr a psychoterapeut, zabývá se komplexní péčí o duševní zdraví.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama