Indonésan v Praze. Padesát let uprchlíkem

Lidé

Muslimským uprchlíkem v někdejším Československu se stal už v polovině šedesátých let. O něco později zde nazpíval populární popovou písničku. Loni si Rony Marton zahrál v indonéském filmu s názvem Dopisy z Prahy, který byl natočen o jeho krajanech – a vlastně i o něm. Vojenský režim, který se dostal k moci pučem, připravil mnohé Indonésany včetně Ronyho Martona o možnost vrátit se domů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V pražském Podskalí toho dne vydatně pršelo a mraky se jen tak nehodlaly rozejít. Rádio po svém zvyku omílalo hudbu z předrevolučních časů. Drobný, obrýlený muž sedící proti mně u stolu zažil v těch časech krátkou, přesto vydatnou kariéru zpěváka. V roce 1973 nazpíval hit Hastrmane, tatrmane o vodníkovi, jenž žije na Kampě. Dráha v pop-music, kterou se nakonec sám rozhodl opustit, je však jen jednou kapitolou příběhu muže, který se stal uprchlíkem v Československu a stále v České republice žije.

 

Z Jávy do Prahy

Rony Marton, vlastním jménem Rony Surjomartono, se narodil v roce 1943 na indonéské Jávě. Původně chtěl na studia do Japonska: kvůli bojovým sportům, kterým se věnoval. Osud mu však vylosoval Prahu. Přijel do ní studovat. A učinil zde těžké, ba fatální rozhodnutí, na jehož základě svou zemi desítky let neviděl.

Jeho rodná Indonésie totiž v roce 1965 zešílela. Skupina uvnitř armády svrhla levicový, nikoli však komunistický režim prezidenta Sukarna – a dobrovolnická komanda společně s pučisty generála Suharta podle střízlivých odhadů povraždila zhruba milion spoluobčanů nařčených z komunismu. Nezřídka šlo o levicové či sekulární intelektuály, stoupence jiného než sunnitského islámu, Indonésany čínského původu nebo prostě jen osobní nepřátele těch, kteří neobvykle brutální komanda vedli. A kteří údajně toužili pouze po majetku zavražděných.

Mladý rocker byl v pětašedesátém předsedou zdejšího svazu indonéských studentů. Zhruba čtvrt roku po indonéském převratu se organizace rozdělila na dvě skupiny. Jedna ku jedné, v absolutních číslech asi sto na sto.

„Polovina odsouhlasila Suhartův převrat, a tedy i násilí, které jej provázelo. Druhá, ve které jsem byl i já, puč odmítla,“ říká někdejší student – hovoří česky se slabým přízvukem. „Skupina spjatá s novým režimem nás vyzvala, ať se podřídíme. A lidé z indonéské ambasády k tomu přidali prohlášení, ve kterém jsme měli schválit nové vedení státu. Jinak prý ihned pojedeme domů.“

Lze si snadno domyslet, jak by čerstvý režim uvítal studenty, kteří se mu odmítli poklonit. Ti, co nepodepsali, přesto měli drobet štěstí. Československé úřady jim prostřednictvím Červeného kříže nabídly možnost pokračovat ve studiu. Po absolvování směli zůstat nebo odejít do jiné země.

Stali se svého druhu uprchlíky. „Vlastně ano, tehdejší řízení se podobalo tomu azylovému,“ popisuje tehdejší situaci Rony Marton, který žije v Praze dodnes.

 

Od Elvise k Hannigovi

Na svou krátkou kariéru začátkem sedmdesátých let v československé pop-music vzpomíná Rony Marton s jistou střízlivostí. Poněkud vtíravá melodie o hastrmanovi nepatřila – jak dnes říká – k jeho srdečním záležitostem.

Do Československa odjel v devatenácti ze země, která dobře znala americkou hudbu a kulturu vůbec. „Rokenrol jsme poslouchali dříve než mladí v Česku,“ říká Rony. „Kopírovali jsme Elvise Presleyho, to je jasné. Ale nejen jeho. Milovali jsme afroamerické zpěváky, třeba Wilsona Picketta a další mistry soulu.“

Co na to rodiče a příbuzní v muslimské zemi? „Moje babička mi kytaru ještě zakazovala, máma mi už angažmá v rokenrolové kapele schválila. Ostatně, v Indonésii jsem měl svoji první opravdovou elektrickou kytaru,“ říká Rony.

V Praze pak v roce 1965 založil s dalšími Indonésany hudební skupinu. Pojmenovali ji Matahari. Slavná tanečnice, špionka a kurtizána v Indonésii žila; matahari v indonéské řeči také znamená slunce.

Skupina nejčastěji hrávala v legendární sedmičce na pražském Strahově. Exotického zpěváka si posléze vyhlédl Petr Hannig, jeden z nemnoha guruů totalitního popu. Do nastupující normalizace se tak s jeho pomocí narodil Rony Marton a onen song o hastrmanovi.

„Většina umělců tehdy vedla dvojí život. Ten první, oficiální, se řídil pravidly nastavenými komunistickou stranou. Druhý probíhal v soukromí a často byl plný nadávek na režim,“ vypráví zpěvák. „Jsou tací, kteří mi moje angažmá v sedmdesátých letech vyčítali jako náchylnost k totalitnímu režimu, tou jsem ale nikdy netrpěl,“ dušuje se hudebník. Ostatně, ve zdejší komunistické straně ani být nemohl, neboť neměl československé občanství. O ně s chutí zažádal až po pádu režimu v roce 1989.

A komunisty protežovaný Petr Hannig? Toho Rony hájí, podle něj se režimu nepodbízel více než jiní hudebníci v jeho postavení. A na režim údajně nadával stejně jako ostatní. Co se písní týče, je prý Hannig dobrý muzikant i skladatel. „Pro pop-music ale není stvořený. Jak já ho znám, je po mém soudu spíše milovníkem vážné hudby,“ míní Marton.

 

Kdo by roztrhal dopisy

Mladý Indonésan nezapomněl, že přijel do Prahy studovat. Dokončil vysokou školu ekonomickou – a přestože byl znám z televize, nastoupil do zaměstnání v pražském ČKD. I ve svém hvězdném období prý úspěšně odolával návrhům českých dívek a žen, v čemž mu podle jeho slov pomohla víra stejně jako přesvědčení, že věrnost není přežitek. V té době už měl manželku a malé děti.

„Všechno dohromady stihnout nešlo, navíc bych brzdil kolegy ve skupině. Petr Hannig si tedy vzal jiné zpěváky, kromě jiných třeba Vítězslava Vávru,“ říká věcně muž, který z showbyznysu odešel a před sametovou revolucí pracoval jako výpočetní technik.

Několik let po rozpadu komunistického režimu skončil i indonéský vládce Suharto. Padl v roce 1998 a Indonésie od té doby buduje svobodnější řád. Jde o demokracii, byť limitovanou nikoli snad ústavou, jako spíše neschopností vymáhat spravedlnost vždy a kdekoli na souostroví.

Film Dopisy z Prahy – tedy příběh fiktivního a sympatického studenta, který stejně jako Rony Marton žil v Československu a odmítl podepsat věrnost Suhartově vládě – promítala loni indonéská kina bez námitek a potíží. Snímku nechybí povinný romantický příběh a z velké většiny se opravdu odehrává v Praze, kde jej stále bohatší indonéští filmaři natáčeli. Podle jeho autorů je ale důležité, že boří jeden z typických mýtů, že v šedesátých letech byli postiženi výhradně komunisté.

„Hrál jsem v tom filmu sám sebe. Byť se tam objevím jen na tři čtyři minuty. Ze všech sil jsem ale jeho mladým tvůrcům pomáhal,“ blýská se Ronymu spokojeně v očích. „Vždyť popisuje osudy, které jsme tu žili poslední desítky let! Ten příběh je koláž našich reálných prožitků.“

Doba zahladila i spory mezi někdejšími studenty. Ti, kteří tehdy podepsali, často jen toužili po klidném návratu domů. Jiní se báli, další s pučem sympatizovali. „Už to spolu neprobíráme. Což neznamená, že o těch událostech nehovořím s mladými Indonésany! Země se totiž s masakry roku 1965 dosud nevypořádala,“ vysvětluje někdejší student. A dodává: „Lidé, především vojáci, kteří se na masakrech podíleli, jsou stále mocní. Co je ještě horší: stále se snaží povzbuzovat nenávist muslimů vůči všemu levicovému.“

A sunnitští radikálové se poctivě snaží, aby je indonéská společnost nepřehlédla. Uzavřeli prý s některými vlivnými generály nepsanou dohodu, podle které se zdrží útoků na cizince výměnou za shovívavý postoj uniforem k násilí vůči šíitům (menšinové větvi islámu), muslimským sektám a minoritám vůbec. Letošní demonstrace vyzývající k odporu proti LGBT komunitě našly odezvu dokonce i mezi lékaři, kteří se nechali slyšet, že jsou připraveni homosexualitu léčit.

„Myslím si, že hlavně mladým Indonésanům musí v hlavě zůstávat guláš,“ stýská si drobný Javánec, podle kterého indonéská televize rok co rok povinně papouškuje názory viníků krveprolití. Neřešené trauma prý může zemi pokřivit do budoucna. „Bez reflexe pětašedesátého nemůže Indonésie prosperovat. Mám za to, že nepotrestané masakry utvrzují Indonésany v obecné skepsi ohledně vymahatelnosti práva. Jak trestat za korupci či pašování drog, když viníci takřka nepředstavitelných krutostí pyšně chodí po svobodě?

I proto není ani teď bezpečné veřejně kritizovat tehdejší čistky. „Ne, za mříže už nepůjdete. Může vás ale na ulici někdo fyzicky napadnout. Zmlátit. V Indonésii je stále nebezpečné být levicovým intelektuálem,“ míní.

 

Strach z islámu? Neznalost

Třiasedmdesátiletý Rony Surjomartono je jinak hrdým Indonésanem – a také se nikdy nestyděl za to, jaké je víry. „Vyrůstal jsem v islámském prostředí, vždyť Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí planety,“ říká. Jemu osobně prý v Česku kvůli víře nikdo nespílal. Patrně i proto, že podobně jako ostatní asijští muslimové nenaplňuje stereotypy, které si Češi o Mohamedových následovnících většinou vytvořili.

„Myslím, že strach z islámu pochází z neznalosti. Islám rozhodně nerovná se takzvaný Islámský stát. Vždyť jde o náboženství, které vyznává půl druhé miliardy lidí na celé planetě,“ opakuje. Pro radikály však dobrého slova nemá: „To, co se nyní děje na Blízkém východě, nemá s islámem vůbec nic společného. Jde o terorismus, pusté zabíjení.“

Netěší jej ale ani postoj některých českých politiků. „Třeba prezident Miloš Zeman se k tomuto tématu vyjadřuje zpravidla populisticky. Jeho slova mají velký zásah, protože má důvěru většiny Čechů. Získává tak politické body,“ míní drobný Indonésan Surjomartono. Zůstává přesto optimistou. „Stále ve skrytu duše doufám, že si Češi o muslimech udělají vlastní, pravdivější názor.“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama