Šlapej a přestaneš si klást zbytečné otázky

Lidé

Na svých pěších cestách ušel Petr Hirsch za uplynulých šest let více než 23 000 kilometrů. A před dvěma roky vyrazil na svou nejdelší pouť s odvážným cílem: obejít celý svět. V mrazivém Estonsku se však v poutníkovi něco zlomilo…

V roce 2014 jste oznámil svůj plán projít jako první Čech pěšky celý svět. Kudy jste se chtěl vydat?

Chtěl jsem navázat na své předchozí cesty, jižní část Evropy a Turecko už jsem totiž prošel. Proto jsem se vydal na sever – nejprve z Prahy do Kodaně, vloni pak z Kodaně přes Trondheim na Severní polární kruh a následně do Stockholmu, Petrohradu a Estonska. Každý rok jsem chtěl projít jednu etapu, celkem mi cesta měla trvat asi dvacet let.

Rusko a Estonsko jste procházel loni v listopadu a prosinci, obvykle nocujete venku. Jak jste se vypořádával se zimou?

Měl jsem štěstí, zima letos přišla poměrně pozdě, obvykle bylo jen pár stupňů pod nulou. Větším překvapením bylo léto ve Skandinávii: celé propršelo a nad deset stupňů se teploty dostaly jen výjimečně. Na civilizaci jsem narazil tak jednou za pět dní, zbytek času jsem strávil v osamění.

 

Kdy jste se rozhodl cestu kolem světa ukončit?

Rozhodl jsem se 13. listopadu ve Stockholmu, nechtěl jsem se ale vrátit hned. Přidal jsem si ještě měsíc cesty, abych pouť mohl ukončit 12. prosince, tedy přesně šest let po mém rozhodnutí zanechat práce a stát se poutníkem. Má cesta skončila v Estonsku, u krásného jezera poblíž malé vesničky Tudu.

 

Co vás k ukončení pouti vedlo?

Po šesti letech jsem se odhodlal čelit pravdě – uvědomit si, že ve skutečnosti před něčím pořád utíkám. Celou dobu jsem si namlouval, že putování jde skloubit s rodinou. Ale nejde. Žádná žena na vás nebude půl roku čekat. Pokračovat dál v putování by pro mě znamenalo vzdát se rodiny a přátel. To by bylo velmi egoistické.

 

Plánujete se usadit?

Ano, mám přítelkyni a před nedávnem jsme se společně přestěhovali do Křtin u Brna, což je krásné místo s poutním kostelem. Na cestě jsem pár dobrodruhů – samotářů potkal. Jsou to lidé, kteří své svobodě obětovali vztahy. To já nechci, byť mám samotu rád, jsem i společenský člověk a rodina je pro mě velmi důležitá.

 

Co vás tedy před šesti lety přimělo, abyste vyrazil na cestu?

Prošel jsem velmi náročným rozvodem. Podepsal jsem všechny papíry, ale vnitřně se s rozvodem smířit, to byla složitější věc. Vždycky jsem se zajímal o věci kolem sebe, tehdy jsem ale úplně ztratil chuť do života. Rodina pro mě byla všechno a najednou mi zbyla jenom máma – o tátu jsem přišel, když mi bylo šestnáct. Na pouť jsem tedy nevyrazil ze zvědavosti, ale spíš ze zoufalství. Chtěl jsem opustit ten svůj smutek a prázdnotu a vydal jsem se za světlem, kterým se pro mne na počátku stala pěší cesta do Santiaga de Compostela.

 

Byla to vaše první dlouhá pěší cesta?

V červnu 2009 jsem strávil měsíc chozením po Krétě, tam jsem se ostatně poprvé dozvěděl o Svatojakubské cestě (cesta do Santiago de Compostela, pozn. red.). Takže jsem s chozením sice měl nějaké zkušenosti, ale rozhodně ne s chozením takhle daleko. K aktivnímu životnímu stylu jsem jako typický ajťák příliš netíhl.

 

Původně jste plánoval, že na cestě strávíte jen pár měsíců, nakonec se to protáhlo na dva a půl roku. Proč?

Do Santiaga de Compostela jsem dorazil o Vánocích, po půl roce cesty. Vůbec jsem si tehdy nedovedl představit, že bych se vrátil. A tak jsem vyrazil dál. Nejprve na Gibraltar, pak do Říma a nakonec do Jeruzaléma. Nikam jsem nespěchal, užíval jsem si to.

 

Nedošly vám peníze?

Naštěstí jsem měl dobře placenou práci. Během pár měsíců před cestou se mi podařilo našetřit asi pět tisíc euro, které mi vystačily na sedmnáct měsíců putování. Později mi pomohla rodina, mí blízcí a také mnoho lidí, které jsem třeba ani osobně neznal. Pěší putování nemusí být zvlášť nákladné, snažil jsem se vyjít s rozpočtem 10 eur na den a někdy i méně.

 

Jakou změnu vám cesta přinesla?

Chtěl jsem, aby vše bylo jako nové, hodně jsem se otevřel Zkoušel jsem nová jídla, zajímal se o historii míst, kterými jsem procházel, poznával Evropu. Znovu se ve mně probouzela chuť k životu. Úplně novou zkušeností pro mě bylo i navazování kontaktu s cizími lidmi, jsem trochu stydlivý.

 

Jak dlouho vám trvalo se to naučit?

Vlastně se to učím dodnes. Ale začátky byly hodně krušné, bál jsem se odmítnutí. Pamatuju, jak jsem asi čtvrtý den cesty stál před farou v Kutné Hoře a styděl se zazvonit, abych se představil a požádal o pomoc. Trvalo to skoro hodinu, pak za mnou pan farář přišel sám a oslovil mě. Po pár týdnech už to bylo lepší, začal jsem zjišťovat, jak moc jsou lidé fajn.

 

Pomáhali vám lidé řešit problémy, se kterými jste se na pouť vydával?

Ano, hodně. Bylo pro mě důležité se někomu vypovídat. Občas je jednodušší vyložit své problémy úplně cizímu člověku než někomu blízkému. To, že vás blízcí dobře znají, je někdy překážkou. Naopak je zajímavé, do jak důvěrné konverzace můžete během chvíle přejít s neznámým člověkem.

 

S jakými lidmi jste mluvil?

Zpětně zjišťuji, že často byli muži ve věku mého otce, kdyby se dožil dneška. Potkal jsem pár lidí, kteří ve mně vzbuzovali tuhle otcovskou autoritu.

 

Jak si hledáte místo na spaní?

Ve městech se snažím najít faru nebo milé lidi, které bych mohl poprosit o laskavost. Když to nevyjde, snažím se vyhledat nějaké klidné místo – ideální jsou třeba tribuny fotbalového stadionu. Přinejhorším se ubytuji na autobusové zastávce, raději ale spím v přírodě. Nosím s sebou pončo, které může posloužit i jako celta, nebojím se vlézt ani do stodoly nebo opuštěného domu. V Evropě je spousta míst, kde složit hlavu. Nejlepší to bylo ve Švédsku a Norsku, kde mají spoustu přístřešků a loveckých chat, které nechávají odemčené.

 

Na svých pěších cestách ušel Petr Hirsch za uplynulých šest let více než 23 000 kilometrů. A před dvěma roky vyrazil na svou nejdelší pouť s odvážným cílem: obejít celý svět. V mrazivém Estonsku se však v poutníkovi něco zlomilo…

 

Jak vypadal váš typický den na pouti?

Potřebuji hodně spát. Takže když spím v klidu, tak osm hodin, když se budím, tak asi deset. Ráno proto vstávám až dlouho po východu slunce. V klidu si udělám snídani, v ideálním případě teplou, s kávou. O hodinu později vyrazím na cestu a s krátkými přestávkami na oběd a svačinu putuju až do večera. Jinak se zastavuji jen kvůli focení nebo jen tak, maximálně na pár minut, během kterých si ani nesundám batoh. Denně takhle ujdu patnáct až třicet kilometrů, tempo se liší podle počasí a ročního období.

 

Trávil jste hodně času přemýšlením o svých problémech?

Tomu se nevyhnete, ty otázky přicházejí samy. Je zvláštní ve třiceti letech řešit smysl života, existenci Boha a podobné věci. K tomu všechno to, proč se v mém životě staly některé věci. Odpovědi na vše ale nepřicházejí. Mým největším vítězstvím bylo, že mě podobné otázky během cesty postupně přestaly tížit a později úplně zmizely.

 

Čím si to vysvětlujete?

Pouť není jako jízda autobusem, musíte řešit spoustu věcí. Kde budete spát, co budete jíst, kudy půjdete, kde seženete vodu, občas potřebujete lidský kontakt… A tak jsem se postupně naučil řešit jen tyhle praktické věci, a když přijdou tíživé otázky, vůbec se jimi nezaobírat, prostě je nechat jít. Když na ně hledáte odpověď, ve spirálách se vám vracejí. Nemá to smysl.

 

Na rozdíl od mnoha jiných poutníků se nevyhýbáte moderním technologiím. A během své poslední pouti jste byl aktivní na Facebooku…

Už na první cestu jsem si místo stanu vzal laptop, což spousta lidí nechápe. Bylo to ale mé jediné spojení s domovem, ze Santiaga už jsem pokračoval bez telefonu. Tehdy jsem navíc ještě neměl ani GPS navigaci. Ty okamžiky, kdy jsem v noci v horách s čelovkou a kompasem hledal severozápad, měly ovšem svůj půvab. Dnes už mám vybavení lepší, část jsem dostal od sponzorů.

 

Na cestách jste prošel šestadvacet evropských zemí. Kde se vám líbilo nejvíc?

To takhle nejde říct, každá země má svoje. Dost mě překvapilo, jak hodně se od sebe liší. Nejsem nijak zvlášť sečtělý člověk, objevovat různé kultury a země pro mě často znamenalo dozvídat se úplně nové věci.

 

Snažil jste se přejímat místní zvyky?

Ano, v každé zemi jsem se snažil naučit místní slovíčka, ochutnat jejich jídla, seznámit se s historií.

 

Zažil jste nějaká kulturní nedorozumění?

K tomu největšímu došlo v tureckých horách. Jedna rodina mě pozvala do svého domu, ovšem když jsem se po večeři uložil ke spánku, přijela skupina ozbrojených mužů, zatkli mě a odvezli. Po třech hodinách jízdy jsme dojeli na policejní stanici ve městě

 

Myslíte, že pouť může zvládnout každý, nebo by na ní někteří lidé neobstáli?

Myslím, že nejdůležitější je vydržet samotu nebo lépe řečeno vydržet sám se sebou. Žádné zvláštní fyzické předpoklady rozhodně potřeba nejsou. Já byl v dětství alergik, vyhýbal jsem se sportu a později i vojně, trápila mě bolavá záda. Myslím, že si na pouť může troufnout každý průměrný člověk. Je to jen otázkou jeho odhodlání, vzteku nebo zoufalství. A takovou motivaci podle mne potřebujete, alespoň já.

 

Na pouť jste se vydal vyrovnat se s rozvodem. Povedlo se vám to v nějakou určitou chvíli, nebo šlo o postupný proces?

Cesta k přijetí rozvodu byla dlouhá, ale na jeden konkrétní okamžik, kdy se to lámalo, si vzpomínám. Ze Svatojakubské cesty jsem odbočil podívat se na Mont Blanc. Při sestupu do údolí jsem narazil na Francouze, který mě pozval k sobě domů na kuře, nakonec jsem zůstal na pár dní. Hostil mě vynikajícím čajem, následně se ukázalo, že ho vaří z marihuany. Po třech dnech jsem znovu vyrazil lesní cestou do prudkého kopce. A v jednu chvíli jsem zastavil, podíval se do údolí a zažil ten nádherný moment, kdy ze mě tíha ukončeného manželství spadla a já se cítil opět volný jako pták.

 

Zažil jste takových okamžiků víc?

Ano. Další přišel v Santiagu, když jsem telefonoval s mámou a ta mi řekla, že je na mě pyšná. Nic takového jsem od ní předtím nikdy neslyšel. Silným momentem byla i návštěva hrobu mého dědečka na vojenském hřbitově v Itálii.

 

Tu jste měl v plánu?

Neměl, inspirovalo mě, že jsem v Portugalsku našel medailonek sv. Antonína. Můj dědeček se jmenoval Antonín, měl rakouské občanství a padl v Itálii za druhé světové války – v roce 1944. Otec se k jeho hrobu vždycky chtěl podívat, ale zemřel krátce po revoluci, takže to nikdy nestihl. A tak jsem k jeho hrobu došel hezky po svých.

 

Svou pouť kolem světa jste ukončil. Chcete se k poutnictví někdy vrátit?

Rád bych ten zážitek zprostředkoval dalším lidem. Letos plánuji a organizuji několik menších putování, například Norskem po svatoolafské cestě. Částečně se vracím ke své původní profesi SAP konzultanta a vedle toho budu postupně pracovat na založení spolku, který bude dále rozvíjet možnosti terapeutického účinku pěšího putování.

 

Takže chcete předat štafetu?

Ano, chci nabízet pomoc jednotlivým dalším poutníkům. Pouť podle mě umí nabídnout každému to, co zrovna potřebuje. Je to trend, který stojí za to podporovat, prostě mi to dává smysl.

 

Petr Hirsch…

Narodil se v roce 1979 ve Dvoře Králové nad Labem. Pracoval jako IT specialista, po rozvodu ve třiceti letech se vydal na první pěší pouť, nyní se ke své profesi vrací. Příběhy ze svého putování zveřejňuje na vlastním webu a facebookové stránce, pořádá také cestovatelské projekce. Nyní žije poblíž poutního kostela ve Křtinách u Brna, se svou přítelkyní Lucií plánuje založení rodiny.

… a jeho cesty

V roce 2010 se Petr Hirsch vydal do tři tisíce kilometrů vzdáleného Santiaga de Compostela. Cestu se pak rozhodl prodloužit do Říma a následně do Jeruzaléma. Jeho první pouť trvala (se čtyřměsíční přestávkou) dva a půl roku, ušel přes 16 000 kilometrů. Krátce po návratu se rozhodl pro pěší pouť kolem světa. V červnu 2014 vyrazil na první etapu z domova přes Prahu do Kodaně, během šesti měsíců urazil 3 400 kilometrů. Na další etapu vyrazil z Kodaně a tuto část cesty ukončil po šesti měsících a 3 900 kilometrech v estonské vesničce Tudu. Na svých poutích ušel za šest let celkem přes 23 000 km a prošel 26 převážně evropských zemí.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama