Ironman na Havaji: Železná parta

Lidé

Je to legendární závod Ironman, mistrovství světa v disciplíně „železný muž“, které se už čtyřicet let koná na Havajských ostrovech. Pod sopkami, obklopeni Tichým oceánem, museli závodníci v jeden den uplavat necelé čtyři kilometry, ujet 180 kilometrů na kole a navrch dát ještě maraton. Letos se na závod kvalifikovalo čtrnáct sportovců z České republiky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Je podvečer, druhé zářijové úterý a na parkovišti před pražskou fakultou tělesné výchovy a sportu se schází skupinka zhruba dvaceti lidí. „Tak vás tady všechny vítám. Děkuji, že jste přišli v tak hojném počtu,“ přeruší hovor svých svěřenců a fanoušků Petr Soukup; muž, kvůli němuž se sem všichni dostavili. „Za chvíli vyběhneme támhle do Šárky na silový trénink. Ale nejdřív si připijeme na náš úspěšný projekt na HitHitu. Vybrali jsme ještě více, než jsme chtěli. Za to chci všem poděkovat.“ Pak si jako první připije – z lahve „rychlých špuntů“ neboli „dětského šampaňského“. „Ty jo, to je čistá glukóza, teď to aspoň poběží,“ šklebí se.

Po rozběhání a vysvětlení cviků takzvané„běžecké abecedy“ naloží účastníkům tréninku tři série posilování a k tomu kopcovitý běžecký okruh. „To abychom byli schopni po výlezu z vody běžet do depa nebo po kole uměli přejít plynule do běhu,“ vysvětluje. Tyto dovednosti se budou Petru Soukupovi brzy hodit. Hned následující zářijový týden se totiž vydal pod sopky Havaje a 13. října se postavil na největším havajském ostrově Big Island na start mistrovství světa v Ironmanu – závodě „železný muž“, což je dlouhý triatlon skládající se z téměř čtyř kilometrů plavání, sto osmdesáti kilometrů jízdy na kole a maratonských dvaačtyřiceti kilometrů běhu.

Ambicí Petra Soukupa bylo vyhrát svou věkovou kategorii (30–34 let) a posunout hranici nejlepšího českého času na 8 hodin a 45 minut. Na pouť s heslem „226 na krev“ přitom prostřednictvím crowdfundingové platformy vybral téměř 300 tisíc korun, přestože původní cílová částka byla poloviční. „V prosinci kamarád přišel s tím, že mám kolem sebe schopné lidi, tak proč neudělat podobnou akci. I když to budeme dělat špatně, aspoň budeme vidět. Název jsme vymysleli hned první den. 226 je celková vzdálenost závodu v kilometrech, a když je dobíhám, vždycky jsem totálně zničený, nohy mám krvavé a tak,“ vysvětluje Petr Soukup, přezdívaný Souki.

 

Ptám se ho, co se mu vybaví, když se řekne „Ironman Havaj“. „Strašné utrpení! Devět hodin trvající bolest. Ale zároveň jeden z nejsilnějších zážitků, které člověk může prožít, nebo já jsem prožil. A největší paradox je, že se na to vždycky těšíš. Na Havaj se těšíš, na ostatní dlouhé triatlony ne. Ten závod je prostě jiný, úplně jiný. Tam je taková síla ostrova, že i neznaboh jako já to vnímá. Ten ostrov tím prostě žije,“ vypráví zaníceně.

Jednatřicetiletý fyzioterapeut a trenér triatlonu není zrovna typický amatérský sportovec, „hobík“, jak se říká. Trénuje v průměru až 25 hodin týdně, jako kdyby byl profesionální sportovec. „K tomu odpracuji denně těch zhruba 5 hodin, s tím jsou spojené přesuny po Praze mezi různými klienty,“ říká. A na další dotaz dodává, že spí tak pět, pět a půl hodiny denně.

 

Když ono mě to baví…

Normálního člověka hned napadne otázka, proč tohle všechno podstupuje. „Ono mě to baví, to je na tom to nejhorší. Nějak mi to prostě dává smysl. Na trénink se těším. Každý má svůj koníček. Mě prostě baví, když můžu skočit do toho studeného bazénu, projedu se v dešti na kole, a když se mi chce spát, jdu si zaběhat. Z dlouhodobého hlediska mi to dává smysl, protože se věnuji fyzioterapii a trenérství. Beru to tak, že do budoucna by pro mě ten titul mistra světa byla dobrá investice, dobrá reklama,“ vysvětluje.

Triatlonových závodů se zúčastňuje již patnáct let a na své začátky vzpomíná s pobavením: „Tehdy jsem na Mácháči jel aquatlon. Po kilometru plavání jsem z vody vylézal poslední. Okoukal jsem, že triatlonisti běhají bez ponožek, takže jsem na té písečné pláži obouval boty naboso a vydal se na běžeckou desetikilometrou trať. Asi si to dovedeš představit…“ Přes krev v botách však mladého Východočecha nová disciplína zaujala a následovalo sportovní gymnázium a tituly mistra České republiky v mládežnických kategoriích.

„Ale dlouhý triatlon jsem nikdy dělat nechtěl. Zlom byl s příchodem do mužů, kde jsem zjistil, že na ty olympijské distance nejsem dost dobrý plavec, takže jsem přešel na dlouhé tratě.“ V olympijských triatlonových disciplínách je totiž plavání mnohem důležitější pro celkový výsledek. „Nicméně jsem stejně vždycky tvrdil, že na ironmanských tratích se nedá závodit. Prvního železného muže jsem jel v roce 2015 a hned vyhrál mezinárodní mistrovství Rakouska. Tam jsem pochopil, že když na to natrénuju, tak se opravdu dá i závodit. No a v roce 2016 jsem byl naposledy ve věkové kategorii do 29 let, kde neměla být taková konkurence. Tehdy jsem se na Havaj nominoval poprvé, byl super připravený, ale na kole mě dva defekty odsoudily na pozici hluboko v poli poražených. Když jsem tam v tom havajském lávovém poli čekal na technickou pomoc, naštval jsem se a říkal si, že se sem prostě příští rok musím vrátit a vyhrát to. No a loni jsem skončil v kategorii druhý o pouhých 26 vteřin. To jsem se naštval znovu — no a jsme tady.“

 

Výtvor Johna Collinse

Petr Soukup se chystá uspět v závodě, jehož legenda se šíří už čtyřicet let – a za tu dobu se stal motivací pro desetitisíce lidí z celého světa, kteří jsou ochotni obětovat volný čas i spoustu peněz, aby se kvalifikovali. Není zjevně náhodou, že pořadatelé propagovali čtyřicátý ročník závodu výmluvným heslem – „40 years of dreams“ (40 let snů).

Jak Ironman vznikl? Jeho kořeny vedou do Spojených států druhé poloviny dvacátého století. V sedmdesátých letech začala spousta lidí bojovat proti nadváze běháním, bylo jich ovšem už tolik, že menší skupiny začaly hledat další, nové a náročnější fyzické výzvy. A právě takovou stvořil v únoru roku 1978 na havajském ostrově Oahu důstojník amerického námořnictva John Collins. Dal dohromady havajské klání v plavání Waikiki Roughwater Swim (3,86 km), cyklistické Around-Oahu Bike Race (180 km) a maraton v havajském hlavním městě Honolulu (42,2 km). „Kdo závod dokončí, bude si moci říkat Ironman,“ řekl Collins dvanácti odvážlivcům těsně předtím, než se z břehů Oahu vrhli do vod Tichého oceánu.

Tak začala tradice nejen tohoto závodu, ale celého dnes již olympijského sportu nazývaného triatlon. Z původně zamýšleného testu odolnosti a souboje o dokončení se stal regulérní závod, který rychle rostl a na podzim 1982 se přestěhoval do města Kailua-Kona na Big Islandu.

Nové místo dotvořilo legendu tohoto závodu: Ironmana si lidé ztotožňují právě s plaváním v tropické zátoce Kailua-Kona Bay, s jízdou na kole uprostřed rozžhavených lávových polí do města Hawi a zpět a s maratonem, jehož trasa vede vyprahlou krajinou ostrova. To vše za – pro Středoevropana mimořádně obtížné – extrémní vlhkosti a silného větru. Cíl závodu se nachází na přímořské Ali’i Drive, jejíž okraje s blížící půlnocí postupně zaplňují úspěšní účastníci závodu čekající na poslední dokončivší sportovce. Právě zdejší elektrizující atmosféru řada triatletů popisuje jako jeden z největších životních zážitků.

 

Legendární „holka od vedle“

Stěhování závodu do ikonického prostředí pod havajskou sopkou Mauna Kea přišlo půl roku poté, co se odehrál jeden z vůbec nejpamátnějších příběhů celé historie triatlonu. Příběhů definujících prapůvodní podstatu tohoto závodu coby souboje člověka se svým tělem.

Čtyřiadvacetiletá studentka Julie Mossová se tehdy rozhodla zúčastnit v rámci svého výzkumu pro diplomovou práci z fyziologie. A po velkou většinu trati byla s velkým náskokem v čele ženského pelotonu, její tělo však v samotném závěru začalo selhávat. Několikrát se jí podlomily nohy, poslední desítky metrů se za cílovou čáru doslova plazila a o prvenství ji připravilo jen pár vteřin.

Její trápení se skrze televizní pořad Wild World of Sport dostalo na obrazovky milionů Američanů. „A lidé uvažovali, co za tou cílovou páskou, proboha, je, že tahle holka, která by klidně mohla být mou sousedkou nebo chůvou mých dětí, je ochotná tolik udělat pro to, aby se za ni dostala. A řekli si, že to musejí taky vyzkoušet,“ komentoval tento moment velký propagátor triatlonu, vydavatel a novinář Bob Babbitt. Čili nebýt Julie Mossové, dnes byste možná tyto řádky o triatlonu v Tichomoří nečetli.

 

Ironman znamená prestiž

Ironman se od té doby změnil. Firmu World Triathlon Corporation (WTC) a ochrannou známku „Ironman“ dnes dokonce vlastní čínský kapitál (a název Ironman mohou používat pouze závody WTC, ostatní závody, ač na stejných vzdálenostech, to obcházejí označením „ironmanská trať“).

Ale hlavně, na start havajského závodu, který se zahajuje brzy ráno havajského času čtyřmi výstřely z děla, se už nemůžete postavit jen proto, že chcete. Musíte se na něj kvalifikovat prostřednictvím jednoho z několika desítek kvalifikačních podniků, což se povede pouze dvěma a půl tisícům nejvytrvalejších.

Mezi ně se letos dostalo čtrnáct vyslanců České republiky. Většinou jde o závodníky, kteří již zkušenosti s havajským závodem mají. Kromě již zmíněného Petra Soukupa je havajskou veteránkou i Jana Richtrová, jediná žena v českých barvách, byť dlouhodobě žijící v zahraničí. Potřetí na mistrovství světa odjel pětačtyřicetiletý podnikatel Petr Michovský a nováčky nebyli ani Karel Sumbal, Miroslav Mikula, Roman Procházka, Jan Skabrada, Zbyšek Jaroš, Petr Lukosz, Daniel Tkáč či bývalý profesionální motocyklový závodník Marek Svoboda.

Poprvé se pod českou vlajkou vypravili na promenádu národů Ladislav Burian, Tomáš Fiala a Petr Kopřiva.

Čeští účastníci světového šampionátu pocházejí ze skupin s různou sportovní historií. Na jedné straně jde o zkušené triatlonisty. Mezi ně patří Petr Soukup i nováček Petr Kopřiva. „Triatlonu se věnuji 19 let. Devět let jako aktivní závodník, tehdy jsem se věnoval olympijskému a střednímu triatlonu. Dlouhý triatlon jsem vyzkoušel až jako trenér a sparingový partner posledních deset let. Tréninkem strávím podle období asi patnáct až dvacet pět hodin týdně,“ vypočítává Kopřiva. Zároveň ale dodává: „Pracovně je to velmi náročné skloubit, sice funguji jako trenér a sparing, ale většinu času věnuji svým svěřencům. Beru to jako trénink, ale trénuji v jiných intenzitách, než bych měl, a na svůj motiv už nemám moc sil a času. Kdysi jsem osobní život přizpůsoboval tréninku, nyní se to snažím dělat naopak.“

Mezi závodníky však najdeme i významnou skupinu tvořenou lidmi bez hlubokých triatlonových kořenů, kteří si pořídili rodinu, nebo za sebou mají úspěšnou kariéru v jiných oborech, ale zatoužili po nové výzvě. Jejich motivaci vysvětluje Luboš Bílek, trenér elitních světových triatletů, ale také řady amatérů: „Důvodů je samozřejmě několik. Jde o prestiž, možná o chlubení se před kolegy. Někdy před deseti patnácti lety byl velký trend běhání maratonů, jenže maraton má dnes zaběhnutý, když to přeženu, skoro každý. Takže aby se člověk mohl chlubit, už musí dokončit Ironmana, nejlépe toho na Havaji. Pro hodně lidí, hlavně těch movitých, je pak hlavní motivací to, že si kvalifikaci nemohou koupit. Peněz mají hodně, můžou si dovolit skoro vše, ale startovní místo na Havaji si nekoupí, to si musejí sami vybojovat. A triatlon je dnes samozřejmě velký trend,“ říká Bílek.

 

Parádní zážitek

Tato skupina se pak rovněž lépe vyrovnává s nemalou finanční náročností triatlonu. Nejde přitom jen o vybavení nebo náklady na cestu: samotná WTC si za svůj produkt nechává bohatě zaplatit, v případě svého havajského „svatého grálu“ hned několikrát. „Co vydělám, vrazím do triatlonu,“ potvrzuje Soukup.

„Triatlon opravdu není nejlevnější sport. Podle jednoho zajímavého zpracování účast na Havaji se vším všudy, včetně trenéra, materiálu a startovných, přijde na 400 000 Kč. Proto se tomu většinou věnují sportovci, kteří pracují v kanceláři, vydělají si více peněz a po práci nejsou tak unavení jako někdo, kdo celý den pracuje rukama nebo celým tělem,“ potvrzuje trenér Bílek.

Do skupiny profesně úspěšných můžeme směle zařadit třeba sedmačtyřicetiletého Ladislava Buriana, generálního ředitele větší firmy a jednoho z nováčků v české výpravě. „Já se triatlonu tak nějak věnuji v podstatě od revoluce. Pak ale přišla vysoká škola, zakládání rodiny, budování kariéry, stavění domu a podobně. Dlouhý triatlon už podle mě potřebuje systematičtější přístup k tréninku, což dříve kvůli výše zmíněnému nebylo možné. Více jsem se tomu začal věnovat popravdě až po čtyřicítce, když děti odrostly. Oba synové se navíc věnují vrcholově sportu, jeden z nich dělá dokonce triatlon, takže si občas zatrénuji s ním,“ popisuje Burian. „První triatlon na ironmanských tratích jsem jel před třemi lety a dobrý rok jsem se z toho dostával. Podruhé jsem si to zkusil letos v Klagenfurtu a povedlo se mi kvalifikovat.“

Co vlastně od své premiéry očekával? „Čekám, že to bude pekelné! Bojím se klimatických podmínek. Neočekávám super výkon, ale parádní zážitek. Budu tam s nejlepšími triatlety světa, se světovou špičkou.“

Na co se mohl těšit, pak popisuje Petr Lukosz, který si už závod na Havaji vyzkoušel: „Poslední rovinka na Ali’i Drive byla jako ve snu a musím říct, že jsem byl v cíli naměkko.“ Lukosz si svou premiéru odbyl již v minulém roce a byla to premiéra nadmíru vydařená: 82. místo v pravděpodobně nejsilnější kategorii 35–39 let v čase 9:56 překonalo jeho očekávání: „Snový cíl byl čas pod deset hodin, takže následovala veliká spokojenost.“

Lukosz, šestatřicetiletý manažer Home Creditu žijící již dva roky na Filipínách, by letos rád svůj výsledek ještě vylepšil. „Bohužel jsem po závodě v Africe onemocněl a dva týdny moc netrénoval, takže uvidíme, na co to bude stačit letos,“ doplňuje. Triatlonu se naplno věnuje čtyři roky, ale jak říká: „O Havaji jsem slyšel mnohem dříve, ale to mě ani nenapadlo, že bych tam mohl startovat. Uvažovat jsem o tom začal až po prvním absolvovaném ironmanském závodě v roce 2014. Za cíl jsem si dal startovat v Koně do roku 2018, povedlo se mi to už o rok dříve, letos si to zopakuji.“ 

Burian s Lukoszem jsou důkazem, že se trénink vedoucí k takto úctyhodným výkonům dá skloubit s úspěšnou pracovní kariérou i rodinným životem. „Ironman není jen sport. Je to pro mě způsob života. Proto je daleko jednodušší skloubit pracovní a osobní život s tréninkem,“ vysvětluje druhý jmenovaný. Oba udávají, že se tréninku věnují většinou maximálně patnáct hodin týdně.

„Trénink by do osobního a pracovního života pokud možno neměl zasahovat vůbec. Vlastně by mi to bylo nesympatické. Já vyloženě odmítám trénovat lidi, kteří by triatlon postavili před rodinu nebo práci. Za to žádný závod na světě nestojí,“ tvrdí kategoricky trenér Bílek. A dodává, že když už člověk pracuje, není radno to s tréninkem přehánět.

„Spousta lidí vůbec nechápe, že musejí dbát na regeneraci. Někteří hobíci odtrénují víc než profesionálové, jenže se nezlepšují. Je rozdíl, jestli mezi tréninky pijete kafe a odpočíváte jako profíci, nebo jste devět hodin v práci. To je zbytečný stres, který nikam nevede.“ Petr „Souki“ Soukup jen souhlasí: „Dneska jsou problém sociální sítě. Každý má Instagram, YouTube a vidí, jak trénují nejlepší profíci. Jenže ten amatér si musí uvědomit, že není profík.“

Snad tedy k těm, kteří to pochopili, byla havajská bohyně Pelé milosrdná. Aloha! •

 

Autor se zabývá triatlonem a cyklistikou, pracuje jako ekonomický analytik skupiny Touzimsky Kapital.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement