Stavební průtahy: kdo to tu brzdí?

V žádném případě nechci tvrdit, že zmíněný problém (neúměrná délka řízení) neexistuje – právě naopak. Je však třeba se zamyslet nad tím, zda navrhovaný krok (vyloučení veřejnosti) skutečně může zásadním způsobem přispět k vyřešení tohoto problému. Na základě zkušeností ze své advokátní praxe si troufám tvrdit, že nikoli. 

Dodržovat zákonné lhůty

Spolky reprezentující většinou zájmy angažované veřejnosti, často sousedů z dotyčného místa, nemají žádné privilegované postavení, co se týče váhy námitek ani procesních lhůt k jejich podání. Rovněž nemají žádné instrumenty, kterými by nedisponovali řádní účastníci řízení. 

Vezměme si územní řízení: zatímco spolek má na uplatnění námitek zpravidla 15 dní, stavební úřad má podle zákona rozhodovat do 60, ve složitějších případech do 90 dnů. Zatímco pro spolky je uvedená 15-ti denní lhůta šibeniční, neexistuje bič, který by úřad dotlačil k vydání rozhodnutí v zákonných lhůtách. Dochází-li již ve fázi rozhodování v prvním stupni pravidelně k průtahům, vina je zpravidla na straně stavebního úřadu, který často svou neschopností rozhodnout, případně svým laxním postupem, protahuje vydání územního rozhodnutí  o mnoho dalších měsíců. 

Co se týče odvolání, lhůta pro jeho podání činí pro spolky stejně jako pro kohokoli jiného 15 dní. Problémem je ale opět především absence závazné lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání. To je ještě vygradováno tím, že v případě, kdy odvolání směřuje proti obsahu stanoviska dotčeného orgánu, zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí neběží po dobu, kdy se nadřízený orgán k předmětné otázce vyjadřuje – což často trvá i několik měsíců. Odvolací řízení se tedy – opět nikoli vinou spolků, kterým nelze vyčítat, že odvolání podaly – obvykle táhne mnoho měsíců, někdy i let.

Kritici účasti spolků na řízeních dle stavebního zákona poukazují na skutečnost, že spolky mohou řízení protahovat i různými procesními podáními, případně žalobami. I tyto námitky jsou však liché. Správním úřadům v naprosté většině případů nic nebrání vyřídit procesní podání v řádu dnů (přesto jim to mnohdy zabere opět několik měsíců), s vydáním rozhodnutí ve věci pak obvykle není třeba čekat na vypořádání případných odvolání či žalob o procesních otázkách (pochopitelně s rizikem jejich zrušení, jsou-li tato procesní rozhodnutí nekvalitní a nesprávná).

Je tedy potřeba jasně deklarovat, že skutečnou brzdou protahující řízení dle stavebního zákona mnohdy až na roky není samotná účast spolků na řízeních, ale především zdlouhavý postup stavebních úřadů, potažmo dotčených orgánů státní správy.

Spolky odhalují chyby

Obávám se, že snaha o urychlení řízení dle stavebního zákona je jen zástěrkou pro vyloučení veřejnosti z těchto procesů.

Stavební úřady nepochybně ocení, že jim ubude práce v důsledku odbřemenění od námitek, jež musejí při účasti spolků vypořádávat. Otázkou je, zda to povede ke zrychlení řízení. Téměř určitě to však nepřispěje ke kvalitě rozhodování. Je třeba vnímat, že dotčené orgány v řadě případů nezvládají zajistit ochranu veřejných zájmů (či se někdy ani nesoustředí na její zajištění a sledují jiné zájmy) a tato musí být zajišťována právě spolky. Iluzorní snaha o zrychlení řízení by tak neměla být důvodem pro legislativní změnu směřující k vyloučení spolků. Zvýšené nároky na státní správu jsou podle mého názoru přiměřenou daní za zapojení občanů do urbanisticko-kulturního dění v ČR, které navíc umí přispět k ochraně veřejného zájmu tam, kde státní správa může v individuálních případech selhat. 

Pochopitelně nelze vyloučit mediálně vděčné excesy ze strany spolků, to by ale nemělo být důvodem pro jejich systémové vyloučení z řízení. 

Šlendrián a laxnost

Pokud jde o průtahy v důsledku žalob: žaloby nemají (až na výjimky) odkladný účinek, takže pokud je napadené rozhodnutí kvalitní a správné, k žádným průtahům nedojde. Průtahy hrozí pouze v důsledku rušení nezákonných rozhodnutí, což vede k nutnosti předmětná řízení vést znovu. Ruší-li však soudy rozhodnutí stavebních úřadů pro procesní či věcná pochybení, není to vina spolků (nelze jim klást k tíži, že si dovolily upozornit na závažná pochybení úřadů), nýbrž stavebních úřadů, že se těchto chyb dopustily. Za systémovou chybu vyžadující zásadní legislativní úpravu (tzn. vyloučení spolků) přece nelze považovat to, že je spolkům umožněno efektivně poukazovat na nezákonný postup úřadů a přispívat k nápravě.

Dovolím si tedy uzavřít takto: dochází-li k průtahům v řízeních dle stavebního zákona, je v naprosté většině případů na vině šlendrián, nekompetentnost či laxnost stavebních úřadů, či jejich konkrétních úředníků, kteří vadná rozhodnutí vydávají. A pokud má něco vést ke zrychlení těchto řízení (pomineme-li pro státní správu jistě lákavou alternativu naprostého vyloučení účasti nejen veřejnosti, ale třeba i vlastníků přímo dotčených nemovitostí), je to tlak na efektivní výkon státní správy v rámci daných mantinelů, které v tomto smyslu není třeba měnit. Je ovšem otázkou, zda toto volání po zvýšení efektivity státní správy jsou zákonodárci, coby představitelé jiné větve státní moci, vůbec schopni intelektuálně pojmout.

Autor je advokát, specializuje se na právo nemovitostí, stavební právo, právo energetické, správní právo, veřejné zakázky a právo životního prostředí.