Jen ať mě dobře slyšej!

9. listopadu 2014

Po tréninku. Chlapeček nebyl poznamenán Otcovým talentem, ale sdílel jeho zápal pro hru a s chutí se zapojoval do přípravy mužstva. Náčrty sestavy občas doplňoval vybranými posilami z řad komiksových Justice League. (Fotbalový hráč a trenér Josef Bouška se svým synem – autorem tohoto textu.)

foto - archiv Josefa Boušky

Legrační i smutné vzpomínky na dětství za socialismu obsahuje sbírka textů Mé dětství v socialismu, která vyšla letos v listopadu – 25 let po pádu komunistického režimu. Z knihy jsme vybrali a přetiskujeme příspěvek jednoho z autorů. Je mimo jiné o tom, jak jeho otec označoval sovětského vůdce Lenina za „plešatého debila“.

Seš snad trenér a ne nějakej špión, prohlásila Matka. „Nevím, co tady řešíme.“

Otec důkladně vyškraboval zbytky vnitřností rozházených po stěnách talíře. „Mně je to jedno,“ prohlásil lakonickým tónem. „Já se můžu vrátit kdykoliv. Ale nechápu, proč to tu krávu napadlo, taková hovadina. Bůhví pro koho dělá.“

„Neřvi tak, proboha,“ okřikla ho Matka. „Dělá třídní učitelku, prostě jí to přišlo jako dobrej nápad, aby se děti dozvěděly něco novýho. Proč by měla…“ S posledními slovy ztlumila hlas a opatrně zatáhla béžový závěs z kluzké látky, která působila jako pokus prvobytně pospolné společnosti o výrobu saténu. Za závěsem byly skleněné dveře a za nimi pokoj, jemuž dominoval obdobně béžový psací stůl.

Osmiletý hoch pomalu, krasopisně vykresloval jedno písmenko za druhým do sešitu nadepsaného REFERÁT. Věděl, že není slušné poslouchat hovor za dveřmi. Ale slova si ho nacházela sama, i když si položil obě dlaně na uši, což mu navíc bránilo v psaní.

Na rozdíl od většiny kamarádů nijak neprahnul po tom, být dospělý. Fascinovaly ho však některé věci, které člověk dokáže až jako dospělý – třeba neposlouchat debatu, kterou přitom jasně slyší. Smířil se s faktem, že to ve svém věku ještě nezvládne, a nastražil uši.

Podpořte Reportér sdílením článku