Dlouhým během proti krizi středního věku
3. května 2018
Reportér 05/2018 · Číslo 45
Zvětšitfoto Tomáš Binter
Začalo to už někdy v pětatřiceti letech – pořád jsem byl unavený, občas dokonce smutný, nechtělo se mi mezi lidi, cítil jsem, že začínám pomalu, ale jistě umírat. Něco se musí stát, to je jisté. A stát se to musí ve čtyřiceti, říkal jsem si. Protože v padesáti by už bylo pozdě.
Zamlžený ciferník ukazuje datum šestnáctého dubna roku 2018. Jsou dvě hodiny odpoledne bostonského času, mně je čtyřicet let, sto dnů k tomu a zase to cítím.
Tak jako těsně před Vánocemi v Maroku, když jsem měl malárii – v mozku mi ubývá kyslík, možná omdlím.
Vydrž, Tome, vydrž!
Snažím se, ale už od rána je všechno špatně – špagáty deště šlehají od oceánu, takže přímo proti nám, ledové kapky buší do obličeje a spousta lidí už odpadla; někteří hlasitě naříkali, slyšel jsem je. Káceli se. Zoufale hledali suché zdravotnické stany s trochou tepla…
Já pořád jakžtakž držel, ale občas to bylo, jako bych plaval. V teniskách čvachtalo. Rukama jsem rozrážel ten prudký déšť, zacpával si nos, ať do něj moc nenateče, a přivíral oči, abych ze světa okolo viděl jenom nutné obrysy: „Co nejvíc se uzavřít sám do sebe, to bude nejlepší.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
