Dlouhým během proti krizi středního věku

Report

Začalo to už někdy v pětatřiceti letech – pořád jsem byl unavený, občas dokonce smutný, nechtělo se mi mezi lidi, cítil jsem, že začínám pomalu, ale jistě umírat. Něco se musí stát, to je jisté. A stát se to musí ve čtyřiceti, říkal jsem si. Protože v padesáti by už bylo pozdě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zamlžený ciferník ukazuje datum šestnáctého dubna roku 2018. Jsou dvě hodiny odpoledne bostonského času, mně je čtyřicet let, sto dnů k tomu a zase to cítím.

Tak jako těsně před Vánocemi v Maroku, když jsem měl malárii – v mozku mi ubývá kyslík, možná omdlím. 

Vydrž, Tome, vydrž!

Snažím se, ale už od rána je všechno špatně – špagáty deště šlehají od oceánu, takže přímo proti nám, ledové kapky buší do obličeje a spousta lidí už odpadla; někteří hlasitě naříkali, slyšel jsem je. Káceli se. Zoufale hledali suché zdravotnické stany s trochou tepla...

Já pořád jakžtakž držel, ale občas to bylo, jako bych plaval. V teniskách čvachtalo. Rukama jsem rozrážel ten prudký déšť, zacpával si nos, ať do něj moc nenateče, a přivíral oči, abych ze světa okolo viděl jenom nutné obrysy: „Co nejvíc se uzavřít sám do sebe, to bude nejlepší.“ 

Stávalo se, že jsem přestal vnímat a třeba deset minut zvláštně hibernoval – tohle jsem se naučil loni na podzim, během těch nejtěžších etap stopování přes Afriku.

 

Už nám není do zpěvu

Zdá se mi, že kolem čtyřicítky spousta mužů tak nějak zvláštně zmírá. Mám vrstevníky, kteří v tomhle věku ztratili jakékoli ambice – ještě před pěti lety jim patřil svět, měli nápadů, že si je nestačili zapisovat, ale teď jako by dobrovolně zalezli do ulity.

Zahořkli.

Začali se rozčilovat, například na politiky. Nakonec i rozčilování utichlo, čtyřicátníci bez ambicí skoro umlkli.

Jenom občas se k vám tyhle průsvitné mátohy nakloní: „Už holt nejsem nejmladší, nejsilnější, nejzdravější, nejpěknější. Vzpomínáš ještě na to, jak jsme koncem devadesátek vykopali pramen lávy na vrcholu Milešovky, opálené holky tleskaly, masírovaly nám uši, my pak vypili každý patnáct piv a s rozladěnou španělkou zpívali vícehlasy líp než Beatles? Vzpomínáš?!“

Nevím... Byli jsme vůbec kdy takhle silní? Nezdá se nám to?

 

Jisté je, že se nám narodily děti a my už nějak nedokázali vypít patnáct piv. Zpívali jsme pořád míň. A hlavně smutněji. 

„Ale já snad ne!“ říkal jsem si poslední dobou. „Mně se tohle týkat nesmí – střední věk budu až do smrti odsouvat před sebou a zemřu mladý, byť třeba za padesát let.“

No jo. Ale to se snadno řekne...

Nerad vzpomínám na podzim toho roku, kdy mi táhlo na osmatřicet. Bylo tenkrát vlezle, mrazivě šedo a mně se několik týdnů nechtělo vstávat – nejraději bych proležel celé dny.

– Napsal jsi pěknej článek, Tomáši.

– Hm, jasně. Chci spát.

– Napsal jsi hloupost, Tomáši.

– Hm, jasně. Chci spát.

– Seš v pohodě?

– Ale celkem i jo, vlastně si není nač stěžovat. Ale viděl jsi včera ty teroristy v Paříži? Mně ti bylo líto, že tam nejsem. Normálně bych proti nim šel a milerád bránil vlastním tělem ty kluky a holky, co tam zařvali, třeba bych někoho zachránil. Někoho, kdo chce žít; kdo by pořád jenom nespal.

– Takže v pohodě nejseš.

– Ale jsem. Ještě pořád to jde, ještě mám něco před sebou. Ještě pořád jsem neobjel celou planetu stopem, ještě pořád mám svůj velkej úkol. Potíž nastane ve chvíli, kdy se stopem skončím, čili ve čtyřiceti. Nevím, co budu dělat pak. Nemám zatím plán bé... 

 

Čím naplnit život?

A potom listopad roku 2017. Tropická Afrika, padesát stupňů ve stínu. To tehdy se naučím hibernovat – netuším, že se mi to o pět měsíců později bude hodit v Bostonu.

Netuším, že budu v Bostonu.

Netuším, jestli budu.

Mám hlad, žízeň, bolí mě hlava, kamion, v jehož korbě se čtvrtým dnem vezu, není úplně nejrychlejší ani nejpohodlnější, vojáci na mě mířívají kalašnikovem, obyčejní lidé chtějí za všechno peníze, a tak mám zhruba tři možnosti.

Umřít.

Unavit se bojem proti sedmi hlavám saně. Anebo řešit vždy jen jednu jedinou starost a před ostatními zavřít oči – to bude nejlepší.     

Takto se mi zdárně povede přehibernovat rovník – dostanu se do bezpečné, neřkuli pohodlné části Afriky, do vizuálně nudných zemí typu Beninu nebo Burkiny Faso. Tam se můj zrak nemá čeho chytit, a tak dostávají spoustu prostoru myšlenky. 

Nejsou veselé.

Naopak.

Za tři týdny mi bude čtyřicet, uvažuju. Rozloučím se s posledním řidičem, ukončím kariéru stopaře, napíšu o tom poslední článek a najednou nebudu mít žádné velké téma.

Co pak vlastně budu?

Kdysi celkem úspěšný stopař, toho času na penzi – hrůza. Zní to jako „tamten víš kterej, co hrál před padesáti lety prince v Popelce“.

To fakt nechci. 

Jedu savanou a přemýšlím, čím tedy naplnit život. K čemu mám od přírody předpoklady, co mi trochu jde? V čem jsem dobrej? 

Skoro v ničem.

A přece v něčem: odjakživa mám vůli a vytrvalost, obstojně snáším bolest a necítím se příliš komfortně ve své komfortní zóně. Čímž obecněji myslím, že mě občas pálívá dobré bydlo. A konkrétněji? To například vůbec nerozumím lidem, kteří říkají: „Ta matrace na posteli je moc tvrdá/měkká.“ Jak to myslí? Ony jsou různé postele? Opravdu? Mně se spí stejně v nafukovacím člunu i na holé podlaze, je mi to úplně jedno; tipuju, že bych skvěle snášel vězení...

Chvíli o tom přemýšlím, ale ne – do vězení se mi nechce, byť by se mi tam dařilo. Ale počkat! Mohl bych snad začít trpělivě běhat; denně a daleko. Stovky kilometrů měsíčně. A zlepšovat se – protože co jsem tak četl, vytrvalostní běžci se mohou zlepšovat až do padesátky.

Mohl bych se pokusit dostat na olympiádu, to je přece plán!

Jo, všichni okolo řeknou, že se na olympiádu jistě nedostanu, ale tuhle námitku musím ignorovat. No a? Vlastně mi stačí, když uběhnu maraton za tři hodiny, to je taky plán... 

Slíbím tedy sám sobě, že budu úderem čtyřicátin po dalších deset let běhat, čímž nedám žádné krizi středního věku šanci, a najednou je mi dobře. Zapálím si na oslavu cigáro. „Seš jedno z posledních,“ řeknu mu. „To víš, s tebou bych ty tři hodiny nedal.“

 

Klušu jako jogín

Šestnáctého prosince 2017 onemocním na Sahaře malárií, zkolabuju a po třech dnech hrůzy v rabatské nemocnici mám jenom šedesát kilo.

Kost a kůže, nikde žádný sval. Například má stehna, to jsou jenom kosti – každý krok bolí.

V předvečer čtyřicátin mě lékař v pražské Nemocnici Na Bulovce zapřísahá, ať v tomhle stavu neběhám, ale já se už pevně rozhodl a vím, že nezačnu-li symbolicky ve chvíli, kdy čtyřka střídá na životním tachometru trojku, tak nejspíš nikdy. 

„Stejně byste toho moc nenaběhal,“ konstatuje správně lékař.

„Teď ne. Teď aspoň končím s tímhle,“ vyhazuju do koše cigára.

Lékař přikyvuje: „To vás šlechtí.“

„A nemyslete, běhat začnu hned prvního ledna.“

Lékař se trochu směje, trochu nevěří, myslí, že blouzním, že mě to přejde, ale to jen proto, že mě nezná – na Nový rok 2018 se rozeběhnu prvně, a pak už každý den. Ačkoli toho prvního ledna to není běh, ale belhání a vzdychání; sedm kilometrů zvládnu za hodinu.

Je mráz, je sníh, krajinou většinou běžím jen já, ale nemůžu zastavit, ne: to by mne prostoupil střední věk.

Po měsíci mě výběhy přestávají bolet. Od rána do večera hltavě jím, kosti se obalily svaly. Zrychluju. Sedm kilometrů už dávám pod čtyřicet minut, dvacet kilometrů pod dvě hodiny. Nic mě nebolí. 

Sousedi se ptají: „Tebe to baví?“

Nevím, jak přesně odpovědět: „Nevadí mi to. Hodina běhu denně je pro mě něco jako čištění zubů. Rutina.“

V březnu už vím, že to mělo smysl. Připadám si na nějakých pětadvacet let – klidný, veselý, zdravý a silný člověk. Ba ne, v pětadvaceti mi takhle dobře nebylo!

Nemám zatím na běhání žádného trenéra, prostě si jen klušu jako jogín podél Rokytky nebo Vltavy. Objevuje se první slunce, začínám zdravit soudruhy v trenýrkách.  

Začátkem dubna se postavím na start pražského půlmaratonu a optimisticky chci čas 1:41. „Hlavně nepřehnat tempo,“ říkám si, „už za čtrnáct dní běžíš v Bostonu, což je důležitější!“ Necítím pak žádnou bolest, a když se v cíli podívám na hodinky, je na nich čas 1:31, upřímně řečeno se tomu ani nechce věřit.

Ale opravdu.

Tohle se může podařit, když je člověk ještě celkem mladý, štíhlý a denně běhá. Myslím, že to není zázrak, naše těla mají obrovský potenciál. Moje teda určitě.

 

A budu ještě lepší

A pak je tedy šestnáctého dubna roku 2018 a já běžím v lijáku nejstarší každoroční maraton na světě v Bostonu. 

Jsou to přesně čtyři měsíce od chvíle, kdy propukla malárie, ale nemyslím na to. Cítím se naprosto zdravý, zdravější než kdykoli dřív. Tohle je ovšem zvláštní maraton, který vstoupí do dějin – favorizovaní afričtí běžci vesměs pomrznou a nečekaně vyhraje Japonec; s časem o deset minut pomalejším, než bývá běžné...

Je to kruté, ale opakuju si: Jako stopař jsi přežil rovníkovou Afriku, jako běžec přežiješ zas tohle.

No jasně že přežiju! 

V cíli se pak nedostaví vůbec žádné pocity štěstí, nic, jenom odškrtnutá položka – tohle bychom měli.

Čas přitom nemám špatný: tři hodiny, pětatřicet minut, slušná práce.

Jenomže v cíli je pět stupňů Celsia, pořád prudce prší, od Atlantiku fouká. Třesu se. Jak já bych si dal horkej čaj!

Nesmíš omdlít, Tomáši!

Kdyby nepršelo a nefoukalo, zvládl bych to pod tři hodiny a půl... Je mi příšerná kosa, potřebuju horkou vanu!

Nesmíš omdlít! 

Já se zlepším... Ještě devět a tři čtvrtě roku budu běhat denně; a nezestárnu, nesmím... Hele, stanice metra, tam bych se možná zahřál... Nesmíš omdlít!

Přijíždí vlak – do vagonu se nacpe stovka zničených běžců, jsme tu jak sardinky.

„Hej, chlapče!“ klepe mi kdosi na rameno.

Otevřu oči. Okolo ramen mě chytil jakýsi prošedivělý maratonec s plnovousem, mohl by být mým tátou. „Padal jsi.“

Aha – mně asi na chvíli vypnul mozek: „Sorry,“ říkám, „jsem dobrej.“

„Fakt?“

Promnu si studenou tvář: „Jo. Jsem dobrej. A budu ještě lepší, protože mám plán.“

 

Je to jenom trik

Končí duben 2018, za letošek mám naběháno přesně tisíc kilometrů a nejspíš se blížím momentu, v němž se coby běžec přestanu výrazně zlepšovat. 

Myslím, že to je nějak takhle:  

– Od přírody jsem schopen běžet maraton za tři a půl hodiny.

– O pět minut mi vylepší čas to, že teď chodím jednou týdně na hodinu do posilovny.

– A o dalších pět minut fakt, že jednou měsíčně navštěvuju fyzioterapeutku.

Z toho vychází, že pokud nepolevím (což se nestane, pokud si nezlomím nohu – kdybych na pár dnů přestal, podle všeho se totálně sesypu), můžu běhat maraton za 3:20.

Ale pozor – já ještě nezačal trénovat běh. Nevím, jak se správně běhá, v tělocviku na základce nás to neučili!

A tak si myslím, že jednou ten čas pod tři hodiny opravdu zvládnu, ačkoli o něj ve skutečnosti nejde. Není to důležité, stejně jako dřív nebylo důležité prostopovat dokolečka planetu – byl to jen můj trik, jak zůstat do čtyřiceti klukem.

Maraton pod tři hodiny není ničím jiným než dalším trikem, díky kterému snad zůstanu klukem i po čtyřicítce. ​​​​​​​

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama