Destinace Mácháč

Obrazem

Klůček, Březňák, Borný, Andrea... Tak se jmenují některé z kempů ležících u Máchova jezera – proslulého místa, kam už desítky let jezdí zástupy Čechů trávit letní dovolenou. Vzhled a atmosféra se od dob minulého režimu změnily jen málo.  „Wi-fi tu nemáme, signál ano. Teplá voda za dvacet a kuchyňka je tady vlevo,“ oznamuje vrátný. „Zábava? Kolotoče dole u cesty a diskotéka ve Spartě nebo na Bílém Kameni od desíti.“ Strávil jsem v těch kempech týden na počátku července. Fotografoval jsem dovolenou na Mácháči, ročník 2017.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je ráno, ve stanu jednoho z kempů u Máchova jezera mě probouzí zvuk motorů; jsem si jist, že jsou to křovinořezy, určitě hned několik najednou. Proč se ale někdo rozhodl sekat trávu právě teď? Vylezu ven ze stanu a přes rozespalé oči vidím kouř stoupající nahoru skrze větvě borovic. Běžím k centru kouře a vidím – babety. 

Několik motokol kolem mě projede, uprostřed kempu zůstávají už jen poslední tři. Jeden ze členů babetklubu z Nižboru má se svým strojem problémy, nakonec ale nasedá i on a všichni vyrážejí na poslední část své cesty a vstříc cíli – Ještědu. Ostatní obyvatelé se pomalu trousí ze stanů a chatek. „Dobrý den, jak se vede? Omlouvám se za včerejšek,“ říká jeden z nich svému sousedovi. Lidé se zde rádi dělí o své zážitky, večer poslouchají hlasitou muziku, debatují, hrají karty – ráno se pak omlouvají. „V pohodě, my jedem dneska na kola,“ zní odpověď. 

Když se o pár hodin později stěhuji do chatky mini, která je o něco větší než původní stan s podsadou, slyším opět stejný rachot jako ráno. Lukáš (25) a Petr (23) přijeli na svých „bábách“ až z Mohelnice a ubytovali se hned naproti. „Jeli jsme těch 270 kilometrů asi devět hodin. Ideální rychlost je čtyřicítka, když to ale osolíš z kopce, jede to i šedesát pět.“ Oba pracují v mohelnických fabrikách. „Chceme se podívat do okolí, ale nemáme žádné velké plány. Přijeli jsme sem na tři dny, hlavně zevlit.“ Petr koupil babetu ve středu, v pátek vyjeli. „Byl to risk, ale vyšlo to. Moje původní motorka se totiž před pár dny rozsypala.“

 

Nostalgici

Máchovo jezero se nachází na kraji bývalého vojenského prostoru Ralsko; krajinu tudíž neruší žádná zástavba – a právě to láká mnohé návštěvníky zdejších kempů. Přitažlivost místní přírody potvrzuje i pan Libor, který přijel se svou ženou Helenou, dcerou Eliškou a synovcem Davidem. „To okolí, to je tahák pro lidi, je tady krásně. Když se člověk podívá do mapy, je to samá cyklostezka. Pro cyklisty a turisty ideál.“ 

 

Manželé jsou vlastně v oboru kempování profesionály – sami provozují autokemp v Kostelci nad Orlicí. „My to můžeme srovnat, existují kempy luxusní a kempy horší, kde se tak trochu zastavil čas. V Česku se jich dost blíží tomu druhému případu. Ale o co jde, vždyť tu ti lidé stejně celý den nejsou. Voda teče, klid tu je, prostoru dost, co víc člověk potřebuje?“ Roste podle nich počet českých turistů, kteří se vydávají do kempů? „Je možné, že se k tomu lidé zase vracejí. Podle mě do kempů jezdí tři druhy lidí. Ti, kteří vzpomínají, jak se jezdilo dříve, ti, kteří si uvědomili, že i u nás je hezky, a chtějí to tu poznat, a pak mladí, kteří si občas přijedou odpočinout a zapařit.“ „Podle mě k tomu přispívá i zhoršená bezpečnostní situace v zahraničí,“ přidává paní Helena. 

„Ti nostalgici jsou ale nejlepší. K nám do Kostelce jezdí v létě pravidelně starší pár a letos se divili, že dostali chatku číslo 15. Vždyť mají přece už čtyřicet let šestnáctku!“

 

Dálkoplazi

V erární kuchyňce si připravím oběd, pak si ve vařiči na zápraží chatky uvařím kávu. Kolem proběhne myš; kočku válející se vedle to nikterak nerozruší – ve stínu se schovává před vedrem.

I když se v dalších dnech počasí zhorší, tentokrát je odpolední program pro většinu kempu jasný. Kruhy, lehátka i čluny se plní vzduchem a jde se na pláž. Tam jsou také Aneta, Jarka, Terka a Nelinka z Kutné Hory. „Holky mají prázdniny, a tak jsme je vzali na pár dní do lesa. Chtěli jsme jim dopřát trochu dobrodružství. Takové to stanování, oheň, piknik... Největší zážitek ale asi bude nudapláž, přes kterou jsme dneska šli,“ směje se Aneta a holky se chichotají taky. 

Po cestě zpět potkávám dvojici se psem. Petr a Pierre, Čech a Francouz, přátelé žijící v Marseille, jezdí každý rok na tři měsíce do Česka na vandr. Cestují zásadně pěšky, občas se přesunou nějakým dopravním prostředkem. „Já tomu našemu stylu říkám dálkoplazi. Jdeme několik dní v kuse, spíme jen tak na divoko, a když si potřebujeme odpočinout, vyprat si nebo posedět s lidma, zalezem do kempu.“ Petr mi ukazuje mapu České republiky s cestami, které už mají za sebou, vyznačenými zvýrazňovačem. Bílých míst je opravdu málo. „Pěšky se dá projít celá republika, a to by ses divil, jak je tu hezky. U Mácháče zůstaneme asi čtyři dny. Pak zas vyrazíme a trochu prošlápneme to Kokořínsko.“

 

Hrát pro lidi

Když je v kempech na Mácháči hezky, lidé jsou u vody, když je chladno nebo pod mrakem, jde se na loď, do města nebo na Bezděz. „Hrad je nějakých osm kilometrů pěšky, to dneska dáme, kytary bereme samozřejmě s sebou, co kdyby tam někdo byl,“ sdělují mi u snídaně Milan s Tiborem, dva kamarádi z gymplu. Když zde byli před třiatřiceti lety ubytovaní v rámci středoškolského výletu, slyšeli jednoho večera na pláži hrát chlapy na kytary. „Nadchlo nás to. Tehdy jsme si řekli, že chceme jednou hrát jako oni.“ Tibor byl hudební talent od přírody, a tak začal Milana učit akordy. „No, pak šel život dál. Přišla práce, rodina, starosti, však to znáš. Až teď, po tolika letech, jsme si řekli, že je ten správný čas. Sbalili jsme kytary, nechali rodiny doma a vyrazili vlakem do Doks.“ Už po cestě hráli celému jídelnímu vozu. „No a teď jsme tady, zpět v kempu na Mácháči, a hrajeme lidem jen tak pro radost.“ 

Další den svého pobytu potkávám paní s červenou ofinou. „Jezdím sem pravidelně. Nic není ideální a každý si samozřejmě trochu postěžuje, ale kdyby sem ti lidé nechtěli jezdit, tak jsou někde jinde.“ S tím se nedá než souhlasit. „Kempy mají svého ducha, a tady na Mácháči zvláště,“ doplní ještě. 

Smráká se a kolem jdou opět Petr a Pierre. „Stav se u Marcelky, dneska bude zase muzika.“ Klasičtější polovina obyvatel kempu se pomalu trousí k jedinému stánku, který dnes kromě piva za dvacet pět nabízí i zpívání při kytaře s dvěma hudebníky plnícími si své dávné předsevzetí z gymplu. 

A tak na Mácháči Frankie Dlouhán zase jede dál, zatímco mladí hromadně míří k blikajícímu domu s nápisem Disco Sparta.

 

Autor studoval humanitární práci a sociální politiku, je fotograf, pochází z Havířova.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama