Chtělo by se tančit!

V 19. století – snímek pochází z roku 1865 – zápolil fotograf vzhledem k malé citlivosti fotomateriálů především s nedostatkem světla. Dochovala se karikatura, na níž se zkroušený fotograf se stativem doprošuje přízně Helia, boha Slunce. Pozdější technický pokrok v tomto směru významně pomohl, díky širšímu uplatnění elektřiny se od počátku 20. století samo světlo mohlo stávat fotografovým tématem.

Na dochovaném snímku ovšem umělé světlo ještě není, ani lustry nesvítí, jsou pouhou dekorací. Vše na snímku je nahrané, jde o iluzi skutečnosti. Fotograf tu byl v roli režiséra, také většina kulis vznikla u něho v ateliéru. V dolní části snímku vidíme podlahu studia, na ní je položen vyvýšený stupínek a na něm jsou umístěna křesla, klavír… a samozřejmě herci, ztvárňující své role pro obraz tanečního večírku.

Na pozadí jsou namalovaná okna, sloupy, závěsy a lustry. Iluzi napomáhá i promyšlené zdůraznění prostorovosti, takže kompozice má tři roviny: trojici v popředí, skupinu u klavíru, tančící společnost na pozadí. Snímek má tak tři paralelní děje, což jej činí poměrně mimořádným – s vícedějovým pojetím se setkáváme spíše až v současném dokumentu. Kostýmy odpovídají své době, jen stojící postava u klavíru má poněkud mozartovský střih.

Snímek byl tehdy v podstatě obrazovou předlohou pro vyprávění, na některých stereosnímcích býval dokonce „příběh“ z rubové strany natištěn. Co tedy můžeme vidět? Dvě ženy v popředí si sdělují svá tajemství a zasvěcují do nich klečící dívku. O čem mohly hovořit? Třeba o tom, jak najít partnera a dobře se vdát… Při podobných společenských dýcháncích vždy zůstávaly nějaké ženy “na ocet”, jejich očekávání zůstávalo nenaplněno.

V další rovině vidíme klavíristu a onu mírně tajemnou postavou v kostýmu alá Mozart. Ve třetí části výjevu je společnost při tanci uspořádaná v jakémsi vějíři, abychom i zde cítili hloubku obrazu. Dá se říci, že celkově tento výjev z tanečního večírku naznačuje, že se většina dobře bavila, ale část účastníků byla takříkajíc „mimo“. I tímto kontrastem je fotografie nevšední a má cenu dokumentu, byť umně aranžovaného.

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet jeho dědeček. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.