Nekonečný příběh uzenářů nad Bečvou

Ladislav Denk, jeden ze dvou jednatelů a osmi spolumajitelů rodinné firmy Váhalových.

foto Adolf Horsinka

Podnikatelské dynastie máme obvykle spojeny s americkými televizními seriály typu Dallas. V případě valašského rodu Váhalových sice nejde o ropu ani o stamiliony dolarů, ovšem jejich skutečný příběh je nakonec mnohem zajímavější než ty z televize.

Hustopeče nad Bečvou leží v malebné krajině v trojúhelníku mezi Hranicemi na Moravě, Valašským Meziříčím a Novým Jičínem. Zdálky je vidět štíhlá věž pěkně udržovaného kostela Povýšení svatého Kříže. V údolí u hlavní silnice z Hranic na Meziříčí pak leží úhledná fabrička firmy Váhala a spol. s.r.o. Tvoří ji hlavní budova a dvě menší haly a ze všech stran je obklopená zelení. Ve slunečném jarním dni na parkoviště jemně proniká vůně z výroby šunky a uzenin, hlavního artiklu firmy, jejíž historie se píše už devadesát let – byť se čtyřicetiletým násilným přerušením socialistickým režimem.

Jednou se to otočí

Příběh rodinného klanu Váhalových začal v roce 1927, kdy Robert Váhala získal svůj výuční list řeznický. O pár let později, v roce 1933, si pronajal krámek a začal provozovat vlastní řeznictví. Těsně před válkou, v roce 1938, si postavil vlastní dům s dílnou na zpracování masa, po válce přistavěl za domem ještě konzervárnu. V padesátém roce mu komunisté všechno znárodnili. A na tři roky ho odveleli do tehdejších Pomocných technických praporů (PTP), což byla složka socialistické armády určená na převýchovu „politicky nespolehlivých občanů“.

Po návratu domů měl působení v oboru zakázáno, a tak v sousedních Miloticích nad Bečvou pracoval v podniku na výrobu domácích spotřebičů ETA. Roberta Váhalu ale nikdy neopustil činorodý a podnikavý duch. Vrhl se na zahrádkaření a hlavně sadaření, své výpěstky prodával na trhu či do sběren ovoce. Jeho vnoučata (i to už jsou dnes většinou padesátníci) vzpomínala na to, jak děda vysadil dvě stě keřů rybízu a oni je chodili při sklizni obírat. A dostávali od dědečka podíl na utržené ceně. „Aspoň naučím děcka pracovat. Uvidí, že koruna není zadarmo,“ říkával prý tehdy s oblibou.

Robert Váhala ale především po celou dobu komunismu nepřestával věřit, že se to jednou otočí a podnik se mu vrátí. Proto také většina jeho dětí získala vzdělání v oboru gastronomie. V roce 1968 mu nakrátko svitla jiskra naděje, ale zase rychle zhasla. Až po roce 1989 se dočkal. Vzhledem k věku už nežádal o restituci on sám, ale firma, ve které bylo společníky všech pět jeho dětí – Svatopluk, Vlastislav, Zdeňka, Růžena a Robert mladší. Zakladatel firmy jim tehdy předal plnou moc k restitučním nárokům a také určil rozdělení podílů.

Celý název firmy, kterou založili, zní „Váhala a spol. s r.o., výroba a prodej masných a lahůdkářských výrobků“. Pokračovatelé rodu tak chtěli vyjádřit rovnou ve jménu firmy i obor podnikání. Tehdy si samozřejmě nikdo z nich neuvědomoval, že je to pro smlouvy a faktury název poněkud dlouhý a ne zrovna praktický. Časem se tedy zažilo používání zkráceného Váhala a spol. s.r.o., nicméně obor zůstává už více než čtvrtstoletí zcela věrný tomu, jak byl původně vytyčen.

Podpořte Reportér sdílením článku