Má poslední řidička, madam Malárie

Homepage

Na severu Maroka svůj poslední životní autostop předčasně ukončím. Kdo mě zná, ten tuší, že je zle. Já se obvykle nevzdávám, ale teď jde nejspíš o život. Přes celou Afriku z jejího nejjižnějšího cípu až sem mě vezlo sto osmnáct aut anebo motorek, sto devatenáctým vozidlem bude sanitka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Do letadla mi zbývá deset metrů; mám mlhu před očima, ale jdu. 

Teď ještě pět – podle všeho se hrozně motám, ale třeba ne, nevím…

„Pane, je vám dobře?“

Nějaká ženská se mě ptá zcela správně rovnou anglicky, já se na ni nepodívám, ale přikývnu. „Skvěle.“ Buď jsem to řekl nahlas, anebo v duchu – padesát na padesát… 

„Nevypadáte.“

Aha, takže nahlas: „To bude dobrý, paní.“ Vstupuju do letadla. Po levé ruce mám pilotní kabinu, po pravé stojan na noviny, alespoň předpokládám. Oči se mi zalily krví, skoro nic nevidím.

„Pane!“ zakřičí ta starostlivá ženská. Nepleť se mi do života, babo!

„Paní!“ zakřičí znovu, tentokrát na letušku: „Tenhle cestující má potíže!“

V tu chvíli už padám letušce společnosti Air France na lince Rabat–Paříž do náruče a hned potom na podlahu. Zhroutil jsem se na výhodném místě, kde se dá okamžitě zatáhnout závěs, aby mě neviděli ostatní cestující.

Kdosi mi podává sklenici s vodou. „Co vám je?“

Opakuju, že nic, všechno v pořádku.

„Pil jste alkohol? Jste pod vlivem drog?“

 

Kroutím hlavou.

„Řekněte nám pravdu – do Evropy dnes stejně nepoletíte, odvezeme vás do zdejší nemocnice!“

Vzdávám se. „Tipuju, že mám malárii,“ přestávám lhát: „A obávám se, že to je hodně vážné. Možná dokonce fatální...“

 

O tři týdny dříve

Na sever od rovníku už se mi přitom jelo pohodlně a snadno; od Beninu po Maroko leží stopařský ráj.

Čímž ale neříkám, že jsem byl šťastný a Afriku si zamiloval – to už bohužel nehrozí. 

Afrika je skvělá, pokud jste dejme tomu turistou na safari anebo na některém z míst, o nichž točí své dokumenty kanál National Geographic. I já se samozřejmě uměl nadchnout pro stáda slonů v severní Namibii nebo později pro Viktoriiny vodopády, ale jinak jsem z devadesáti procent projížděl krajinou velmi monotónní a místy, kde na případné turisty vůbec nikdo nemyslí, takže tam i skromným batůžkářům schází jakákoli základna.

Vezměme si jako příklad Cotonou, největší město Beninu. Můj první pocit byl relativně slušný, ale opravdu jen relativně – ano, Cotonou je určitě lepší než konžská Kinshasa, protože se tu dá přejít bez úhony silnice, ale jinak je to vyčerpávající a špinavá megapole, kam bych se až nadosmrti jenom nerad vracel. Jezdí tu milion motorkářů a motorkářek, kteří nejsou hloupí, a proto často mívají přes pusu roušku. Já chci taky roušku, ačkoli jenom chodím po ulicích nebo po pláži plné odpadků! Je tu takový smrad, že mi z něj naskočila vyrážka; dusím se. Stejně tak jsem se před týdnem dusil v kamerunském Douala, stejně tak se budu dusit za týden v Ouagadougou a za dva v Bamaku…

Nemám to rád.

Celý život jsem nadšeně zíral do map, kolikrát i na tato africká města, představoval jsem si pěknou muziku, romantické čajovny, v Cotonou určitě i přístavní krčmy, ale nic takového neexistuje, je tady jen vedro, chaos, nepořádek.

Pokaždé se těším, až budu z velikých měst venku – na venkově bývá líp. 

V Beninu jsem byl trochu rozpačitý ze stopování, protože (což je geniální) sice skončily zlodějské checkpointy, na nichž by si ozbrojenci říkali o úplatek, silnice už byla jenom asfaltová, aut jezdila spousta a zastavovala, ale potíž byla v tom, že řidiči často chtěli za svezení peníze.

Nezlobil jsem se na ně, jde o místní tradici. Běžně stopují i Beninané – a platí. 

Já se snažím tahle auta ignorovat, protože si v nich nepřipadám jako stopař. „Děkuju, že jste zastavil,“ říkám vždycky, „ale jedu přes celou Afriku a tři dolary jsou pro mě moc – kdybych je dával každému, tak se nedoplatím...“ 

Většina beninských šoférů mě v tu chvíli začala považovat za blázna, ale někteří spiklenecky zašeptali: „Dobře, svezu vás jen za dolar (nebo dokonce zadarmo), ale nesmíte to ani naznačit lidem, kteří jsou a budou v autě – ti by se vztekli!“

Kolem cesty začalo přibývat oslů a malých mešit, v každé vesnici jsou nejméně dvě; spíše čtyři. Muslimů tu zatím pořád ještě není většina, ale přibývá jich, což je dobře. Muslimové jsou totiž jiní, peníze by si od stopaře v žádném případě nevzali. „Jmenuju se Alishan,“ zastaví mi na severu Beninu postarší kamioňák, „a vezu benzin z Cotonou do své vlasti, do Burkiny Faso. Tady ti představuju své dva syny, kteří mi pomáhají – máme asi nejhorší auto v Africe, oč jede pomaleji, o to smradlavěji kouří, ale nasedej, dáme si společně výbornou papáju. Nebude ti vadit, když potom za soumraku vytáhneme ven koberec a pomodlíme se?“

Tohle už jsou lidé, kteří raději dávají, než berou – od Burkiny Faso až po Maroko jiné nepotkám. 

Od Burkiny až po Maroko se budou z mešit překřikovat muezzíni, od Burkiny až po Maroko se řidiči budou modlit s čelem upřeným k východu. 

Pojede to skvěle…

 

Ach jo, polykám slzy

Do letadla přiběhl pán ve vestě SECURITY s invalidním křeslem, společně s pilotem mě do něj rychle usadí. „Nezlobte se,“ říká pilot, „domů poletíte bezplatně za pár dnů.“

Já se nezlobím, jenom se lituju, protože domů nikdy nepojedu.

Nejspíš umírám. 

Léta jsem tvrdil, že se smrti nebojím, ale když na mě teď sáhla, musím uznat omyl. Ano, nebojím se jí kvůli sobě, ale bojím se kvůli dětem. Jsou ještě malé a strašně křehké, navždycky je to poznamená. „Ach jo,“ polykám slzy…

Letenku ze severního Maroka přes Paříž do Prahy jsem koupil už před dvěma dny, kdy mi došlo, že jsem nemocný. Potom se můj stav pořád zhoršoval, střídala se zimnice a horečka, ležel jsem a nemohl usnout, buď se třásl, nebo potil.

Včera to už bylo strašné, tak jsem sebral síly a zavolal do Prahy profesoru Machalovi z pražské Nemocnice Na Bulovce. Zvedl mi to: „Haló?“

„Prosím vás, co mám dělat,“ hučel jsem do něj: „Přeju si, abyste mě léčili vy, ale netuším, jestli do zítřka vydržím –

je mi extrémně zle.“

Profesor Machala připouští, že by bylo lepší, kdyby mě dostali do rukou lékaři v Praze. „Jenomže zítra může být pozdě. Pokud je to malárie, mohl byste nám tady po pár hodinách zemřít na JIP, takové případy se stávají, takže radši jeďte do nemocnice hned teď.“

Uf. Musel jsem se zvednout, obléct, mávnout na taxi, vydržet v něm těch deset minut do špitálu.

„Co vám je?“ zeptal se marocký doktor.

Řekl jsem, že těžko říct: „Možná malárie.“

Na tu prý bohužel v tomto špitále nejsou připraveni. „Ale jednoznačné je, že máte horečku,“ snažil se doktor, „a s tou si rady víme.“

Napíchl do mě kapačku, a pak to byla veliká nádhera – cítil jsem se slušně, dobře, skvěle, fantasticky.

Po dvaceti minutách jsem doktorovi poděkoval za zázrak a vesele si vykračoval do kavárny. Mě vůbec nic nebolí! 

V kavárně jsem napsal stovku (do-

opravdy, rovnou stovku, dokonce i s adresami!) pohledů a pořád to bylo docela dobré. 

O půlnoci jsem se taxíkem přemístil na letiště v Rabatu a položil se na tři spojené židle, že se tam pár hodin prospím. Nejdřív se mi zdál strašlivý sen o tom, že jsem tlustý červ v bludišti bez východu, ve dvě ráno jsem se probudil naprosto zesláblý.

No a zbytek už znáte – dokázal jsem se ještě nechat odbavit, ale při vstupu do letadla omdlel a teď mě na invalidním křesle vezou do letištní ordinace, kde dostanu další kapačku.

Kapačka je samozřejmě dobrá, pokud potřebujete rychlou úlevu od bolesti, ale já spíš potřebuju přežít, takže si ji po půl hodině vytrhávám z ruky a začnu nahlas brečet: „Pomozte mi někdo! Umírám na malárii, potřebuju léčbu!“

Zaměstnanci letiště v Rabatu se nenechávají vyvést z klidu: „Nebojte, za deset minut přijede sanitka.“

V Africe znamená deset minut přibližně půl hodiny, a ano, za čtyřicet minut je sanitka skutečně tady! Jedeme do největší státní nemocnice v Rabatu, kde mě dají na jeden pokoj s obézní mrtvolou, a mně už je to úplně jedno. Další kapačka se mě snaží držet při životě, ale řekl bych, že tohle stačit nebude. 

 

Ozvala se karma z Mali

Nikdy už nezjistím, kdy přesně jsem se malárií nakazil, ale tipuju (kdovíproč jsem o tom přesvědčený), že to bylo v Bamaku, hlavním městě Mali.

Mali na mě působilo jako bezvadná země, protože směrem na sever přibývalo pouště, velbloudů a čaje, což já mám rád, a navzdory očekávání tu vůbec nic nepřipomínalo válečný stav, o kterém jsem četl doma v novinách, naopak. Nepotkal jsem jediný tank nebo transportér, cítil se bezpečně, bylo mi dobře – s výjimkou právě Bamaka.

Nerad se opakuju, ale Bamako je odporné mraveniště zahalené hustým smogem. V průvodci si přečtete, že tam je pěkná mešita a velký trh, ale vůbec na ta místa nemáte chuť vyrazit, protože byste se prodírali mezi sto tisíci černochů nekonečným bordelem a smradem.

V podobných městech mívám tradičně špatnou náladu, jsem nervózní a občas se k místním nechovám dobře. „Můžu si s vámi popovídat?“ zeptá se například student, který v životě nemluvil s bělochem, a já se na něj utrhnu: „Nech mě na pokoji!“

Právě v Bamaku jsem nemohl najít levný hotel a nakonec skončil v nestopařsky drahém na břehu řeky Niger. „Že se nestydíte,“ platil jsem za nocleh čtyřicet dolarů, jako by snad byla povinnost západoafrických hotelů dávat mi pokoje za hubičku… 

Potom jsem si objednal Bloody Mary a barman mi ji přinesl bez tomatového džusu, použil limetkový, tak jsem ho poslal do háje; žíznivý a střízliv jsem ve drahém pokoji nemohl usnout a pak mě zcela po právu štípl komár – neměl jsem se na ty domorodce utrhovat. Jasně, nebylo mi dobře, například úpal mám už nejméně dva měsíce, ale to mě neomlouvá. Zkušený stopař se na lidi okolo musí smát, ačkoli se mu třeba nechce, protože když se mračí, brzy skončí…

Já to v Bamaku porušil, o deset dnů později mě dohnala karma, ale nejdřív to ještě bylo dobré – vjel jsem totiž z Mali do Mauritánie, což je ve vnitrozemí překrásná a vlídná pouštní země.

Ani mi moc nevadilo, když mi vojáci na hranicích chvíli po poledni řekli, že mají do pěti hodin siestu (chrápou na koberci ve velikém stanu) a že si musím počkat. Tak jsem tedy čekal, žmoulal v dlani kuskus do kuličky, zajídal ho masem, na které sedaly mouchy, a odháněl jak je, tak i drzé bílé kozy, které mi skákaly na stůl. Větrný vír občas zvedl písek k nebesům. 

Zastavil mi pak bankéř jménem Dhekbi – pomalu se smrákalo, a tak jsme zastavili v mešitě. Pak už byla tma a Dhekbi pravil, že u něj musím přespat, protože za mě, hosta z ciziny, nese zodpovědnost. Přijeli jsme k velkému kamennému domu uprostřed pouště, kde ovšem nefungovala elektřina, tak spíš jen tuším, že nám bankéřovy čtyři manželky naservírovaly kuskus tentokrát jen s mlékem. Přišli i jacísi řidičovi přátelé, všichni se dlouze modlili, bylo to krásné, a já po dvou měsících jízdy ucítil poprvé veliký chlad – celý jsem se zapnul do spacáku.

O den později jsem coby stopař zastavil pravděpodobně poslední exotické auto svého života, totiž kamion s patnácti dospělými velbloudy, a ploužil jsem se v něm tisíc kilometrů až k Atlantiku; do hlavního města jménem Nuakšott. 

Kolem pouštní asfaltky ležely stovky mrtvých zvířat, hlavně krav a velbloudů. 

Pili jsme jeden čaj za druhým a namáčeli bagety do tuku z kozího masa. 

Osmnáct hodin jsem byl úplně zkroucený a namačkaný na své nové kamarády v arabských šátcích, kamion nedisponoval tlumiči, takže ze mě vydrncával duši, a takhle jsme jeli celé odpoledne, celou noc.

O půl šesté ráno jsme konečně zaparkovali na velbloudím trhu kousek před Nuakšottem a já si okamžitě lehl do pouště: „Potřebuju aspoň chvíli spánku s nataženýma nohama!“ Kluci velbloudáři pode mě ještě rychle vsunuli modlitební kobereček, byla příšerná zima.

Už o hodinu později nade mnou chodilo a řvalo asi tak sto velbloudů, takže jsem vylezl ze spacáku a poprvé se lehce zakymácel. „Asi chřipka,“ snažil jsem ještě uklidnit sám sebe, ale ne. 

Tohle chřipka nebude.

 

Zesláblý, ale ukecaný

Po půl hodině zbytečného polehávání vedle tlusté mrtvoly začnu opět takticky plakat: „Umírám na malárii a vy mě neléčíte!“

Jakási mladičká zdravotní sestra se ke mně nakloní: „My to ani neumíme.“

Ukazuju na mrtvolu: „Takže chcete, abych dopadl jako ona? Převezte mě někam, kde to léčit dovedou!“

Sestra přikývne a za chvíli skutečně ležím v sanitce – opět mě tam připojí ke kapačce.

Sanitka stojí na dvoře. Čtvrt hodiny, půl, tři čtvrtě. Tak tedy znovu – odpojím hadičky, vylezu z ní ven a spustím nářek: „Už jsem skoro mrtvý, svině!“

Konečně přichází řidič a ke mně dozadu si sedá ona mladičká (a krásná) sestra. Chytím ji za zápěstí. Cukne sebou, protože je muslimka. „Nebojte,“ říkám jí. „Až budete umírat, taky se vám šikne něčí teplá ruka.“ Pořád se tváří vylekaně, ale nevytrhne se mi. „Jsme tady,“ prolomí po chvíli divné ticho, „v nejlepší soukromé klinice široko daleko, kde vám snad pomůžou...“

Snad. 

Zpočátku jsem i tady na pokoji s nepříjemně mnoha lidmi, zdravými, nemocnými i mrtvými, ale skutečně se cosi děje –

doktor mi odebírá krev a prý ji vezme na test. 

Je mi smutno, mám žízeň a hlad. Píšu na Facebook, že pokud je v okolí nějaký Čech, potěšila by mě jeho návštěva. Za chvíli se ozve náš konzul v Maroku, jmenuje se Jan Czerný a za hodinu prý tu bude. Těším se moc. Zmíním se o něm před sestrami, ty si začnou cosi šuškat s doktory a za chvíli už mě vezou na pěkný samostatný pokoj.

Vpodvečer do něj vstoupí naráz pánové doktor i konzul, který tak může rovnou překládat z francouzštiny: „Ano, máte těžkou malárii, ale tato klinika je na ni dobře připravena a za tři dny vás dají do pořádku – jenom počítejte s tím, že ty tři dny nebudou nejpříjemnější.“

Vůbec mi to nevadí: „Já přežiju?!“

Pan konzul Czerný později píše na Facebook vzkaz pro mé české známé: „Tomáš je velmi zesláblý a unavený, ale přesto si se mnou chtěl dvě hodiny v kuse povídat.“

No aby ne! 

Opravdu jsem totiž pochopil, že tentokrát ze svých dětí polosirotky neudělám; až někdy příště.

 

Neumrznout! Neshořet!

Cesta z Nuakšottu na sever Maroka je jednou z nejnudnějších na světě – dva tisíce kilometrů monotónní, většinou kamenité pouště, kde nebýt důstojně kráčejících jednohrbých velbloudů, nemá se oko čeho chytit.

Na druhou ovšem přibývá civilizace evropského typu, což je pro turistu, který nedávno projel oběma Kongy, velmi úlevné. Ve městech jsou chodníky a přechody, pohodlné čajovny a skvělé restaurace, hotýlky s teplou sprchou.

Stopuje se tu výborně, zastaví snad každý kamion. 

Občas zastavíme, rozložíme v poušti koberec a pozveme jiné kamioňáky na jídlo.

Mně ale přestává chutnat.

Silnice je prázdná a rovná, volant se dá ovládat jedním kolenem. Hodně kouříme.

Já postupem času míň.

A ještě míň.

Potom skoro vůbec.

Mívám pocit, že umrznu, a o chvíli později se v kamionu svlékám do půl těla, abych neshořel…

Přes celé Maroko mě veze čtyřicátník Mohammad; poslouchá hlavně arabský hip hop. Vůbec nechápu, že se nebojí nákazy – nechává mě ležet na posteli přímo nad sebou, přikrývá mě dvěma tlustými dekami, zalévá mi šumivý aspirin vodou. 

Když občas usnu, vzápětí mě budí vlastní řev. 

Přestávám přesně vnímat, co se děje a kde se nacházím, ale Evropa je nejspíš na dohled.

Plánoval jsem stopovat i přes ni, až do Prahy, ale v tomhle stavu nevím nevím… Těžko.

 

Sbohem, mé mládí

Po třech dnech v nemocnici, na které chci raději zapomenout, protože jsem věčně blouznil („Pokud nenasbíráš přesně minus jeden kámen,“ slyšel jsem například Boží hlas, „tak tuhle malárii nepřežiješ!“), se opět dostávám na letiště v Rabatu, a tentokrát cestu zvládnu.

Mám přesně šedesát kilo. V Praze hned zamířím na Bulovku: „Bude to dobré,“ říkají doktoři, „v Maroku vás léčili moderně, my bychom to lépe nedokázali. A gratulujeme k narozeninám...“

No jo, vlastně, den po návratu je mi čtyřicet let.

Dávno jsem si slíbil, že ve čtyřiceti skončím s autostopem; nechci u silnice strašit.

Po dvaceti letech dnes navíc přestávám i kouřit – pořád mi není nejlépe, takže to jde snadno.

Koupím si sako, košili, kravatu a velmi snadno se smiřuju s tím, že už jsem ve středním věku.

Mládí bylo dobré, občas sranda, ale na druhou stranu… 

… například po stopování přes Demokratickou republiku Kongo se mi rozhodně stýskat nebude. •

 

Kniha vyjde v květnu
Více než tisícovka zájemců si už během stopování objednala knihu „Poslední stop: Afrika“. Vyjde 10. května a neobjeví se v obchodech, ale stále ještě ji můžete objednat na adrese: eshop.reportermagazin.cz

 

Pomohli s cestou
Telefonické spojení se světem a datové připojení zajišťoval 
mobilní operátor O2
Na cestu Tomáše pojistila
ČSOB Pojišťovna
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama