Vzpomínky podivně aktuální

Závěr prázdnin jsme tenkrát trávili u Křivoklátu. Poslední středu ráno nad chatou přeletěl vrtulník a od silnice se ozýval rachot vozidel. „Vojenský cvičení,“ oznámila manželka, převlékla oba předškoláky z pyžama a odešli mávat našim vojákům. Za čtvrt hodiny jsem z tranzistoru uslyšel střelbu naostro před pražským rozhlasem. Jen v trenýrkách jsem se vyřítil ven…

Jestli byl v té koloně sovětský válečný kameraman, možná má dodnes tyto záběry: Do kopce se rozrytou silnicí sune řada tanků a transportérů s bílým pruhem. V ostré levotočivé zatáčce stojí mladá žena s dvěma kluky a mávají vojákům. K propagandistickému využití se ale už naprosto nehodí sekvence, kdy jeden šikmooký voják jen tak pro legraci míří na ty tři za jízdy kulometem, žena přestává mávat, sedá si na bobek, něco dětem vysvětluje a vleče je potom rychle pryč. Menší z kluků ničemu nerozumí a nechce jít, přece jsme vždycky na vojáky mávali! Snaží se vyškubnout, ohlíží se a brečí. – Tak pro nás začala okupace.

Měsíc předtím natáčeli Američané v Československu Most u Remagenu. Z okna paneláku jsme viděli parkoviště vojenské techniky. Konvoj vozidel a tanků projíždějící městem vyvolával každý den pozornost a sympatie veřejnosti. Po desetiletích bylo možné zase mluvit o podílu Spojenců na osvobození Plzně.

Klíčové scény boje o most se točily v srpnu 1968 v Davli. Sovětský svaz a NDR bez zábran zneužily filmaře k propagandě: kontrarevolucionáři prý na území ČSR pustili americké jednotky! Dokazovaly to například fotografie amerických samopalů z druhé světové války (!), které v SSSR použili na obalu propagandistických brožurek. A většina Rusů tomu věřila.

Dnes patříme mezi spojence Ameriky i my, naštěstí. Stejně se ale bojím, co gosudara v Kremlu ještě napadne…