Buenos días, jedu do města jedna tři šest osm

4. srpna 2015

Moji hostitelé, manželský pár Roque a Deyanina, před svým domovem.

Dal jsem si předsevzetí, přestanu naříkat. Z Kolumbie vás zahrnu něčím veselým, bude to Světové Tažení Optimističtějšího Poláčka. Ano, něčím veselým… Jenom ještě nevím, čím.

Dva měsíce jsem se nebál lidí, přišlo to až v Panamě a Kolumbii. Ke strachu vlastně nemám jasný důvod, jenom indicie…

Vykračuju si za bílého dne po Panama City a přiběhnou za mnou postupně dva muži, jestli jsem se nezbláznil, že v ruce nesu notebook. „V žádném případě nesmíš jít touhle úzkou ulicí, jdi tou širokou, a i tak buď opatrný!“

Totéž v kolumbijském Medellínu, kam jsem se z Panamy hodinu proletěl nad džunglí. Vezu se autobusem z letiště do centra, a když chci vystoupit, mladá holka mě zastaví: „Foťák si dej do krosny. A vůbec, nechoď tady v noci po ulici, je to risk.“

Docela jí věřím, protože když vidím ten chaos kolem sebe, zástupy žebráků a drsně vypadajících hochů na motorkách, jako v bavlnce si nepřipadám. „A co mám dělat?“ Holka se usměje: „To máš jednoduchý, jeď do jiný čtvrti, třeba do El Poblada, tam budeš v klidu.“

Poslechnu ji a brzy lituju, že nemám víc času na pochopení téhle záhady. Pět kilometrů odsud jsem byl na území, které připomínalo říši narkobarona Pabla Escobara před čtvrt stoletím.

Podpořte Reportér sdílením článku