Buenos días, jedu do města jedna tři šest osm
4. srpna 2015
Dva měsíce jsem se nebál lidí, přišlo to až v Panamě a Kolumbii. Ke strachu vlastně nemám jasný důvod, jenom indicie…
Vykračuju si za bílého dne po Panama City a přiběhnou za mnou postupně dva muži, jestli jsem se nezbláznil, že v ruce nesu notebook. „V žádném případě nesmíš jít touhle úzkou ulicí, jdi tou širokou, a i tak buď opatrný!“
Totéž v kolumbijském Medellínu, kam jsem se z Panamy hodinu proletěl nad džunglí. Vezu se autobusem z letiště do centra, a když chci vystoupit, mladá holka mě zastaví: „Foťák si dej do krosny. A vůbec, nechoď tady v noci po ulici, je to risk.“
Docela jí věřím, protože když vidím ten chaos kolem sebe, zástupy žebráků a drsně vypadajících hochů na motorkách, jako v bavlnce si nepřipadám. „A co mám dělat?“ Holka se usměje: „To máš jednoduchý, jeď do jiný čtvrti, třeba do El Poblada, tam budeš v klidu.“
Poslechnu ji a brzy lituju, že nemám víc času na pochopení téhle záhady. Pět kilometrů odsud jsem byl na území, které připomínalo říši narkobarona Pabla Escobara před čtvrt stoletím.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.