Teror vedle mě

Report

Cítíte strach, jaký jste dosud nezakusili. Teroristé udeřili na město, kde žijete a k němuž jste si hledali (a nakonec přece našli) vztah. Zasáhli váš domov – mezi oběťmi mohou být vaši známí. Vidíte, kolik má Brusel různých tváří; komunit, které se vlastně neznají. Uvědomíte si v jiném světle paradoxy Belgie. Ale neodcházíte. Je to pořád váš domov.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Cítíte strach, jaký jste dosud nezakusili. Teroristé udeřili na město, kde žijete a k němuž jste si hledali (a nakonec přece našli) vztah. Zasáhli váš domov – mezi oběťmi mohou být vaši známí. Vidíte, kolik má Brusel různých tváří; komunit, které se vlastně neznají. Uvědomíte si v jiném světle paradoxy Belgie. Ale neodcházíte. Je to pořád váš domov.

Všechno je jednou poprvé. Poprvé v životě projíždím s bušícím srdcem Facebook a dívám se, kdo z lidí v Bruselu se ozval, že je v pořádku. Píšu těm dalším, zda jsou živí a zdraví: otázka – jindy pokládaná v žertu – má najednou úplně jiný rozměr. Poprvé ji myslím doslova a uleví se mi vždy, když slyším odpověď, že ano. Pravděpodobnost, že na letišti Zaventem nebo ve stanici metra Maelbeek mohl být někdo z mých přátel nebo blízkých, je vysoká.

Ono úterý 22. března se Brusel probudil do hrůzy.

Poprvé řádil islamistický teror ve­dle mě.

Čekám na telefon do televizního vysílání, ale nezvoní. Jedou zvláštní vysílání, asi změnili plán, říkám si a dál zběsile surfuju, kde se dá, abych se zatím z nejasných informací dozvěděla, co všechno se stalo. Pak ale vezmu telefon do ruky a zjistím, že nefunguje. Nejde volat z něj ani na něj. Síť je vypnutá. Vyděsím se.  Na letišti to bouchlo, na Maelbeeku jsou asi mrtví… Já mám dvě děti a nejde telefon. Takže kdyby mi chtěli zavolat ze školy nebo školky, není šance? Najednou si člověk uvědomí, jak ho vykolejí fakt, že něco zcela standardního nefunguje.

Určitě jsou v pořádku – uklidňuji se – ale rychle přemýšlím, co teď. Dojet pro ně, nebo je tam nechat? Je pro ně lepší být doma a cítit tu nervozitu a napětí, nebo zůstat jako každý den se svými kamarády snad v bezpečí. Kousek od školy je univerzitní nemocnice Saint Luc. Už ráno, když jsem děti vezla, kolem ní blikaly policejní majáky a houkačky. Je nejblíž od letiště, celý den sem vozili raněné. 22. březen mě naučil nenávidět šílené kvílení sanitek. I teď – týdny po něm – si na ten strach vzpomenu pokaž­dé, když ho někde slyším.

„Na téhle škole je skvělé, že ať se venku děje cokoli, tady na to úplně zapomenete,“ říká mi Isabelle, učitelka mojí dcery, když mi otvírá dveře. Vejdu dovnitř a cítím to. Stará farma z 18. století na okraji Bruselu je předělaná na alternativní Montessori školu. Procházím třídou ven na dvorek a vidím dceru, jak spokojeně balancuje na maličkém odrážedle a svět okolo pro ni neexistuje. Neuvěřitelné, ani jsem nevěděla, že už to na odrážedle dokáže. „Emmo, máma je tady,“ říká jí Isabelle a moje holčička zvedne hlavu a na obličeji se jí rozzáří úsměv. Vysypává kilo písku z gumovek do připraveného kbelíku a jde se přezout do jiných botiček do šatny. Uf, uleví se mi…

Jenže ve vrátkách před školkou se všechno vrací. Bez pozdravu na sebe s Bulharkou Annou jen vyhrkneme – jste v pořádku? Zdá se mi hodně ustaraná. „Dvě minuty, můj manžel, jen dvě minuty předtím…“ vypráví mi s děsem v očích: otec jejího čtyřletého syna, zpravodaj Financial Times v Bruselu, projížděl ráno přes stanici Maelbeek.

 

Moje různé životy

Je to tak strašně dávno, co jsme sem přijeli, a i když jsem tohle město už trochu znala, zpětně mi připadá, že jsem o něm nevěděla zhola nic. Pamatuju si, jak jsem zoufale pozorovala z okna kapky deště na protější střeše garáže, venku bylo už několik dní asi 13 stupňů navzdory tomu, že byl červenec, a já jsem si říkala, že žít tady je fakt asi šílenství. Brzo nato se na mě začala valit ta šílená euroagenda a o počasí jsem přemýšlet přestala. Jako zpravodajka České televize v Bruselu jsem naskočila do rozjetého vlaku a dalších pět let neměla čas ani se podívat z okna.

Negociace, summity a direktivy. Lisabonská smlouva a Klausova výjimka. Finanční krize. České předsednictví a pád Topolánka. A pak Řecko, a Irsko, a Portugalsko. Hrozba rozpadu eurozóny. Nekonečná šedá bruselská euroláva, která se na novináře valí.

Po pěti letech, když jsem s tím skončila, jsem si najednou neuměla představit, že odsud odejdeme. Manžel tu zrovna rozjížděl svůj byznys, syn šel do školy. Brusel už mi připadal příjemnější, už jsme se tu cítili jako doma, už jsem věděla, že stejně jako já sem kaž­dý odněkud přišel, má svůj příběh a může si ho tu žít bez ohledu na ostatní. Uprostřed různorodého města jsme našli svůj svět.

V Bruselu jsem jedné deštivé noci porodila druhé dítě, což vztah člověka k nějakému místu ještě posílí – dva roky jsem pak žila životem bruselské matky na plný úvazek.  Absolutní opak toho, co bylo předtím, ale něco, co mi ukázalo zase úplně jiný svět. Zcela odtržený od euroinformací a mnohem bližší normálnímu životu.

Když loni v listopadu přišel ten šílený večer teroristických útoků v Paříži, dozvěděla jsem se to kupodivu až druhý den ráno při telefonování s kamarádkou (i když se ve mně zase probudily novinářské instinkty a já začala trpět, tentokrát poněkud morbidní touhou být u toho).

 

Žít a nechat žít po belgicku

Belgie je – jak jsem (nejenom já) zjistila a zjišťuji – země, kde nikdy nic není úplně jasné. Politika je zcela nepřehledná, zamotaná dlouholetými spory Vlámů a Valonů; sami Belgičané se jí moc nezabývají. Když jsem se pokoušela dělat jakoukoli reportáž o téhle zemi, nebylo – snad s výjimkou čokolády a hranolků – nikdy nic jednoznačné. Někde se to dělá tak a jinde zase jinak. Pokud se snažíte získat čísla o čemkoli, máte šanci najít nějaké statistiky pro Vlámsko a úplně jiné pro Valonsko. Často jsem z toho byla zmatená, teprve zadlouho jsem pochopila, že právě to je Belgie. Země, která sama sebe nazývá surrealistickou.

Všeobecná nonšalance a poklidné životní tempo z ní ale dělá zemi pro život příjemnou, tedy příjemnou v poněkud vesnickém rázu. Francouzi se posmívají přízvuku i francouzštině, kterou mluví frankofonní Belgičané – Valoni. Nizozemci si zase o svých jižních sousedech, Vlámech, myslí, že nejsou tak pracovití a efektivní jako oni.

Belgičané jsou odjakživa tlačeni do rohu. Jejich zemi svírá trojúhelník mocných a velkých –  Francie, Německo a Nizozemsko. Stejně jako Češi trpí komplexem malého národa, o kterém většinou v historii rozhodoval někdo jiný. Historie jim uštědřila nejednu lekci; léta poroby a okupace. I oni sice vzhlížejí k větším sousedům jako k těm, které potřebují, ale zároveň se na ně dívají skrz prsty. A možná stejně jako Češi nemají takový respekt k pravidlům: málokdy existují v Belgii nějaká univerzálně platná. S každým cizincem, který se v Bruselu hlásí k trvalému pobytu, se nakládá podle toho, se kterou úřednicí nebo úředníkem se právě na dané radnici potká. Historek jsem o tom za ta léta vyslechla nepočítaně. A policisté – strach z nich rozhodně nejde  – působí spíš jako milí pochůzkáři, kteří rádi poradí a pomohou.

Belgičané jsou mistři improvizace tam, kde pravidla úplně chybějí. I tam by se našla podobnost s Čechy. A ještě jeden rys mají společný – i oni se na sebe na rozdíl od velkých národů dokážou podívat s humorem. Dokonce i když je nejhůř. Země komiksové postavičky Tintina si humor při černém úterku v Bruselu ordinovala jako protijed na teroristickou rakovinu. Džihádistům ukazovali ne klasicky vztyčený prostředníček, ale bramborový hranolek. „Make Waffles, Not War,“ – Pečte vafle, neválčete – vzkazovali jinde.

 

Brusel a vafle

Brusel je sám o sobě stát ve státě. A v něm je další stát ve státě, respektive město ve městě: Eurobrusel, kde žijí eurokrati, zaměstnanci evropských institucí a mezinárodní komunita. Město připomíná belgickou vafli; tedy tu z Liège, která je kulatá nebo šišatá s nepravidelným okrajem. Čtverečky a mřížka na vafli – to je přesné vyobrazení toho, jak žijí jednotlivé komunity v belgické metropoli. Každá má svůj prostor, svůj způsob života, který nijak zvlášť nezasahuje do čtverečku vedle.

Mezinárodní komunita by mohla mít hned několik chlívečků v pomyslné vafli – i v ní se lidé sdružují a přátelí podle národností – pospolu drží Poláci, mezi sebou se znají Češi a Slováci, své společné akce si pořádají Němci, Řeky najdete v jejich restauracích a tak by se dalo pokračovat. Žijí vedle sebe a zatím to fungovalo.

Muslimská komunita tvoří asi čtvrtinu obyvatel Bruselu. A pak jsou tu samozřejmě Afričané nejen z někdejšího belgického Konga a mnoho dalších skupin. Někdy se to těsto mezi jednotlivými čtverečky trochu nalomí – dá se na to šlehačka nebo čokoláda, to jsou Belgičané dvou jazykových společenství, Valoni a Vlámové, kteří se tu a tam dají najít po celém Bruselu. Znát některého z nich se v mezinárodní komunitě považuje skoro za zázrak. Není tak neobvyklé, že když jdu s dětmi do parku před domem v naší čtvrti, nakonec zjistím, že na malém plácku, kde se trénují kola, dvoukolová odrážedla a kolečkové brusle, nemluví francouzsky s dětmi nikdo. Pravda, náš stařičký soused je „správný Belgičan“ – tedy narozený v Kongu – ale ve všech ostatních domech kolem nás najdete všechny, jen ne Belgičany. „Where do you come from? / Vous venez d’ou?“ – „Odkud pocházíte?“ – je základní otázka hned s tou, jak dlouho žijete v Bruselu. A když třeba na začátku hodiny jógy, kam chodím (protože ji dělá skvělá Američanka), někdo odpoví, že pochází z Belgie, ostatní nadšeně tleskají.

Mezinárodní komunita však žije převážně ve východní části města, muslimská je nejpočetnější přímo v centru a ve čtvrtích spíš na západ od něj. Není tedy divu, že sousedství jménem Molenbeek bylo donedávna pro většinu cizinců žijících v Bruselu vzdálené, jako by to byla jiná planeta. I když je hned vedle centra směrem na západ, člověk o něm slýchával jen nelichotivé historky. Že je nebezpečný a že je muslimský, a proč by tam tedy proboha Čech, Brit nebo Maďar chodil, když tam žijí hlavně Turci a Marokánci. „Nemyslím si, že jsou nějak dobře integrovaní, ale totéž se dá říct i o eurokratech, kteří se taky neintegrují do belgické společnosti. V Bruselu žijí komunity spíš vedle sebe. A co se týče muslimů, jsou většinou z nižších sociálních skupin, a tak se s nimi zase tak často nepotkávám,“ říká mi Laurent Wanet, můj známý, rozený Bruselan.

On sám dokonce v Molenbeeku pracuje. Teď po útocích se podle něj atmosféra přece jen ještě zhoršila. „Muslimská komunita podle mě neví, jak reagovat. Mám pocit, že to hrají na obě strany. Odsuzují útoky, ale na druhou stranu teroristi mají podle nich oprávněné důvody, proč mít na Západ vztek.“

 

Příští stanice Molenbeek

Nechvalně známý Molenbeek se nachází na stejné lince metra, kde žijeme i my. Nikdy za ta léta předtím mi to vlastně nedošlo, protože jsme vždycky z metra vystoupili nejdál na Sainte Catherine, což je v centru. Až teď si uvědomuji, že další stanice – Comte de Flandre – už je Molenbeek. (Mimochodem, nemá nic společného se stanicí Maelbeek, kde došlo k atentátu, ten je taky na stejné lince, ale v evropské čtvrti.)

Že jedete metrem do Molenbeeku, to byste asi poznali i bez znalosti mapy. Je to, jako by vám před očima běžel film. Od nás z Gribaumontu přes Montgomery a Merode až na Schuman je vagon plný „kravaťáků“, co míří do práce do institucí. Učesané dámy v kabátech a vysokých kozačkách, drahé kabelky, čtou noviny nebo zprávy z mobilu. Samozřejmě, sedí tu také polské uklízečky nebo plnoštíhlé černošky, arabští mladíci a belgická mládež se sluchátky v uších. Kdekoli, kde člověk nasedne do metra v Bruselu, má pocit, že jsou tu lidi z celého světa.

Až na Arts-Loi (ještě dvě stanice za Schumanem) však převažují lidé z „mezinárodního Bruselu“. Pak jedeme centrem – oblast turistů s batohy. Centrum Bruselu je taky čtvrť s největším počtem muslimů – ano, je jich tu víc než v Molenbeeku, takže kolem De Brouckère už je jich ve vagonu spousta. Turisté s batohy vystupují nejdál na Sainte Catherine. Ženy v šátcích, dlouhé šaty, kočárky ověšené taškami, muži snědší pleti, s vousy i bez, zůstávají a jedou dál, pod bruselským kanálem směrem do Molenbeeku. Příští stanice Comte de Flandre.

Ve čtvrtek a v neděli je tu na hlavním Radničním náměstí (place Communale) trh. Na konci Marocké ulice se nachází obří kostel. Uvnitř se schází subsaharská komunita, venku na ulici ale převládá jiné náboženství. I když statisticky zde muslimové netvoří ani polovinu obyvatel, dodávají čtvrti hlavní ráz.

Vzpomínám na své první návštěvy této části Bruselu. Barevné stánky a stovky lidí. Jsem uprostřed tržiště v Molenbeeku, kdyby nebyla ta zima, cítil by se člověk jako v Maroku; to vše za cenu jedné jízdy metrem. Látky, oblečení, kosmetika, koření, hory pomerančů, grepů, rajčat, fazolí, granátových jablek, avokáda a dalšího ovoce a zeleniny. Prodavači se překřikují většinou arabsky. Ten, co prodává ručníky, to zkouší ve vlámštině: „Reklam, reklam, reklam,“ křičí tak rychle, že to zní jako dokonalý jazykolam.

Mnohé ženy mají šátky a tmavé dlouhé šaty, přes ně bundy nebo kabáty, muži bundy a často čepice. Jsem jediná bez šátku na hlavě, člověk snadno cítí, jak tady vyčnívá. Ten nepříjemný pocit jsem tu zažívala, i když jsme na trh do Molenbeeku jezdili natáčet. Byla to jistota, když člověk potřeboval rychle jakékoli záběry muslimů. Jedině tady taky byla šance, že potkáme ženu v burce – i když na ni jsme museli dlouho čekat a mít štěstí: v celé Belgii ji totiž nosí sotva desítky muslimek. Přesto tahle země tehdy připravovala zákaz nošení burky jako první v Evropě. Spíš než o zakrytou tvář šlo o symboliku, která muslimy v Belgii pobouřila. Mohlo to přispět k motivaci atentátníků?

Chudoba je zde cítit všude. Unavené ženy v šátcích nikdy nechodí s méně než dvěma nebo třemi igelitovými taškami, muži postávají na rozích tržiště ve skupinkách  a baví se. Kamenné obchody na pozadí jsou dokonalá kulisa arabského trhu. Prodavač vyndal své stojany s dlouhými dámskými šaty ven. Vedle řezník se štítem v arabštině i francouzštině.  Řada lidí tady ani francouzsky neumí. Přišli ze severu Afriky, největší skupinu tvoří maročtí přistěhovalci. První vlna v šedesátých letech. A Belgičané jim tu postavili příšerný panelák s levnými byty. Ostatní je nízká cihlová zástavba, kde už dnes draze pronajímají vlhké malé byty maročtí a turečtí majitelé domů. Narodila se tu už třetí generace. Některým mladým se podařilo z Molenbeeku dostat, především starší generace tu však žila a žije jako v rezervaci. Kdysi byly u čtvrtě továrny a pivovary, kde mohli imigranti pracovat. Jenže ty se pak zavřely. A tahle dělnická čtvrť zůstala bez práce. Nemá ji téměř každý třetí.

Místní nejsou považováni za Belgičany, ale za přistěhovalce. Avšak když odjedou do Maroka, nejsou tam Maročané, jsou z Belgie. (Najednou si uvědomuji, že tenhle pocit trochu znám, i když žijeme na druhém konci Bruselu a místo do Maroka se vracíme do České republiky.)

Tak tohle je to území teroristů? napadne člověka, když se opatrně rozhlíží kolem, protože v médiích nečte nic jiného. Po útocích v Paříži se o Molenbeek zvýšil zájem. Takže zatímco turistický ruch na Grand Place a u čurajícího chlapečka v centru Bruselu šel strmě dolů, prohlídky Molenbeeku s průvodcem byly rezervované na dlouho dopředu. Horko těžko jsem se kvůli tomu a stovkám dalších neodbytných novinářů na jednu z nich dostala. A když jsme společně s dalšími Belgičany, kteří šli do Molenbeeku třeba poprvé v životě, jeho ulicemi procházeli, potkali jsme na trase asi pět nebo šest dalších skupin. Jak výpravy v zoologické zahradě. Chápu, že těm, kteří tady žijí, už to musí docela lézt na nervy.

Belgie muslimy nijak neutlačovala, nijak je ale také neintegrovala. Nechala je tu jen žít, stejně jako ostatní cizince. Přemýšlím, co se asi může odehrávat v hlavách radikálů v tomhle prostředí. Tady vyrostli mladíci, kteří nakonec pro svou zemi připravili smrtící koktejl. Chodili tu do špatné školy, nenáviděli rodiče i učitele, a když z ní vyšli, drogy, alkohol a dokazování si vlastní síly bylo to jediné, co měli na práci. Žádný životní cíl, žádný důvod, proč o něco usilovat. „Nemá to cenu,“ říkali si asi – odsud z Molenbeeku cesta nevede a všechno okolo stojí proti nim. Do doby než se naskytne způsob, jak celé té nenáviděné civilizaci všechno vrátit. Všechnu tu nudu a mizerii. Džihád, terorismus, islamismus – najednou jejich život dostane cíl. A oni se stanou součástí skupiny, které o něco jde, která má svůj jasný – byť zcela odporný – plán. Jeho příprava trvá měsíce, spíš roky. Domů, sklepů, polorozbitých garáží, za kterými se dá spřádat, jsou tu stovky a pak jednou – stalo se to v úterý – přijde ten velký den…

„Mešity v Belgii a Molenbeeku atentáty ostře odsoudily. Belgické muslimské instituce otevřely bezplatnou telefonní linku na pomoc těm, kteří jsou blízko k radikalizaci, nebo spíš těm, kteří hledají svou náboženskou identitu. Snahou je zabránit dalšímu verbování,“ komentuje aktuální situaci v Molenbeeku Hans Vandecandelaere, vlámský historik a spisovatel. O téhle nechvalně proslulé čtvrti napsal knihu, vydal ji těsně před útoky v Paříži, a co se radikalizace týče, citoval molenbeecké imámy, kteří si stěžují, že své učitele a duchovní vůdce mají radikálové ne v Molenbeeku, ale na internetu.

 

Můj nový Brusel

Média v cizině začala dávat Bruselu neblahé nálepky hned po útocích v Paříži – líheň džihádistů, evropské centrum radikálů a samozřejmě Molenbeek, to je teroristická zóna. Novináři nešetřili ani celou Belgii – „zkrachovalý stát“, přirovnání, které se používá spíš na jiných kontinentech než pro země západní Evropy. I politici začali krátce po neštěstí do Belgie šťouchat. Ministr izraelské vlády Jisra’el Katz uvedl: „Když budou v Belgii dál jíst čokoládu a užívat si života a vystupovat jako demokrati a liberálové, nebudou tušit, že nějací muslimové v jejich zemi plánují teror, a nebudou schopní proti nim bojovat.“

Útok Bruselu hrozil několik měsíců a tak nějak se to vědělo. Otázka nestála, zda přijde, ale kdy přijde. A teď, když je po něm, vychází najevo, že Belgie je tak komplikovaná, že mu nedokázala zabránit. Že jeden policista nepředá informace protiteroristické jednotce, že ministr vnitra nic nezmůže proti starostce Molenbeeku, že tajné služby mají málo lidí. Prostě se zdá, že k útokům by nemuselo dojít, kdyby byly úřady a instituce méně měkké, méně zbabělé, méně nekoordinované, méně komplikované, prostě méně belgické.

Asi tak se teď na věci dá dívat očima Brita, Francouze nebo Španěla. Belgičané se však brání a upozorňují, že v Londýně taky útočili teroristi, vraždili i v Madridu a Paříž neodvrátila listopadovou tragédii, ačkoliv deset měsíců předtím vraždili džihádisté v redakci Charlie Hebdo. Jsou Británie, Francie nebo Španělsko kvůli tomu zkrachovalé státy?

Otevřu okno a rozhlížím se, kolik lidí chodí po ulicích. Připadá mi, jako by včerejší katastrofu chtěli zapomenout. Přebít, zatlačit, vymazat, ukázat, že budou žít dál.  Paní v okně naproti připevňuje k parapetu belgickou vlajku. Vyvěšuje ji z okna a uprostřed už ji má svázanou černou stuhou. Lahve od Chimay, Leffe, Kwaku, Krieku nebo Westmalle a dalších desítek druhů belgického piva teď v centru města před bruselskou burzou slouží jako vázy na květiny u improvizovaného pomníku bruselské katastrofy.

„Bylo to šílené, klepala jsem se strachy,“ říká mi kamarádka Rosana Martinelli. I její manžel David jel cestou do práce přes stanici Maelbeek jen pár minut předtím, než to bouchlo. Rosana je Argentinka, její tři dcery chodí do stejné školy jako moje děti. Už po Paříži mi vyprávěla, jak žili v New Yorku v době, kdy tam 11. září 2001 udeřili teroristé. A její manžel David byl taky zrovna v práci a nevěděla o něm. „Hodně našich příbuzných v Evropě i v Americe nám teď říká, že je čas odsud odejít. Ale neudělali jsme to po 11. září v New Yorku a nechystáme se k tomu ani teď – náš domov je teď tady – v Bruselu.“

Podobně uvažuje i řada dalších cizinců, kteří ve městě žijí a s nimiž o tom mluvím. Podobně uvažuji i já. Jde o to, jaká bude Belgie. Jde o to, jaký bude Brusel po 22. březnu 2016. •

Autorka pracovala v letech 2007 – 2012 jako zpravodajka České televize v Bruselu – ve městě od té doby žije.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement