Teror vedle mě

Cítíte strach, jaký jste dosud nezakusili. Teroristé udeřili na město, kde žijete a k němuž jste si hledali (a nakonec přece našli) vztah. Zasáhli váš domov – mezi oběťmi mohou být vaši známí. Vidíte, kolik má Brusel různých tváří; komunit, které se vlastně neznají. Uvědomíte si v jiném světle paradoxy Belgie. Ale neodcházíte. Je to pořád váš domov.

Všechno je jednou poprvé. Poprvé v životě projíždím s bušícím srdcem Facebook a dívám se, kdo z lidí v Bruselu se ozval, že je v pořádku. Píšu těm dalším, zda jsou živí a zdraví: otázka – jindy pokládaná v žertu – má najednou úplně jiný rozměr. Poprvé ji myslím doslova a uleví se mi vždy, když slyším odpověď, že ano. Pravděpodobnost, že na letišti Zaventem nebo ve stanici metra Maelbeek mohl být někdo z mých přátel nebo blízkých, je vysoká.

Ono úterý 22. března se Brusel probudil do hrůzy.

Poprvé řádil islamistický teror ve­dle mě.

Čekám na telefon do televizního vysílání, ale nezvoní. Jedou zvláštní vysílání, asi změnili plán, říkám si a dál zběsile surfuju, kde se dá, abych se zatím z nejasných informací dozvěděla, co všechno se stalo. Pak ale vezmu telefon do ruky a zjistím, že nefunguje. Nejde volat z něj ani na něj. Síť je vypnutá. Vyděsím se. Na letišti to bouchlo, na Maelbeeku jsou asi mrtví… Já mám dvě děti a nejde telefon. Takže kdyby mi chtěli zavolat ze školy nebo školky, není šance? Najednou si člověk uvědomí, jak ho vykolejí fakt, že něco zcela standardního nefunguje.

Určitě jsou v pořádku – uklidňuji se – ale rychle přemýšlím, co teď. Dojet pro ně, nebo je tam nechat? Je pro ně lepší být doma a cítit tu nervozitu a napětí, nebo zůstat jako každý den se svými kamarády snad v bezpečí. Kousek od školy je univerzitní nemocnice Saint Luc. Už ráno, když jsem děti vezla, kolem ní blikaly policejní majáky a houkačky. Je nejblíž od letiště, celý den sem vozili raněné. 22. březen mě naučil nenávidět šílené kvílení sanitek. I teď – týdny po něm – si na ten strach vzpomenu pokaž­dé, když ho někde slyším.