Fotoreportáž: Konečná stanice Ulánbátar

Obrazem

Kvůli stále méně předvídatelné zimě vymírá kočovná tradice  mongolských pastevců; nutí je stěhovat se do chudých slumů, které rostou na kraji hlavního města Ulánbátaru. Bídné osady, v nichž žijí lidé hledající lepší život, ostře kontrastují s mrakodrapy a nákupními středisky v centru metropole. Jednou z příčin této migrace jsou podle všeho klimatické změny způsobené globálním oteplováním.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kvůli stále méně předvídatelné zimě vymírá kočovná tradice  mongolských pastevců; nutí je stěhovat se do chudých slumů, které rostou na kraji hlavního města Ulánbátaru. Bídné osady, v nichž žijí lidé hledající lepší život, ostře kontrastují s mrakodrapy a nákupními středisky v centru metropole. Jednou z příčin této migrace jsou podle všeho klimatické změny způsobené globálním oteplováním.

Sedím na dřevěné stoličce u rozpálených kamínek, z nichž plechová roura odvádí kouř ven dírou ve střešní plachtě. V Mongolsku je pořádná zima už i teď na podzim. Jurta, tradiční mongolský stanový přístřešek, však chladné počasí zvládá: stačí pár polínek či trocha uhlí a o teplo je postaráno. Zatímco Bolormaa připravuje čaj, já ukusuju žmolek sladkého pečiva. Ve tmě vidím oči její pětileté dcery, která mne pozoruje.

Po chvilce jde matka zavolat dovnitř i syna, který si hraje s toulavým psem na prašné cestě vedoucí přímo kolem příbytku dolů do centra města. „Říkám mu furt dokola, ať si s těmi psy nehraje. V jurtovišti jich běhá až moc a určitě mají vzteklinu,“ vysvětluje a rázným chvatem usadí synka na pohovku. „Navíc kolem nás jezdí velká auta s uhlím a s vodou. Budu muset zamykat i plot,“ dodá ještě a ukazuje na dřevěnou ohradu, která odděluje její jurtu od těch sousedních.

Bolormaa a její rodina žijí na kraji Ulánbátaru, hlavního města Mongolska, v nejchudší čtvrti zvané jurtoviště. Těchto čtvrtí je vlastně více, obklopují celé město a daly by se popsat jako „jurtové slumy“. Žije zde více než polovina obyvatel Ulánbátaru, což z celkového počtu 1,3 milionu není málo.

Okrajové části města se každým dnem rozrůstají kvůli silné migraci z venkovských oblastí. Důvodů k opuštění tradičního kočovného způsobu života je několik. Některé jsou společné většině velkých měst ve světě – sen o lepší budoucnosti, snazší pracovní uplatnění, dostupnější školy a služby. Druhou příčinou migrace je takzvaný dzud: velká zima doprovázená silným větrem, sněhové bouře a teploty sahající až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. V důsledku této zimy hyne velká část stád pastevců – ti se pak svou situaci snaží řešit právě odchodem do města v naději, že se tam uchytí.

 

Zbylo jen deset krav

Čerstvý třicátník Madhbayar připutoval s celou svou rodinou včetně rodičů ze západního Mongolska. „V zimě roku 2010 jsme přišli skoro o všechna zvířata. Ze stohlavého stáda nám zbylo deset krav. To ale nestačí. Museli jsme proto přijet a začít se starat jinak.“ Mladý pastevec pomáhá se dřevem v lese, jeho otec jezdí prodávat mléko a jiné produkty do obchodů v centru města, ženy v rodině se starají o zvířata. „Chybí mi otevřená krajina, dlouhá tráva v údolích a klid, který byl vždycky všude kolem,“ posteskne si, „ale takhle je to výhodnější, hlavně pro naše děti a rodiče.“

Odborné studie, například amerického vědce Clydea E. Gouldena, který se dlouhodobě zabývá ekologickými změnami v Mongolsku, tvrdí, že vina je především v globálním oteplování a měnícím se klimatu. Kruté zimy už totiž nejsou tak předvídatelné jako dříve; přicházejí náhle a v nepravidelných intervalech. „Velké zimy tu byly vždy. Dříve jsme však poznali už v létě, že se blíží extrémní sezona. Teď si dělá počasí, co chce,“ vzpomíná Chimedbaatar, otec Madhbayara, a za každou větou potáhne z tlusté cigarety, kterou si před chvílí ubalil z levného ruského tabáku.

Goulden ve svých výzkumech uvádí, že už nelze předpovědět blížící se nebezpečí podle stavu letních pastvin nebo podle chování divoké zvěře, což byly tradiční ověřené způsoby. A v případě, že se nestihnou připravit zásoby sena a postavit úkryty pro zvířata, může i bohatá rodina vlastnící několik set kusů dobytka a koní přijít během několika dnů o vše, co má.

 

Ve stínu nákupního centra

Madhbayarova rodina patří k těm šťastnějším. Většina obyvatel jurtových čtvrtí nemá stádo ani práci. Nezaměstnanost zde přesahuje šedesát procent. Ti, kdo mají štěstí, pracují alespoň načerno, z velké části v nelegálních uhelných dolech nacházejících se třicet kilometrů východně u vesnice Nalaikh. Právě uhlí, které se levně prodává u cest vedoucích do města a topí s ním všichni obyvatelé jurtoviště, je jedním z hlavních důvodů, proč se Ulánbátar každoročně pohybuje na špici žebříčku nejvíce znečištěných měst na světě. Dvacetinásobné překročení denního limitu polétavého prachu zde v zimním období není výjimkou.

V jurtových čtvrtích chybí infrastruktura, není zde kanalizace ani odvoz odpadu, obyvatelé žijí bez přístupu k pitné vodě a k základním službám. To postihuje zvláště zranitelnější skupiny lidí, kteří si pro vodu či do města nemohou dojet ani dojít. V poslední době se situace v jurtovišti pomalu lepší a problémy týkající se každodenního života jeho obyvatel se stále více dostávají do rozvojových plánů města i do projektů neziskových organizací, přesto je chudoba obrovská a společenské rozdíly markantní: lidé žijící pod prahem chudoby totiž bydlí ve stínu skleněných mrakodrapů a nových nákupních center, která rychle rostou ve středu města.

 

Žít a nezapomínat

Pomalu se stmívá a můj kamarád Begz pohání malé stádo přes hlavní silnici, vedoucí do centra města, zpět ke své jurtě, kde se jeho krávy těsně vejdou do malého oploceného prostoru. Na sobě má tradiční plášť zvaný deel.

Mongolové jsou hrdí: po generace si drží specifickou kulturu a představují tak jeden z posledních kočovných národů na planetě. Samozřejmě moderní doba přišla i sem, není výjimkou, že pastevci mají vlastní iPhony, zahánějí stáda na motorkách a kočují s pomocí malých dodávek – více než jedna třetina mongolské populace však stále žije víceméně stylem, který byl vlastní i generaci slavného Čingischána. Kvůli hromadnému odchodu do měst však hrozí, že se tento specifický ráz stepní země ležící mezi Ruskem a Čínou postupně vytratí.

I tady v jurtovišti se ale lidé rádi vracejí ke svým kořenům a tradicím. Určitým způsobem jim to pomáhá přežít jejich aktuální problémy. Když si Begz poté, co vejde dovnitř svého obydlí, sundá deel, ihned zamíří k plotně, kde bublá slaný mléčný čaj. „Přestože tu není život lehký, snažíme se mít radost z malých věcí. Moje dcery chodí do školy, já pracuju a uvědomuju si, že to je více, než má většina mých sousedů. Snažíme se ale navzájem podpořit. Chodíme spolu pro vodu a pro uhlí, když je lunární rok, slavíme spolu tak jako naši předkové. A žijeme z toho, co je zrovna k dispozici.“ •

Autor studoval humanitární práci a sociální politiku, je fotograf.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama