Je nebezpečné bránit se změnám

Všestranný muzikant Jarda Svoboda slaví padesátiny a říká: „Aby mě muzika bavila, musí mě vzrušovat. Je to jako s ženskou: když se vám omrzí, je to průser.“ Co kapelník Trabandu chystá, jak se mu žije bez mobilu a jaký má názor na migrační vlnu?

Slaví padesátiny. A tlumí činnost své řízné kapely Traband, aby se mohl rozpřáhnout k poklidnějšímu sólovému projektu. Ke spolupráci přizval hudebního všeuměla Fandu Holého, s jehož kapelou The Holy Fanda & The Reverends někdy vystupuje jako host.

Po řadě desek s kapelou vydáváte sólové album. Co vás k tomu vedlo?

Traband se rozstěhoval: trumpetistka žije v Krkonoších, bubeník míří na Vysočinu, bendžista je v Plzni… V Praze jsme zůstali jen já a tubista. Takže jsem měl pocit, že okolo mě chybí tvořiví lidé. Pro mě je nejdůležitější, když mezi lidmi něco vzniká. Takže když přišla nabídka vydat sólovou desku, rozhodl jsem se vybrat písničky, které by vyjadřovaly můj aktuální hudební názor a můj stav mysli. A oslovil jsem Fandu Holého, který hraje na kytaru, banjo, basu, dobro, mandolínu, ukulele…

Co můžou posluchači od nového alba očekávat?

Hlavně klidnější věci, nepříliš podobné trabandovskému bigbítu. Základem je harmonium, na které si doma pořád hraju. Takže jsou to spíš pomalejší, táhlejší skladby. Jak říká Olda Janota: „Zmáčkneš knoflík a za čtrnáct dní se ozve tón.“ Do toho nám vpadl objev autoharfy – nástroje, do kterého jsme se s Fandou okamžitě zamilovali. Je to strunný nástroj, vyvinul se z citery a s harmoniem se jeho zvuk nádherně spojuje.

Znamená to tedy konec Trabandu?

Aby nevznikl dojem, že je to nějaký trucpodnik: já takhle s harmoniem vystupuju už deset let, byť velice sporadicky. Hraju akusticky v prostorech, které dobře znějí samy o sobě, což jsou různé kaple, synagogy, galerie, kavárny, čajovny… Harmonium se prolnulo i do Trabandu, konkrétně na desce Přítel člověka. A když jsme se pak vrátili k hlasitější muzice, začalo mi to tiché hraní chybět.

Jak berou vaše stylové úkroky posluchači?

Odmítavých reakcí bylo během kariéry Trabandu víc. Když jsme přešli ze stylu, kterému říkáme dechno, právě na harmonium. Nebo když jsme po původním country-punku začali hrát s dechovými nástroji. Spousta lidí to nebrala, přestala chodit na koncerty, museli jsme hledat nové publikum. Obecně si myslím, že je daleko nebezpečnější bránit se změnám, když člověk cítí, že je něčím svazován – leností, touhou po výdělku nebo snahou zůstat v povědomí co nejvíce posluchačů.

Po zhroucení dosavadního modelu hudebního průmyslu si řada muzikantů vydává desky sama. Budete to také zkoušet?