Černobyl svolává svoje děti

Poprvé jsem k černobylské zóně přijel v roce 2010. Hledal jsem tu zabijáckou radiaci tak intenzivně, že jsem první noc nedokázal usnout. Splnil se mi sen, byla to láska na první pohled. I když dost úchylná, protestovala moje žena.

Za rok jsem byl zpátky. Poflakoval jsem se kolem plotu zóny, hledal senzace, mutanty, všechno to, čeho je plný internet. Celé území mi připadalo jako nějaký druh blázince, ale zvědavost vítězila. Jenomže život si tam plynul svým tempem a já mu byl ukradený. Moje okouzlenost z prvního setkání byla pryč. Zbyla jen všednost, která mě deptala.

To byla první lekce, kterou jsem od Černobylu dostal. Že věci se dějí bez ohledu na má přání a představy, a že je na čase udělat si pořádek v sobě. Že pochopit neznamená přečíst více knih a strávit více hodin u počítače. Klíčem k pochopení je pokora a vyvlečení se z pout vlastních předsudků.

S každou další návštěvou to bylo lepší. Postupně se objevovaly příběhy, o kterých jsem nikdy nečetl, mlčelo se o nich i na youtube. Narážel jsem na ně po celé Ukrajině – v Kyjevě, Charkově, Dněpropetrovsku i v Jevpatorii na Krymu. Tragické osudy, bolesti, smutky…

A začal jsem chápat, že realita leží kolem vnějších hranic plotu a ne uvnitř zóny. Že čísla z dozimetrů, opuštěné domy, rozpadající se sarkofág nebo panenky položené na plynových maskách, které tam přinášeli lidé pro větší drama svých fotek – to všechno je dnes hlavně turistická atrakce a dobrý způsob, jak pumpnout o peníze adrenalinové návštěvníky.