Stačí houknout na tátu

Jiří (1953) a Mahulena (1955) a jejich děti Klára (1981) a Adam (1985) Pertlovi.

foto Marek Kučera

Oblékají kanadské biatlonisty či olympioniky z Andorry, jejich svetry s norskými vzory si zahrály v českém filmu Padesátka i ve freeridovém dramatu Ultim8 Separation. Za největší úspěch nicméně Pertlovi považují, že spolu – rodiče a obě děti – dokážou pracovat v jedné firmě. „A přitom se pořád máme rádi. Dokonce bych řekla, že čím dál víc,“ říká Mahulena Pertlová.

Tak jaká byla zima? Když zahájíte setkání s Pertlovými takhle, má to daleko ke zdvořilostní frázi. Naopak, může jít o hodně nezdvořilý začátek konverzace. Od toho, jak během uplynulé zimní sezony mrzlo, se odvíjejí klíčová čísla firmy Kama.

Letos padaly teploty hodně pod nulu a ve výrobním areálu v pražském Suchdole panuje dobrá nálada. Důvodů je víc. „Lidé se po delší době zase nebojí utrácet,“ říká Mahulena Pertlová. Ví, o čem mluví: jeden svetr s visačkou Kama stojí okolo tří tisíc korun, čepice jsou za pětistovku.

Pak je tu ještě jedna příčina spokojenosti. „Oba máme svoje roky a, upřímně řečeno, s některými věcmi jsme si už přestávali vědět rady,“ říká Jiří Pertl. Jeho žena potvrzuje: „Týká se to hlavně e-commerce, tam už nám ujížděl vlak. A dcera se synem se toho ujali skvěle.“

Co kdybys to dělala ty?

Počátky značky Kama leží v osmdesátých letech minulého století. „Když se narodily děti, vytáhla jsem zpod postele pletařský stroj, který jsem dostala k patnáctinám od tatínka. Zkusila jsem udělat pár čepic. U kamarádek měly ohlas, tak jsme se sestrou vyrazily na Dny mladého designu do Juldy Fuldy (dnešní Výstaviště – pozn. red.). A zájem byl obrovský,“ vypráví paní Pertlová, původní profesí logopedka. „Bála jsem se, aby mě neviděl někdo z kliniky, kde jsem byla zaměstnaná,“ směje se.

Jiří Pertl se živil jako hudební aranžér a kytarista, doprovázel Karla Černocha nebo Lenku Filipovou. Po roce 1990 příležitostí k hraní ubývalo, i proto se Pertlovi pustili do podnikání. Pronajali si opuštěnou truhlárnu na Letné – v ulici, kde bydleli. A zaměstnali šičky z rozpadajících se státních podniků Drutěva a Zádruha. „Na první automatizovaný stroj z Německa jsme si poprvé a naposled půjčili od banky. Skoro jsem nespala, že skončíme pod mostem,“ vypráví paní Pertlová.

Podpořte Reportér sdílením článku