Příběh

Výtvarník Kaláb: Nahoře bordel, vedle se točí porno, tady se maká

14 / 10 / 2018

Je fascinující sledovat, jak si mí výtvarně nadaní vrstevníci, ještě před chvílí rebelové, věčně zdrhající před policií, kupují skvělá auta nebo byty na Letné. Vyšvihl se Pasta Oner, vyšvihl se například i Jakub Matuška zvaný Masker, ale v zahraničí se z této původem graffiťácké generace nejvíc daří Janu Kalábovi. Letos oslavil čtyřicítku, na listopad chystá pražskou výstavu a brzy vydá monografii.

Je fascinující sledovat, jak si mí výtvarně nadaní vrstevníci, ještě před chvílí rebelové, věčně zdrhající před policií, kupují skvělá auta nebo byty na Letné. Vyšvihl se Pasta Oner, vyšvihl se například i Jakub Matuška zvaný Masker, ale v zahraničí se z této původem graffiťácké generace nejvíc daří Janu Kalábovi. Letos oslavil čtyřicítku, na listopad chystá pražskou výstavu a brzy vydá monografii.

Ve čtvrti Holešovice na levém vltavském břehu vystoupíš z tramvaje, zbývá ti projít osmdesát metrů mezi asijskými stánky plnými hloupostí, a pak už jsi u dveří do prostorného ateliéru. Jsou otevřené – asi kvůli tobě. Vejdeš dovnitř, nikoho nevidíš. Na zdech visí pár obrazů, cenu každého odhadneš na sto tisíc, ale popadnout je a zdrhat, to by klasického návštěvníka trhu nejspíš nenapadlo: vždyť to jsou jen nějaké svítivě barevné kruhy, že jo…

Z kuchyňky přichází Honza Kaláb, vařil čaj. Spolehl se na to, že pokud je sraz v deset, přijdu v deset. Sám si byl ráno zacvičit, a až o dvě hodiny později zmizím, konečně se vrhne do práce, má ji v těchto týdnech hromadu.

„Hele,“ začnu výpadem z boku, „nebejval tady po revoluci bordel?“

Přikývne: „Pořád je, přímo nad náma. A v pavilonu vedle se točí porno.“

Já si to myslel! „Ještě mi nebylo dvacet,“ překvapí Honza, „když jsem v tom bordelu dělal nahatý holky sprejem na zdi – tam jsem si vydělal na svoji první dlouhou cestu vlakem po Evropě.“

Vím o něm, že byl od patnácti let takzvaným writerem, že první graffiti vytvořil roku 1993 na Kampě, ale nikdy jsem nezjišťoval, čím se vlastně v mládí živil; takže tímhle?

„Taky. Když pominu čtrnáctidenní brigádu, kdy jsme s kámošem myli auta u pumpy na Strakonický, dlouho mě živilo jenom podobné malování na zakázku. Jednou to byla třeba diskotéka, potom právě bordel...“

Zeptám se, nebyl-li náhodou honorován naturáliemi, ale nebyl. „Platili penězi,“ směje se, „a z pohledu maturanta dobře, dali mi tehdy snad třicet tisíc.“ 

Já bych dnes i za těch třicet tisíc klidně koupil jediný Kalábův obraz, ale nemám naději – tak levně k mání nejsou.

 

Vidláci v New Yorku

Položím tu nejprovařenější otázku a on správně upozorní, že se uchyluju k novinářským klišé, což ho úplně nebaví.

„Na co ze svýho díla jsi nejpyšnější?“ – tak zněl ten dotaz.

No nic, pojďme dál… 

Honza Kaláb se ale přece jen rozhodne odpovědět – vzpomíná na obrovská, třicetimetrová graffiti, která dělal pravidelně kousek odsud na takzvané „těšnovské“ zdi, která se kolem tramvajové tratě u Florence zvláštně vlní, rozšiřuje a pro pražské writery je kultem.

I já si na Honzovo nádherné graffiti města, viděného odkudsi ze žižkovské věže, vzpomenu, i když už nejméně patnáct let neexistuje – je zamalováno, přetřeno, pryč. Tak jako všechno, co tehdy Honza dělal; zbyly jen fotky.

Po chvíli se takhle dostaneme k dílu, které považuje za vůbec nejdůležitější. „Vrcholem bylo udělat whole car v New Yorku, to se povedlo roku 2000.“

Po pravdě řečeno netuším, co znamená whole car, což Honzu nejspíš šokuje, ale snaží se nedat nic najevo. „Graffiti přes celej vagon, odshora dolů, zleva doprava – tvoje obrovský jméno...“

Ptám se na důvod a vyslechnu si, že graffiti v newyorském metru vzniklo, a právě vagony metra nebo vlaku jsou nejvyšší writerskou metou: „Není se k nim lehký dostat. My to se dvěma kámošema zvládli a pro mě to byl životní zlom, protože do té doby jsme byli pořád jenom chudí bílí kluci odněkud z pomezí Bulharska, ale najednou jsme přijeli do New Yorku a zajebali tam whole car, což většina Evropanů nedokáže.“

Ani tohle dílo nevydrželo déle než pár dní, potom ho údržbáři smyli. „My ale dělali další a další – jde o to, že dokážeš věci, které jsi znal jen z knížek. Jsi tam a stáváš se součástí historie. V tu chvíli mi došlo, že ačkoli jsem z oblasti, kde je většina věcí sto let za opicema, dosažitelnej je pro mě celej okolní svět.“

 

Rio, nejhezčí město

Honza Kaláb se příliš nesnaží zakrývat sebevědomí, které měl pravděpodobně vždycky. „Už od puberty jsem se chtěl stát součástí globální scény. Ono je fajn udělat támhle Těšnov, je hezký, že mě lidi v Praze znají, ale venku stejně nikoho nezajímá, co se děje tady – vzešel jsem z okresního přeboru, ale toužil po první lize.“

 

 

 

 

Od půlky devadesátých let jezdíval nejčastěji do Berlína, „protože ten pro nás byl tehdy New Yorkem, brzo ráno jsme vyrazili, procházeli město nebo jezdili S-Bahnem, koukali na graf­fiti, všechno kolem sebe hltali; v podvečer jsme nakoupili trysky, nějakej časopis a jeli zpátky nabití.“

Čím dál častěji vyrážel sám, aby se co nejlépe infiltroval mezi berlínské writery; stříkali tam metra, vlaky, velké stěny… Honza později začal lepit v ulicích i své 3D graffiti ze dřeva nebo polystyrenu, a jezdívá tam dodnes – dnes ovšem mají jeho kamarádi v mnoha světových metropolích galerie, ve kterých on vystavuje obrazy a sochy. (Což kdybych předpověděl před dvaceti lety, řekne „chudáčku“ a přiloží mi od barev zacákanou dlaň k čelu...)

V ateliéru má puštěný počítač a na něm fotky svých graffiti z velkoměsta, které rozhodně Berlínem není – na to v něm roste příliš mnoho palem. „Do svý monografie vybírám samozřejmě i fotky z Brazílie,“ vysvětluje, náhle celý rozněžnělý: „Koukám na ně a říkám si, jak mi Brazílie schází, hlavně teda Rio...“

Nikdy neměl rád českou zimu (mimo jiné proto, že v mrazech se hůř stříká po zdech) a roku 2001 před ní odletěl na měsíc do Brazílie: „Nejdřív do São Paula, kde se právě bouřlivě rozvíjela scéna. Jak známo, graffiti kvete ve velkoměstech, kde je spousta betonu, a São Paulo je vlastně betonová džungle s dvaceti miliony obyvatel, ideální místo...“ Na poslední týden se přemístil do Rio de Janeira – a v tu chvíli se zamiloval. „Nejkrásnější město na světě,“ krčí rameny. „Je tam pláž, hory, úžasný západy slunce, krásný holky; je to tam divoký, město strašně pulzuje, a nad vším stojí Ježíš Kristus.“

Do Brazílie se pak mnohokrát vrátil, naučil se mluvit portugalsky i surfovat, byl mezi vůbec prvními writery, kteří v Riu pomalovali vagon metra, pro muzeum v São Paulu připravil obrovskou sochu: „To byl zvláštní pocit, protože ji skládali dohromady dělníci z toho muzea, já nemusel poprvé na nic sáhnout, nevěděl jsem, co s časem, tak jsem jen běhal po městě a buď na zdi něco stříkal, anebo lepil; tehdy jsem toho udělal hodně...“

Ačkoli se po třicítce začal z ulice stahovat do ateliéru, odložil svá writerská jména Point nebo Cakes a odkryl masku („Vlastně se jmenuju Jan Kaláb“), sem tam si graffiti udělá dodnes, obzvlášť tehdy, když má výstavu v zahraničí a trochu volna k tomu. „Ale poslední dobou míň a míň, protože když jsi od rána do večera v ateliéru, nemáš pak chuť v noci něco stříkat. Například letos jsem po pražských domech ilegálně vylepoval padesát svých sošek, takových dráčků, kterým říkám Pointíci, a celou dobu trpěl tím, jak mi utíkají hodiny, které jsem mohl investovat do skutečné práce.“

Ptám se, jestli se nebál policie.

Ani prý ne, soška fasádu neponičí, neměla by nikomu moc vadit. „Spíš jsem se bál, aby na někoho nespadla, na to jsem musel dávat pozor, ale samozřejmě že člověka občas napadne i myšlenka: Hlavně neskončit na cele předběžnýho zadržení, nebejt tam zas dvanáct hodin zavřenej! Protože ono to tam je hnusný, nevyspíš se, a zase – utíká ti důležitej čas na práci.“

Zadržený byl mnohokrát, ještě coby teenager dostal podmínku. „Jak jsme se před chvílí bavili o New Yorku, tak třeba tam nás taky chytli,“ vzpomíná na rok 2000, „bylo to v Bronxu, tamní cépézetka narvaná lidma, republikánský starosta Giuliani tehdy vládl pevnou rukou, zapálil sis na ulici jointa a sebrali tě… Trochu jsem se bál vyhoštění, ale oni nás nechytli při malování, jen jsme měli spreje v batohu. Na druhej den byl soud, nakonec nám vrátili pasy a všechno v pohodě, malovali jsme dál. Menší problém je jen v tom, že kdykoli od té doby jedu do Ameriky, vezmou si mě imigrační úředníci bokem. Ptají se, co dělám, já na to, že jsem umělec, oni, jestli náhodou nechci něco malovat sprejem, a já slibuju, že určitě, určitě ne...“

 

Dobře že Trafačka není

Pro českou výtvarnou scénu je Jan Kaláb důležitý i z toho důvodu, že v letech 2006 (kdy dokončil studia na AVU) objevil a dalších osm let udržoval při životě takzvanou Trafačku, což byla vybydlená transformační stanice s přilehlým domem pro zaměstnance ČKD hned vedle tehdy čerstvě otevřené 02 areny.

V Trafačce byly ateliéry, konaly se v ní pro tuto mladou generaci naprosto zásadní (nejenom graffiťácké) výstavy. Dnes už neexistuje, bagry ji srovnaly se zemí – a moje otázka zní, jestli to Honzu mrzí.

„Vůbec ne,“ říká. Teď holt sídlí se svými nejbližšími přáteli v holešovické tržnici, tady mají ateliéry lepší a výstavy tu pořádají taky, protože hned naproti tomu Honzovu sídlí Trafo Gallery. „Vlastně jsem spíš rád, že už Trafačka není,“ pokračuje nelítostně, „ke konci pro mě znamenala stres.

V tom pavlačovém baráku byla spousta malých bytů, v nichž zpočátku bydleli umělci naší generace, ale ti většinou nevydrželi nejistotu, jak dlouho ještě dům vydrží, a namísto nich přicházeli zevláci. Nic netvořili, já pořád z někoho musel lámat nájem, i když byl vlastně jen symbolickej, a to mě štvalo. Vzpomínám rád, ale kdybychom v Trafačce zůstali doteď, tak jsou z nás otrhaní smradlaví áčkaři, kteří si něco šmudlaj na zemi...“

Zasměju se: „Nevyčítají ti dnešní dvacetiletí výtvarníci tyhle řeči?“

Honza neví. „Ale jak by mi mohli vyčítat mý názory, když je nikdy neslyšeli? Já se s tím nikde neprezentuju, na žádné diskuse nechodím, protože víš proč? Protože mám hodně práce.“

 

Bohémové? Spíš dříči

Laik by nejspíš očekával, že jsou tihle graffiťáci bohémové non plus ultra, což je ale často omyl. Osobně znám Pastu Onera, který je zatím práci schopen obětovat i potenciální rodinný život. Honza Kaláb je taky dříč. „My se často těm zažitým představám smějeme, protože bohémové fakt nejsme,“ říká. „Je sice hezká představa, že přijdeme ráno do ateliéru, dáme si jointa a čekáme na múzu, ale takhle to nemůže fungovat – když chceš být úspěšnej, musíš hodně makat.“

Na rozdíl od Pasty ale Honza dítě má, tři a půl roku starou dceru Tildu (mimochodem vůbec první Tildu v České republice).

„Ptáš se na zlomy v mém životě, a její narození roku 2015 bylo zlomem obrovským,“ přiznává, „najednou jsem měl půlku času oproti minulosti, to bylo strašný.“

Trochu se tehdy bál, co s ním jakožto výtvarníkem bude. „Mimo jiné jsem si říkal, ty krávo, vždyť nám docházej peníze. Fór je ale v tom, že přesně ve stejnou chvíli se mi rozjela kariéra v zahraničí – dostal jsem se na titulku francouzského časáku, pak přišla nabídka na to, abych udělal instalaci pro pařížskou kancelářskou budovu, za to bylo dejme tomu tři čtvrtě milionu, a ono to najednou šlo. Najednou se mi ta spousta práce začala vracet i finančně, protože já svoje první obrazy prodal vlastně až na výstavě v Trafačce před deseti lety, do tý doby nic. I tehdy jsem za ně dohromady dostal sotva sto padesát tisíc – ale jasně, měl jsem pocit, že to je spousta peněz. Prostě jsem pomaleji dospěl. Do třiceti jsem byl ve své graffiti bublině, kde jsme se poměřovali tím, kolik, kde a jakých jsme udělali pieců. Až později se měřítkem stala i částka, za kterou jsme schopni dílo prodat.“

Abychom předešli nedorozumění, úplně za vodou Honza pořád není. Platí hypotéku, a například právě teď pracuje na veliké soše za milion, o níž vůbec neví, jestli o ni někdo bude stát. „Rozdíl je v tom, že dnes už neřeším peníze za nájem nebo za jídlo; jde o mnohem vyšší cifry, které lítají sem a tam. Úplně klidnej být nemůžu – ale nervózní snad bejt taky nemusím.“

 

Kdysi jsem dělal i tohle

Letos už měl jednu výstavu v San Francisku, druhou má v Orlandu, třetí otevře prvního listopadu právě v Trafo Gallery naproti svému ateliéru. Z té lehce nervózní je, protože v Praze tři roky nevystavoval, ale mnohem důležitější než výstava mu připadá monografie, kterou se chystá vydat ke stejnému datu. 

„Konečně nějak tříbím svoji minulost,“ vysvětluje, „procházím celých pětadvacet let od toho prvního piecu na Kampě až po dnešek, sám se často divím, a uvědomuju si, že ostatní tím pádem vůbec nemají představu; světoví kurátoři nebo galeristé nemůžou znát například ty staré těšnovské zdi, které jsou už jenom na fotkách. Půlka mých věcí neexistuje, proto mají nutně jen útržkovité informace. Takže se těším na to, až lidi uvidí mou práci pohromadě; snad jim to pomůže pochopit, kdo jsem. A to třeba zase mně pomůže dostat se o něco víc tam, kam od svých patnácti let mířím.“ •

 

Pro nás to byl vzor
VÝTVARNÍK PASTA ONER SE VRACÍ DO ROKU 1993, KDY SVÉHO BUDOUCÍHO KAMARÁDA HONZU KALÁBA ZAREGISTROVAL POPRVÉ
Graffiti jsme začali malovat ve stejné době, ale osobně jsme se neznali, spojovala nás jen lokalita Prahy 6 – já byl z Divoké Šárky, Honza z Dejvic. Podepisoval se jako Splash, právě v Dejvicích měl svoji mikrozónu, kde dělal na garážích piecy jen on, a já se na ně chodil dívat jako do galerie. Honza byl pro nás writerskej vzor. Dnes už dávno nehraje roli ani desetiletý rozdíl, ale v tom věku je důležité, jestli je ti čtrnáct nebo patnáct, a Honza je právě o ten jeden rok starší…
Časem jsme se skamarádili, k čemuž asi pomohla i naše společná vášeň pro výtvarné umění obecně, nejen pro graffiti. Inspirovali jsme se pracovitostí a cílevědomostí – často opakuju, jak si Honzy vážím za to, že je dříč, ale neskromně si myslím, že to je vzájemné. Jen je třeba zopakovat, že on je writerem služebně starším a ryzího graffiti namaloval víc než já. Taky se víc orientuje na zahraničí — vždycky kvůli graffiti cestoval a z toho má důležité kontakty po světě.
Já se začal profesionalizovat dřív než on, postupně jsem opouštěl intenzivní malování na ulici. Když jsem měl první výstavu, Honza o něčem takovém teprve začínal uvažovat, ale v tomhle mě rychle dohnal.
Byl bych rád, kdyby se nezapomnělo, kolik práce odvedl pro zdejší komunitu – dnes na nás mladí koukaj, jak to celý dojíme, ale bez něj by například Trafačka tak dlouho a skvěle nefungovala. Není fér, když si o nás mladí kluci otírají boty na internetu. Oni nejspíš netuší, kolik času a peněz jsme téhle scéně obětovali.
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat