Český (ne)volič: Zpátky na chatu

7. prosince 2014

Normalizace. Prezident Husák (vpravo) a sovětský vůdce Brežněv. 1978.

foto Profimedia.cz

Zdá se, že česká společnost vykazuje dlouhodobou rezignaci na aktivní přístup k politice. Jako by v ní žil vzorec chování z doby normalizace, kdy se lidé stáhli do soukromí mimo politiku. V pravidelné rubrice o tom píše přední odborník zabývající se veřejným míněním.

V roce 2014 si připomínáme čtvrt století od sametové revoluce, pádu nedemokratického režimu v Československu. Máme tu však i jiné výročí, které s tím prvně jmenovaným, oslavovaným, velmi souvisí. Před 45 lety, v dubnu 1969, opustil pozici nejvyššího představitele komunistické strany Alexander Dubček, symbolizující pražské jaro − pokus o reformu komunismu, jenž byl v srpnu 1968 rozdrcen sovětskými tanky. Prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa tehdy zvolili Gustáva Husáka; toto datum se obvykle považuje za začátek období normalizace.

Nehodlám se zde pouštět do hlubokého historického rozboru, není to můj obor. Obvyklou politickou definicí je, že šlo o období obnovy prosovětského režimu. Podle mých vzpomínek (a zdaleka nejen těch) je normalizace obdobím, kdy jsme my Češi – po neúspěchu pražského jara − odjeli na chaty, abychom si tam vyprávěli vtipy o politicích, které jsme nechali v poklidu vládnout po jejich. I já jsem v šestnácti letech odjel „na chatu“ (obrazně řečeno, ve skutečnosti jsme žádnou neměli).

Otázka, kterou si nyní po 45 letech kladu, je, zda se v tomto ohledu normalizace nevrací. Tedy zda náhodou, opět obrazně řečeno, neodjíždíme na chaty – neutíkáme do soukromého kyberprostoru, kdy zaplníme Facebook fotkami blízkých a zážitky z dovolených a politiku neřešíme, protože ji řešit nechceme.

Klesající volební účast

Když normalizace skončila a Václav Havel už byl prezidentem, nechal v roce 1990 tehdejší Institut pro výzkum veřejného mínění (dnes CVVM) zhodnotit respondenty v průzkumu tři historická období: první republiku, „budování socialismu“ po únoru 1948 a období normalizace. Sedmdesátá a osmdesátá léta z tohoto srovnání vyšla nejhůř co do politické situace i hospodářských výsledků. Na druhé straně ve stejné době, tedy počátkem roku 1990, považovalo 57 procent občanů svoji životní úroveň za dobrou a jen 42 procent za špatnou. Jde o pozoruhodný údaj svědčící minimálně o jisté popularitě gulášového socialismu navzdory chronickým nedostatkům různého zboží od banánů až po toaletní papír.

Podpořte Reportér sdílením článku