Z onoho světa XVII.

Kultura

Čechoslováci První republiky byli hrdí. Na svého prezidenta Masaryka, jehož lídři světa ctili tak, že ho nechali založit stát, který spojil Čechy, Slováky, Němce, Poláky, Maďary, Rusíny a Židy v druhé Švýcarsko. Na své legie, tak úspěšné na frontách velké války. A na svou demokracii, jež při všech slabostech (jak dobře je známe dnes!) zaručovala práva a svobody sousedům upřené.

Čechoslováci První republiky byli hrdí. Na svého prezidenta Masaryka, jehož lídři světa ctili tak, že ho nechali založit stát, který spojil Čechy, Slováky, Němce, Poláky, Maďary, Rusíny a Židy v druhé Švýcarsko. Na své legie, tak úspěšné na frontách velké války. A na svou demokracii, jež při všech slabostech (jak dobře je známe dnes!) zaručovala práva a svobody sousedům upřené.

Hrdost to byla, která dovolila i za světové krize stavět z peněz daňových poplatníků pohraniční pevnosti budící úctu do dneška. A když dvacetiletou republiku odsoudil Hitler k zániku, zmobilizovat za pár hodin milion občanů, kteří za ni chtěli nasadit život. I po tolika letech vidím lidské moře zalévající kulaté náměstí v Bubenči před generálním štábem a slyším: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ A cítím, jak ani strach, který nás ochromoval, když Němci vymazali obec Lidice ze života i z map, nepřehlušil hrdost na naše vojáky z Anglie, jimž je přiznán největší odbojový čin v Evropě: zabitím Heydricha vyzmizíkovali diktát z Mnichova a vrátili nám původní hranice.

Ale už květen 1945 ukázal, že ta morálka byla poškozena. Mnichovská kapitulace způsobila jak kolaboraci mnoha zklamaných s okupanty, tak obecnou nedůvěru k západním demokraciím, které ji dopustily. Přidala se důvodná nenávist ke zdejším Němcům, bohužel zneužitá těmi Čechy, v nichž se probudila podobná zvrhlost nebo si vyvražďovali alibi vlastenců. Hrdost komunistů, že v únoru 1948 dokázali dík selhání demokratů provést puč tak „legálně“, až jej potvrdil prezident Beneš, se proměnila v opak, když Chruščov přiznal zločinnou podstatu stalinismu.

••

Pocit, že mohou být na vlast hrdí, vracela Čechům i Slovákům léta šedesátá, kdy se šokovaní komunisté snažili zachránit čest návratem k původním ideálům. Podporováni většinou obyvatel, jež pochopila šanci postupně se zbavit sovětské kurately, byli v srpnu 1968 poučeni tanky, že chtěli reformovat nereformovatelné. A to, že vedení státostrany okupaci schválilo, dolomilo páteř společnosti ohnutou od Mnichova. Čest „šedé zóně“, která se skrytě pokoušela předat dětem národní paměť. Zbytky hrdosti zadupaly umělecké celebrity v čele s dnes tak bezpaměťově zbožněným Mistrem, když je – zbavené konkurence a režimem uplácené – dvacet let nenapadlo zastat se kolegů a spoluobčanů existenčně ničených za to, že zůstali hrdí aspoň na sebe.

Doba normalizace tak nenormální a dlouhé, až dosáhla třetinu průměrného věku, se zažrala do charakteru většinové společnosti. Ten, komu osud dovolil prožít se na dohled stovky z první republiky, ji neidealizuje; zažil v ní i hroznou chudobu a rozepře sedmi národností, jimž byl naopak odepřen čas, aby se sžily. Ale pořád v sobě nese prvotní hrdost, kterou mu vždy připomene stará hymna, kterou třeba mladší výtvarník David Černý prohlašuje za „jednu z metafor národní povahy, kterou by filmově vystihl statický záběr na prdel“!

Člověk dozrálý k chápavosti ho neodsuzuje, že jako bohém, od něhož nelze čekat potřebu zkoumat dějinné zvraty tu povahu formující, se dá „opracovat“ hlavním proudem současného myšlení, jehož úhlavní hodnotou je úspěch a prospěch. Odkud čerpat hrdost, když jejími bodygárdy nejsou ani poslanci, hejtmani a prezidenti?

••

Lidstvo vždy vkládá naději do příštích pokolení, věří, že přinesou čerstvou sílu a morálku. Jenže kaž­dé je v dětství formováno předchozím, takže trvá i generace, než jsou staré zlozvyky vytlačeny novými. Zato dlouhý život, který dovolí geneticky obdařenému šťastlivci i v „přesčasu“ normálně myslet a jednat, ho chrání před pesimismem – vždyť přežil doby o moc horší. Pročež jsem, i když řeším něco jiného, podprahově hrdý, kdykoli

– i jen na okamžik zahlédnu úchvatnou siluetu Hradčan, z níž vyzařuje energie tisíciletí,

– jde nahoru opona v Zlaté kapličce, která zhmotňuje vůli předků přesáhnout fyzickou existenci duchovním rozměrem,

– obdivuji obětavost tolika občanů z nevládních organizací, krotících bídu a zoufalství všude na světě,

– zažívám v tramvaji či v metru, že mi pokaždé někdo nabídne místo, zatímco ve Vídni je nabízím potřebnějším ze zděděné výchovy já,

– žasnu nad umem současných potomků středověkých řemeslníků, kteří dokážou zprovoznit starý psací stroj stejně jako turbínu jaderného milíře,

– obdivuji své lékaře, a že jich je pořád víc! ať ve fakultní nemocnici, či na venku, jak jsou nadaní a pečliví a obětaví a všestranně vzdělaní,

– se přesvědčuji o rostoucím respektu světa k našim vojákům bojujícím v zahraničních misích za celou civilizaci,

– zaznamenám skokový nárůst životní i kulturní úrovně v Sázavě, jedné z přibývajících obcí, které si vypěstovaly vlastní úspěšné a nepodplatné politiky,

– vnímám jakožto „střídavý volič“, že svobodné a tajné volby skutečně slouží k očistě celé pyramidy aparátů demokratické moci,

– sleduji, jak mé děti a děti mých dětí, kterým rodiče i v cizině zachovali mateřštinu, jsou už ve všem Evropané, ale v ničem nepřestaly být Čechy,

– zjišťuji, kolik cizinců tu přejalo s jazykem i životní styl, takže se jim má vlast stává domovem, jakým se mně stalo v nouzi Rakousko,

– čtu průzkumy dokazující sílící poznání i kritických občanů, že konec Unie by proměnil Evropu ve stará bojiště a nakonec vydal novým barbarům,

– srovnávám nejrůznější jevy u nás a v zemích, které nás před čtvrtstoletím nedostižně předháněly a teď jsme jim v patách,

a to vše je pro mne pravá tvář mé země,

zatímco anonymní žumpa internetu, vysmátí kmotři, prolhaní tuneláři, úplatní policajti, mediální kanálníci, špatně zvolení funkcionáři, rádobyvlastenci, kteří chtějí češství vyskákat, rasisti odprava doleva i úmorní dobrolidové zakazující ostatním, co nemohou či nedovedou sami, patří k odpadu, který tu nechaly včerejšky.

Cítím, že příští Češi (a taktéž Slováci!) budou zas podobně hrdí jako první Čechoslováci! A držím palce, aby se toho pocitu dožili i ti, jimž se celá vlast jeví jako statický záběr viz výše… •

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama