Český (ne)volič: Colours of Ostrava

9. listopadu 2014

Majáles v Ostravě

foto Profimedia.cz

Černá a jen levicová – taková je Ostrava v myslích mnoha lidí. Říjnové komunální volby však znovu potvrdily, že město je barevnější a že se v jeho nedávné historii do určité míry promítají voličské nálady Česka. V pravidelné rubrice o tom píše přední odborník zabývající se veřejným míněním.

Ostrava není černá, ale barevná – toto přesvědčení stojí za názvem dnes už slavného hudebního festivalu, jehož historie sahá do roku 2002 a který v posledních letech navštěvuje každoročně hodně přes 30 tisíc lidí. Jde však o víc, jde o vyjádření víry, že Ostrava není jen centrem hornictví a těžkého průmyslu, nýbrž především pestrým městem s životem bohatým na vše, co k moderní společnosti patří. Možná se oním názvem příliš nemyslí pestrost politická – ale i tu v Ostravě a její nejčerstvější historii najdeme. A není to ani trochu nuda.

Z modré k oranžové

Od vzniku samostatné České republiky prošla ostravská komunální politika třemi barevnými pásmy, třemi obdobími, kdy zde dominovaly pokaždé jiné politické subjekty.

První bylo období modré, období Ostravy fandící ODS. Ve výsledcích voleb do zastupitelstva statutárního města Ostrava ho můžeme snadno identifikovat mezi roky 1994 až 2006, kdy ODS získávala suverénně nejvíc hlasů a porážela své levicové konkurenty (nejprve hlavně KSČM a od roku 1998 potom ČSSD) rozdílem 6 až 10 procentních bodů. Za úspěchem občanských demokratů stály dvě výrazné osobnosti z regionu: Evžen Tošenovský, opakovaně zvolený ostravským primátorem, a dlouholetý předseda ODS Mirek Topolánek. Občanští demokraté byli dlouho silní a zdálo se, jako by jejich volební výsledky v ostravských komunálních volbách neznaly mezí – narostly téměř na 38 procent v roce 2006.

V modrém období posílala Ostrava často modré zástupce také do Senátu. V prvních volbách do druhé komory v roce 1996, kdy se volilo ve všech senátních obvodech, se sice spolu s Mirkem Topolánkem stali senátory dva sociální demokraté (Jan Zapletal a Vítězslav Matuška), ale troje následující senátní volby pak opanovala ODS, její kandidáti získali nejvíce hlasů v prvním i druhém kole (Mirek Topolánek v roce 1998 a Václav Roubíček v roce 2002), nebo když její zástupce Milan Balabán v roce 2000 porazil v druhém kole překvapivou vítězku prvního kola Růženu Šarišskou z KSČM. I na senátním kolbišti se ale po roce 2002 karta začala obracet – přicházely signály, že modré období končí. O dva roky později se senátorkou stala kontroverzní starostka ostravského obvodu Mariánské Hory a Hulváky Liana Janáčková, která z ODS odešla a kandidovala jako nezávislá. Od roku 2006 pak následoval třídílný seriál vítězství sociálnědemokratických senátorů v pořadí Otakar Veřovský, Petr Guziana a Antonín Maštalíř.

Achillovou patou ostravské ODS byl nedostatečný koaliční potenciál. Toho uměla využít postupně sílící sociální demokracie, která už od roku 2002 dokázala vždy získat primátorské křeslo, ačkoli volby vyhrála teprve v roce 2010 pod vedením Petra Kajnara. Vzestup ČSSD na ostravské scéně byl pomalý, začínal na pouhých 12 procentech hlasů v komunálních volbách 1994. Tehdy se ještě mohlo zdát, že o moc tady budou s „modrými“ bojovat především „rudí“, tedy KSČM. Už o čtyři roky později však sociální demokraté porazili komunisty o 10 procentních bodů a stali se hlavním oponentem „vládnoucí“ ODS. A jejich podpora rostla i dál až do roku 2010, kdy poprvé (a zatím naposledy) překročili v ostravských komunálních volbách hranici 30 procent hlasů. Primátorský řetěz tak předávali Petru Kajnarovi tentokrát už ne coby nejlepšímu vyjednávači, nýbrž coby přesvědčivému volebnímu vítězi.

Podpořte Reportér sdílením článku