Příběh

Buď se odstěhuju, nebo ty varhany opravíme

09 / 09 / 2018

První říjnovou neděli se z kostela svaté Ludmily na pražském náměstí Míru ozvou tóny varhanního koncertu, zahraje jeden z předních českých mistrů Jakub Janšta. O den později pak půjde nástroji požehnat kardinál Dominik Duka. Ani jedno by nebylo možné, kdyby se před lety na úplně opačném konci světa nepotkali Iva a Harold, z nichž se stali manželé Rosariovi.

První říjnovou neděli se z kostela svaté Ludmily na pražském náměstí Míru ozvou tóny varhanního koncertu, zahraje jeden z předních českých mistrů Jakub Janšta. O den později pak půjde nástroji požehnat kardinál Dominik Duka. Ani jedno by nebylo možné, kdyby se před lety na úplně opačném konci světa nepotkali Iva a Harold, z nichž se stali manželé Rosariovi.

Kostel svaté Ludmily si ke konci devatenáctého století postavili hrdí obyvatelé Královských Vinohrad, tehdy samostatného města. Radní ve spolupráci s Církví svatou svěřili projekt Josefu Mockerovi, slavnému architektovi, který právě dokončoval práce na katedrále svatého Víta.

Na stavbě se nijak nešetřilo, jen ať sousední Praha vidí. To samé platilo i pro varhany, které byly dokončeny v roce 1898, pět let po vysvěcení samotného chrámu. Jejich tvůrcem byl jeden z nejlepších českých varhanářů té doby, Emanuel Štěpán Petr. Teď, přesně po sto dvaceti letech, se varhany znovu rozezní díky dvojici, která se seznámila v australském Perthu.

 

Z Buchlovic do buše

Celý příběh ale začal vlastně na Moravě. Tatínek Ivy Rosario, Josef Kučík, pocházel z Buchlovic, maminka Božena z Kuřimi. Josef byl silně věřící katolík, který po únoru 1948 rozhodně nechtěl zůstat v zemi ovládané komunisty. Proto manželé Kučíkovi za dramatických okolností utekli přes zelenou hranici do tehdejšího Západního Německa, kde strávili nějaký čas v utečeneckém táboře a následně zamířili do Austrálie. Josef byl restaurátorem nástěnných maleb, ale po příchodu na australský kontinent se živil jako malíř pokojů, tedy přesněji jako malíř stěn na železničních stanicích na trati vedoucí západoaustralskou buší. Vždycky, když nějakou stanici opravili, posunul se i se ženou zase dál. Nakonec se manželé usadili v Perthu, kde pak byli na dlouhá léta hlavními dušemi českého krajanského sdružení v západní Austrálii. 

Ještě předtím, roku 1955, se jim narodila dcera Iva, u níž se už v poměrně nízkém věku začal projevovat výrazný talent ke hře na piano. Neodhalil to nikdo menší než Rudolf Firkušný, slavný český klavírista, když poprvé navštívil Perth. Na piano hrála celé dětství a mládí, ale jak sama říká, pomalu ji to přestávalo bavit, takže při univerzitních studiích přešla na varhany a s nimi se také stala bakalářkou v oboru hudby.

Mezitím však už poznala Harolda, vystudovaného ekonoma, který se celou profesní kariéru věnoval financím. S mužem následně odešla do Melbourne (a ještě později také do Hongkongu, Japonska a znovu do Hongkongu, jak Harold postupoval bankovní hierarchií). Do Československa se Iva poprvé podívala v roce 1991, kdy vzala s manželem rodiče na návštěvu jejich původní vlasti. „Líbilo se mi to, najednou se mi zhmotnilo všechno, co jsem od dětství znala z knížek,“ vypráví. Tatínek Josef nedlouho poté zemřel a Iva se o dva roky později do Prahy vrátila i s maminkou na několik měsíců, když pracovala na doktorátu z dějin umění o době Karla IV. „Poslední den našeho pobytu, těsně před Vánocemi, jsem ještě potřebovala něco ofotit v budově Filozofické fakulty na Palachově náměstí. Vyšla jsem ven, začalo sněžit, stála jsem tam, dívala se na Hrad a zjistila, že jsem beznadějně zamilovaná a že tady jednou budu muset žít,“ popisuje Iva Rosario.

K tomu došlo o pár let později, kdy manželovi končila mise bankovního šéfa v Hongkongu a nechtělo se mu vracet do centrály v australském Sydney: „Harold tehdy udělal nějaké počty, řekl, že toho zase tolik nepotřebujeme a že se můžeme věnovat něčemu jinému.“ Cesta do Prahy byla otevřená a manželé se ocitli na Vinohradech.

 

Já už si nezahraju

Iva Rosario hrávala na varhany v Melbourne při mších, pak ještě trochu i během prvního pobytu v Hongkongu, ovšem času i příležitostí ubývalo, až kolem čtyřicítky přestala hrát úplně. Po letech, už v Praze, se jí po oblíbeném nástroji začalo stýskat a stěžovala si manželovi, že už si na velké varhany asi nikdy nezahraje. Tehdy se ale na návštěvě u Rosariových ocitl kaplan od svaté Ludmily, otec Christian Pšenička, sám výborný varhaník. „Uviděl cembalo a ptal se, jestli hraju. Řekla jsem, že mám vlastně vystudované varhany. A on na to, jestli si to nechci zkusit u Ludmily. Po skoro patnácti letech jsem se moc necítila, ale dlouho naléhat nemusel. Zahrála jsem si v zavřeném kostele a otec Christian povídá: vidím, že vám to víceméně jde, tady máte kancionál, přijďte v pátek v sedm ráno, to stejně chodí jen pár babiček,“ vypráví Iva Rosario, jak znovu začala hrát. Nadchla se, nacvičila skladby… A zanedlouho potom  varhany zkolabovaly. 

Začala dlouhá anabáze shánění peněz. Vzniklo občanské sdružení, které se na záchraně velmi intenzivně pracovalo. Mezi roky 2009 a 2013 probíhala veřejná sbírka, při které se podařilo vybrat zhruba 920 tisíc korun. Na celkovou rekonstrukci bylo ovšem potřeba několik milionů. Za peníze ze sbírky se tedy opravily měchy a část píšťal a v roce 2014, když došly peníze, se práce zastavily. „Čekali jsme tehdy ve farnosti, že to bude trvat dalších deset nebo dvacet let, než se podaří vybrat dost na to, aby se mohla oprava dokončit. Můj manžel tak každý pátek a neděli poslouchal nářky o té strašné tragédii mého života, že jen co začnu znovu hrát na velké varhany, tak zase nic,“ vypráví Iva Rosario.

V té době se rozhodla Haroldova maminka, které je dnes 99 let, rozdělit majetek mezi potomky. „Mám tady zhruba čtyři miliony, které buď použiju na to, abych se odstěhoval a nemusel pořád poslouchat tvoje kňourání, nebo je dáme na ty varhany,“ vypráví Iva se smíchem, co jí prý tehdy řekl Harold. Zvítězila varianta varhany, vedle Rosariových přispěl také grant od ministerstva kultury, takže před dvěma lety převzala rekonstrukci dílna Kánský – Brachtl, jedna z nejlepších, jež jsou v Česku k mání.

 

Píšťaly se vyhnuly válce

Je poslední srpnové pondělí a kostel svaté Ludmily je během odpoledne pro návštěvníky zamčený. Každou chvíli zatahá někdo za kliku, ale až do oficiální mše má smůlu. Nahoře na kůru je v místech, kde obvykle zpívá kostelní sbor, rozložená spousta nářadí. Do chrámové lodi se každých pár vteřin rozléhá nový zvuk. To mistr Josef Brachtl právě tónuje jednotlivé píšťaly varhan.

Píšťaly u svaté Ludmily jsou výjimečné, protože téměř všechny pocházejí ještě z původních varhan z konce devatenáctého století. Když probíhala za první světové války v roce 1917 rekvizice drahých kovů, došlo i na demontáž a roztavení cínových píšťal z většiny kostelů. Ty z Ludmily se ale nějakým zázrakem podařilo uchránit, a tak si budou moci lidé i po sto dvaceti letech poslechnout vinohradské varhany tak, jak zněly, když je Emanuel Štěpán Petr stavěl.

Josef Brachtl bere svítilnu a uvnitř složitého ústrojí mi ukazuje, co všechno se muselo opravit, vyčistit, vyměnit. Malé kožené pytlíčky, takzvané míšky, táhla z tenké dýhy, vzdušnice… Začínám se ve výkladu pomalu ztrácet. Ještě (snad) pochopím, že Barkerova páka je v podstatě zařízení, které zesiluje efekt úderu prstu na klaviaturu varhan a vhání tak do nástroje více vzduchu, než by dokázal jen dotyk prstu na klávese.

„A to jste všechno museli vyndat a znovu přesně složit?“ ptám se s dikcí Neználka na Měsíci, když vidím ústrojí, které vypadá jako lego z dvaceti tisíc dílků. „Jasně, a taky odvézt k nám do dílny, tam na tom pracovat a zase vrátit zpátky,“ usmívá se varhanář Brachtl. 

Pak vytáhne prkénko s mnoha otvory a prozradí, že ani úplný fachman si nemůže být vždycky jistý. „Když jsme měli tenhle kousek v dílně, tak kolega říkal, že to tvůrci varhan udělali nějak blbě. A až tady jsme zjistili, že tam je pár píšťal nakřivo ne proto, že by to zvrzali, ale kvůli tomu, že by se to jinak nevešlo,“ popisuje mistr varhanář úskalí, která provázejí přebírání štafety po sto dvaceti letech. Proč si ale nenechali na varhany více místa? Možná, uvažuje Josef Brachtl, to už tehdy bylo podobné jako dnes, kdy si často farnost řekne, že chce na kůru hlavně hodně místa pro zpěváky a že se varhany mohou kousek zmáčknout. Jestli to tak opravdu bylo, se už těžko někdo dozví. Jisté se zdá jen to, že i slavní mistři minulosti museli občas složitě improvizovat.

Všechny dílčí technické záhady složitého nástroje se ale nakonec povedlo rozluštit, a tak se po sto pětadvaceti letech od vysvěcení kostela a sto dvaceti od dokončení velkých varhan začátkem října 2018 znovu rozezní píšťaly, které hrdí obyvatelé Královských Vinohrad poslouchali při svých bohoslužbách.

A Harold se nebude muset stěhovat od Ivy z bytu, kam jsou varhany ze svaté Ludmily i přes ty tři čtyři bloky tak báječně slyšet.

 

Hlavní varhany od sv. Ludmily
Nástroj je zbudován v romantickém slohu a je řazen do kategorie velkých varhan 
Má tři manuály, 46 rejstříků a zhruba tři tisíce píšťal. Postavil je český varhanář Emanuel Štěpán Petr (1852–1930), dokončeny byly v roce 1898. Od devadesátých let 20. století byly zařazeny do památkové ochrany. Přesto postupně chátraly a od konce devadesátých let je nebylo možné používat. Kompletní restaurování věhlasnou firmou Kánský — Brachtl probíhalo od roku 2016.
Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat