Komu patří země za řekou?

Report

Srbsko a Chorvatsko, někdejší jugoslávské republiky, řeší už léta hraniční spor o území na Dunaji. Záhřeb trvá na tom, že se má vycházet z katastrálních map, Bělehrad prosazuje, aby hranice vedla středem nynějšího koryta řeky, které se oproti starému katastru změnilo. Spor by se mohl dostat před mezinárodní arbitrážní soud – i na tom by se však zainteresované strany musely dohodnout.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Srbsko a Chorvatsko, někdejší jugoslávské republiky, řeší už léta hraniční spor o území na Dunaji. Záhřeb trvá na tom, že se má vycházet z katastrálních map, Bělehrad prosazuje, aby hranice vedla středem nynějšího koryta řeky, které se oproti starému katastru změnilo. Spor by se mohl dostat před mezinárodní arbitrážní soud – i na tom by se však zainteresované strany musely dohodnout.

Když Čech Vít Jedlička vyhlásil nedávno na Dunaji Liberland, samozvanou „svobodnou republiku“ o sedmi kilometrech čtverečních, stalo se tak na pravém, tedy chorvatském břehu řeky. Formálně patří toto území Srbsku; říkají to zápisy v katastru, který vznikl kdysi, ještě před úpravami koryta řeky v moderní době.

Naopak místo zvané Kenđija, ležící severně od Liberlandu, se nachází na břehu levém – tedy srbském. Leč podle katastru spadá do Chorvatska.

V Kenđiji živoří dvacet lidí, kteří říkají, že nežijí ani na nebi, ani na zemi. Mají chorvatské pasy, jejich auta a traktory mají espézetky chorvatského města Beli Manastir, ale když se někomu udělá špatně, volá srbskou záchranku: protože ta chorvatská by přijela jen k hranici. Do Kenđiji nechodí ani chorvatský pošťák.

Liberland je hit v médiích i na sociálních sítích. Kenđija je oproti tomu závažným (a velmi smutným) příkladem nedořešeného sporu kolem hranice na Dunaji mezi Chorvatskem a Srbskem. K osadě patří kolem šesti set hektarů orné půdy a devět set hektarů lesní plochy. K tomu do chorvatského katastru spadá ještě dalších devět tisíc hektarů na srbském břehu Dunaje. Srbského území na chorvatské straně je podstatně méně, kolem tisíce hektarů, většinou jde o půdu neúrodnou.

Spor mezi oběma zeměmi bývalé Jugoslávie trvá už řadu let a dosud nemá řešení. V roce 2002 byla založena mezistátní komise, která měla dospět ke stanovení hranice – to se dodnes nepodařilo. Mezi lety 2003 až 2010 nebyla svolána jediná schůzka komise. V roce 2011 se konala čtyři kola rozhovorů, ale konkrétní opatření z nich nevzešla.

Hraniční otázka je pro veřejnost v obou zemích citlivá, paměť Srbska i Chorvatska je stále zjizvená válkou, utrpením a zločiny. A tak politici obou států nedokážou řešit spor jen na bilaterální úrovni bez účasti nějaké třetí strany.

„Pokud vezmeme rok 2000 za počátek demokratizace v obou zemích a počátek normalizace vzájemných vztahů, je třeba přiznat, že na řešení sporů bylo už dost času. A to se netýká jen otázky hranic, ale i dalších otevřených sporů mezi zeměmi Daytonské dohody (která v roce 1995 ukončila válku v Bosně a Hercegovině, pozn. red.). Vyřešeny nicméně nebyly, protože k tomu neexistovala dostatečná politická vůle,“ říká Alexandr Popov, ředitel Centra pro regionální otázky z Nového Sadu a předseda takzvané Igmanské iniciativy, sítě nevládních organizací z Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Chorvatska a Srbska.

 

Hledání kritéria

Letos v březnu se v Záhřebu setkala chorvatská ministryně zahraničí Vesna Pusić se svým srbským protějškem Ivicou Dačičem. Šéf srbské diplomacie tehdy poprvé vyjádřil připravenost k vyřešení hraničního sporu na Dunaji prostřednictvím mezinárodní arbitráže. Srbsko až dosud bezvýhradně razilo geografické kritérium, tedy Dunaj coby hranici. Chorvatsko naproti tomu trvá na hranici katastrální.

Pokud se spor bude opravdu řešit arbitráží v Haagu (nebo jiným rozhodčím soudem), čeká soudce vskutku obtížná práce. Nejde jen o to, že katastrálního chorvatského území na srbském břehu je mnohem více než srbského území na břehu chorvatském. Problém je i v tom, že – jak upozorňuje Bělehrad – pokud by byla hranice ve vnitrozemí, a ne uprostřed Dunaje, části srbských obcí Apatin, Sombor a Bačka Palanka by se mohly přes noc ocitnout v Chorvatsku.

Alexandr Popov soudí, že Chorvatsko je v tuto chvíli v lepší pozici: stalo se členem Evropské unie, aniž bylo nuceno hraniční spor se sousedem vyřešit. Záhřebský politický analytik Žarko Puhovski je však jiného názoru: „Chorvatská strana by byla v mnohem lepší pozici, kdyby bývala před několika lety zuby nehty neodmítala tentýž (katastrální) princip, když se jednalo o hranici se Slovinskem. Navíc střed Dunaje je vzhledem ke stálým proměnám říčního toku také náchylný ke změnám – a to by mohlo vyvolat nové spory. Nejde tady o geografii. Jde o politickou geografii.“

Chorvatská šéfka diplomacie po březnové schůzce se svým srbským kolegou prohlásila, že šance na bilaterální řešení konfliktu je pouhou iluzí, a spor by tudíž bylo nejlepší řešit právě prostřednictvím mezinárodní arbitráže. V tom samém duchu se její resort vyjádřil i nyní, ve stanovisku pro magazín Reportér:

„Chorvatský postoj k vyrovnání hranic se Srbskem je založen na Protokolu mezi Republikou Chorvatsko a někdejší Svazovou republikou Jugoslávie z roku 2002 (SRJ byla vyhlášena v roce 1992 a byla tvořena federací Srbska a Černé Hory – pozn. red.). Chorvatsko trvá na dodržení bývalé republikové hranice, jaká byla v roce 1991, v okamžiku osamostatnění a vzniku nových států na území bývalé Jugoslávie, kdy se tehdejší hranice Chorvatské republiky stala mezinárodně uznanou. Tato hranice nevedla řekou Dunaj (jak dnes tvrdí Srbsko), nýbrž kopírovala vnější hranici obcí tak, jak je uvedeno v katastru.“

Srbsko nicméně trvá na tom, že výchozím bodem pro nynější dohodu má být rozhodnutí z roku 1945, podle něhož hraniční linie vedla středem řeky. Záhřeb zase namítá, že tok Dunaje se mezitím změnil. Jak tedy najít řešení?

 

Příroda? Politika!

Na složitý a nadmíru citlivý problém pochopitelně existuje mnoho názorů. Profesor právnické fakulty v Bělehradu Bojan Milisavljevič tvrdí, že ve výhodnější pozici je naopak Srbsko. Argumentuje zvykovým principem v mezinárodním právu: „Zvykové právo jasně stanovuje, že pokud dojde ke změně toku splavné řeky, posouvá se i hranice, která pak kopíruje střed splavného toku,“ řekl srbským médiím.

Upozornil přitom na stanoviska arbitrážní komise založené Evropským hospodářským společenstvím v srpnu 1991 (a pojmenované po svém prvním předsedovi, francouzském právníkovi Robertu Badinterovi). Badinterova komise, jejímž úkolem bylo, zjednodušeně řečeno, řešit sporné právní otázky, a tím zrychlit mírové řešení krize v bývalé Jugoslávii, ve třetím z deseti svých stanovisek uvádí, že hranice mezi bývalými jugoslávskými republikami jsou i hranicemi mezi novými nezávislými státy. Nemohou být změněny silou, pouze dohodou.

Srbská média uvádějí, že princip stanovení hranice uprostřed říčního toku byl použit například při určování hranic mezi Maďarskem a Slovenskem či Srbskem a Rumunskem. Může tedy případný arbitrážní soud najít kompromis, aniž by poškodil jednu či druhou stranu?

„Dunaj je přírodní hranice. Nicméně v otázce hraničního sporu nic přírodního není. Zůstává možnost výměny území a také finanční či jiné kompenzace,“ říká chorvatský expert Žarko Puhovski. „Pokud by byla politická vůle, kompromis by byl jistě nalezen. Jelikož ale chorvatská strana trvá na katastrálním principu a jelikož jsme za posledních patnáct let šanci na nalezení dohody eliminovali, věc bude řešit Haag,“ zdůrazňuje Alexandr Popov ze zmíněné Igmanské iniciativy nevládních organizací.

Puhovski v tomto kontextu zmiňuje, že Chorvatsko má hraniční spory i se Slovinskem – s nímž nikdy neválčilo – a ani ty se nepodařilo vyřešit bilaterálně. „Jak by tedy mohly být dvoustranně urovnány spory se Srbskem, když spolu obě země vedly válku?“

„I k tomu, aby spor mohl být vyřešen mezinárodní arbitráží, je potřeba dohoda obou stran,“ upozorňuje pak odborník na mezinárodní právo a pedagog budapešťské Středoevropské univerzity Tibor Várady s tím, že problém by mohl řešit Mezinárodní soudní dvůr či Stálý rozhodčí soud, které mají rovněž sídlo v Haagu. S procesem mohou být spojeny poměrně velké finanční náklady, což může v chování obou stran také hrát jistou roli.

 

Záhřeb versus Lublaň

Slovinsko je od roku 2004 členem Evropské unie (vstoupilo ve stejné vlně rozšiřování jako Česká republika, Slovensko a dalších sedm zemí). Svůj hraniční spor se Záhřebem pak Lublaň dlouho využívala jako prostředek k blokování přístupových jednání, která vedl s Chorvatskem Brusel (Chorvatsko vstoupilo do EU v roce 2013 – pozn. red.).

Obě země nakonec otázku řeší u ad hoc arbitrážního soudu, který tvoří tři mezinárodní experti, jeden expert z Chorvatska a jeden ze Slovinska, a je velice pravděpodobné, že výsledek bude mít vliv i na řešení podunajského hraničního sporu mezi Záhřebem a Bělehradem.

Pokud arbitráž se Slovinskem vyhraje Chorvatsko, bude pro záhřebské politiky mnohem jednodušší obhájit před domácí veřejností případnou arbitráž se Srbskem. Pokud Chorvatsko spor se Slovinskem prohraje, dá se očekávat silný odpor Chorvatů proti jakýmkoliv rozhodnutím „třetí strany“, což by mohlo zdržet rozhovory o arbitráži v případě chorvatsko-srbského sporu. „Jedná se o dva různé případy,“ zdůrazňuje tiskové oddělení chorvatského ministerstva zahraničí (jádrem sporu se Slovinskem je hranice na moři, konkrétně v Piranském zálivu – pozn. red.).

„Nicméně rozhodnutí mezinárodních arbitrážních a soudních orgánů se stávají součástí mezinárodní právní praxe a jejich autorita spočívá mimo jiné ve váze argumentů, na jejichž základě jsou tato rozhodnutí přijata. Jsme přesvědčeni, že mezinárodní právní instituce jsou nejbezpečnějším a nejefektivnějším prostředkem řešení takových sporů.“

 

Nedostatek vůle

Při úvahách o sporu se Srbskem je potřeba vzít v potaz i atmosféru v samotném Chorvatsku. Blíží se parlamentní volby (budou v lednu 2016), v zemi sílí nacionalistická rétorika, lidé jsou rozdělováni na ty, kteří Chorvatsko „mají rádi“, a na ty, kteří zemi „rádi nemají“. Do veřejné debaty se vrací nesnášenlivost, všichni, kdo si nějakým způsobem dovolí kritizovat chorvatské počínání ve válce (z devadesátých let minulého století) nebo chování veteránů, jsou takřka automaticky obviňováni ze zrady.

Vše uvedené může mít vliv i na řešení sporu se Srbskem. „Myslím, že nejpravděpodobnější je arbitráž už jen proto, že ani jedna ze zúčastněných stran nechce před vlastní veřejností přiznat, nakolik jsou její očekávání nepřiměřená. Nemohou přece akceptovat ,cizí‘ požadavky na ,naše‘ území! I když jde třeba o požadavky zcela zanedbatelné,“ soudí politický komentátor Žarko Puhovski.

„V našem regionu je už naprostým standardem, že vzájemné vztahy (se sousedy či jinými zeměmi) jsou zne­užívány k vnitropolitickým účelům. Na to jsme my v Igmanské iniciativě opakovaně upozorňovali. Nejvýrazněji se to projevuje během předvolebních kampaní. Pokud jde o tuto konkrétní otázku (hraničního sporu), je evidentní, že ani na jedné straně nebyl dostatek dobré vůle spor vyřešit. Protože pro politické elity v regionu představují nevyřešené spory ,materiál‘ pro ochranu takzvaných národních zájmů,“ soudí zase Alexandr Popov.

Nynější chorvatská vláda na začátku svého mandátu slibovala, že nebude brzdit přibližování Srbska k Evropské unii i proto, že Záhřeb sám má za sebou negativní zkušenost se Slovinskem (podmínky kladené Lublaní zdržely vstup Chorvatska do EU o dva roky).

Alexandr Popov tvrdí, že hraniční spor je přesto v Chorvatsku čím dál intenzivněji zmiňován jako problém, kvůli němuž by země mohla blokovat srbský vstup do Unie. Analytici ze Záhřebu jsou většinou toho názoru, že spíš než o záměr brzdit Srbsko na cestě do Unie jde z chorvatské strany o trik, jak urychlit uzavření dohody o mezinárodní arbitráži (mimochodem dotaz, zda bude souhlasit s chorvatským návrhem na řešení sporu cestou arbitráže, ponechalo srbské ministerstvo zahraničí bez odpovědi).

 

Problémů je víc než dost

Jak dlouho může řešení sporu arbitrážním soudem trvat, je těžké předpovídat. Profesor Várady z budapešťské Středoevropské univerzity považuje za reálný odhad něco mezi dvěma a pěti lety. Samozřejmě v zájmu Srbska je, aby byl spor vyřešen dřív, než budou dokončena jeho vyjednávání s Bruselem.

Rozhodnutí ve sporu mezi Chorvatskem a Slovinskem se očekává ještě letos. Další hraniční spor pak Záhřeb vede s Černou Horou – i ten bude pravděpodobně ukončen arbitráží. Chorvatské ministerstvo zahraničí tvrdí, že už je připraven předběžný text dohody, na jejímž základě se obě země obrátí k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu a požádají jej o stanovení hranic jak na moři, tak na pevnině. Zároveň se očekává pokračování bilaterálních jednání mezi Záhřebem a Podgoricí.

Oba státy mají už několik let uzavřenu dohodu, jejich policisté například provádějí společné hlídky a problémy v podstatě nejsou. Nicméně spor je třeba vyřešit s konečnou platností. Jak Chorvatsko, tak Černá Hora plánují vypsání tendrů na výzkum nalezišť ropy a plynu v Jaderském moři – což problému dává novou naléhavost. Obě země si činí nárok na tu samou část mořského dna a již načrtly své potenciální výzkumné sektory. A ty se překrývají.

Chorvatsko a Bosna a Hercegovina pak mají nedořešený spor o kousek poloostrova Klek a dva ostrovy – Veli Školj a Mali Školj. Za socialismu patřily Chorvatsku, podle dohody z roku 1999 připadly Bosně a Hercegovině. Nicméně chorvatská strana nechce dohodu ratifikovat.

Přes vše uvedené je však třeba říci, že nedořešené hraniční spory nepředstavují ve vztazích mezi zeměmi bývalé Jugoslávie nějakou obzvláštní, nepřekonatelnou zátěž. Na pořadu dne je spousta jiných, mnohem závažnějších problémů – způsobených válkou. Nicméně jak říká Žarko Puhovski, hraniční spory slouží jako dobrá rezerva, když je potřeba vyostřit nějaký jiný problém. A problémů má bývalá Jugoslávie víc než dost.

Autorka je chorvatská novinářka, žije v Praze.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama