Olympijský Pchjongčchang: Branky, body, wony

Prakticky každé olympijské hry vždy začínají střízlivým ekonomickým plánem, téměř všechny ovšem překročí svůj rozpočet, ale některým pořádajícím zemím se i tak vyplatí. Může být právě toto případ olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu? Svůj pohled nabízí česká cestovatelka a diplomatka, která v Koreji léta pracovala.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Psal se rok 2012 a já jsem započala své čtyřleté pracovní působení v Jižní Koreji. Tehdy lidé ještě vnímali olympiádu jako vzdálenou budoucnost, i když od listopadu 2011 bylo definitivně jasné, že Korea po dvou neúspěšných kandidaturách hry konečně získala. 

Výběr mojí první vánoční a novoroční dovolené byl tedy jasný: dějiště tehdy připravované olympiády – Pchjongčchang. V Soulu jsme si s kamarádem Damjanem, mimochodem náruživým lyžařem, půjčili krabicovitou kiu a vyrazili do terénu. Tehdy jsem ještě neuměla korejsky více než děkuji a dobrý den, takže GPS v korejštině byl pěkný oříšek. První destinaci – starobylou vesnici Hahoe s dřevěnými domky – nám nastavila autopůjčovna.

Do seznamu světového dědictví zapsaná vesnička nás přivítala sněhovou čepicí a teplotou minus dvacet stupňů. Ubytovali jsme se v tradičním hanoku se střechou se zdviženými rohy a WC na dvorku. Podlaha pokoje bez nábytku, jen s přikrývkami, příjemně hřála. Korejci používají systém tradičního topení ondol – vyhřívání podlahy, přičemž uhlíky se přikládají zvenku a kouř je odváděn samostatným komínem mimo budovu.

Je docela příjemné ležet na prohřáté podlaze: je trochu tvrdá, ale říká se, že spaní na tvrdém je zdravé. Stěny těch originálních domů jsou ovšem vyplněny ručně vyráběným papírem, který je sice krásný, jemný a někdy ozdobený květinami a geometrickými obrazci, ale teplo udržet nedokáže. V noci se pak v místnosti pěkně ochladí a my nakonec spali pod kabáty a s hlavou omotanou do šál: nejsme prostě tak otužilí jako místní.

 

Cesta do Pchjongčchangu pokračovala zamrzlou krajinou a dvakrát jsme se ztratili. Při orientaci a konverzaci s lidmi jsme si pomáhali rukama nohama a nakonec jsme do cíle skutečně dorazili. Celkem jsme z hlavního města Soulu jeli asi pět hodin čistého času, závěr už byl po hodně klikatých silničkách. Domů to po Novém roce bylo ještě výrazně pomalejší, místní moc řízení na kluzkém povrchu nezvládají.

Dnes, po šesti letech a v době konání olympijských her, je to s dopravou o mnoho jednodušší. Po nově postavené dálnici se z hlavního města dojede do Pchjongčchangu v severovýchodní části země za zhruba dvě a půl hodiny. Vlakem je to ještě rychlejší. Ještě loni trvala cesta ze Soulu do Kangnungu – což je místo, kde se konají „soutěže v ledových disciplínách“ letošní olympiády – bezmála šest hodin vlakovou linkou Mugunghwa-ho. Stejná cesta dnes po nově zbudované a pro olympiádu otevřené rychlodráze KTX zabere něco málo přes hodinu; mezi Soulem a samotným Pchjongčchangem je to dokonce stejným vlakem jen 58 minut. KTX je pohodlný, všechny lístky již mají přidělená sedadla a ve vagonech vás nikdo nekontroluje. Průvodčí se při vstupu zdvořile ukloní a pozdraví, poté si řady jen projde a zkontroluje obsazená místa v elektronické evidenci. V době špičky lze zakoupit i jízdenku k stání, je jen o pár wonů (což je jihokorejská měna) levnější a využívá ji málokdo. 

 

Deset miliard do infrastruktury

Infrastruktura je ostatně největším výdajem spojeným s olympijskými hrami. Celkové náklady na letošní zimní olympijské hry bývají nejčastěji vyčíslovány na 12,9 miliardy amerických dolarů. To je zhruba o osmdesát procent více, než s jakou sumou počítal původní rozpočet her v době kandidatury.

S bezmála třinácti utracenými miliardami jsou korejské hry druhou nejdražší zimní olympiádou po ruském Soči, kde se údaje o celkové útratě liší mezi 22 a 51 miliardami dolarů. Ostatně tak je to s olympijskými investicemi a počty velmi často. Údaje o celkových výdajích se různí, záleží mimo jiné na tom, co všechno se do nich počítá.

Korejský olympijský výbor například uvádí, že do samotných her se investovalo pouze 2,7 miliardy dolarů, zbylých deset miliard by podle výboru šlo do rozvoje provincie Kangwon tak jako tak; pořádání olympijských her prý pouze urychlilo časový rámec těchto investic.

Ještě ošidnější jsou pak odhady celkových ekonomických přínosů. V případě korejských zimních her se nejčastěji uvádí, že by mohly v dlouhodobém horizontu do regionu přinést celkovou hodnotu až 28 miliard dolarů. Zde opět záleží na tom, co všechno se do hodnoty počítá.

Jako jeden z přínosů bývá započítávána například rostoucí hodnota nemovitostí. Za posledních deset let stouply ceny bytů v oblasti o 38 procent, zatímco ve zbytku země v průměru jen o 17,5 procenta.

 

Není Pchjongčchang jako Pchjongjang

V roce 2012, když jsem Pchjongčchang poprvé navštívila, šlo spíše o zapadlé městečko. Existovaly zde dvě velká lyžařská střediska, karaoke bary, motely. Ale jinak to bylo izolované, chudší místo, které neslo stigma své provincie – relativní blízkost k hranicím s KLDR. Místní starší obyvatelé přišli často právě ze severu (v olympiádě proto mnozí spatřují symbol naděje směrem k sjednocení poloostrova).

Ostatně samo jméno městečka v anglické transkripci, Pyonchang, si lidé mnohdy pletli se severokorejským Pyongyangem (v češtině Pchjongjang, hlavní město KLDR). Jih tedy dodal do anglické transkripce písmenko „e“ a změnil ji na PyeongChang, ovšem někteří zahraniční návštěvníci si to pletou dál.

Při dalších návštěvách během následujících čtyř let jsem mohla pozorovat, jak se oblast mění. O dálnici a železnici KTX už byla řeč, postupně vyrostly i hotely, společenské sály a další zařízení. V místě začaly probíhat mezinárodní hudební festivaly, sportovní hry postižených, kongresy a konference. Najednou sem přišel život a investice do olympiády byly aktivní ještě před jejím zahájením. Tolik probíraný strach z blízkosti KLDR tam podle mého soudu nikdo necítil a ani o něm nepřemýšlel.

 

Lyžování a turistika

Mezi očekávanými ekonomickými přínosy má být i zvýšený přísun stále rostoucího počtu lyžařů z Číny a dalších zemí jihovýchodní Asie, kteří dnes často míří do Japonska, a také růst zájmu samotných Korejců o zimní sporty. 

Vyzkoušet to mohl při mé první návštěvě Pchjongčchangu kamarád Damjan, který je učitelem lyžování. Na ježdění se velmi těšil, místní trasy na něj ovšem byly příliš jednoduché, a tak se propašoval na postranní profesionálnější sjezdovku. Sjel ji jednou a už tam byla hlídka – zakázáno, zavřeno... Sami Korejci totiž většinou moc dobří lyžaři nejsou, přestože sedmdesát procent území Koreje pokrývají hory (i když svou výškou zdaleka nejsou srovnatelné například s Alpami). Místní často vyjíždějí do resortů jen na víkend za zábavou. Veškeré vybavení si půjčí na místě – lyže, boty, hůlky, oblečení — a pak padají na sjezdovce jako hrušky. V areálech mají plastové vzduchové písty, kterými si lyžaři mohou očistit boty, oblečení i lyže. Na úpatích sjezdovek bývají ohniště, kolem nichž sedí místní v lyžařských mundúrech a ohřívají se. 

Sjezdovky byly ale už tehdy velmi kvalitně upravené, jezdilo se i v noci. Sezona je ovšem pevně daná, i kdyby byl sníh déle, centra zavřou, to je korejský styl, všechno přesně podle plánu. 

Snadnější dopravní dostupnost a větší pozornost věnovaná zimním sportům by mohla skutečně do oblasti přivést více místních, jenže kolik to bude v celkovém vyčíslení, se nedá říci.

Zvýšená pozornost i dostupnost mohou přinést též příjmy z „nesportovního“ cestovního ruchu. V oblasti je řada památek, tou nejpozoruhodnější je nejspíše Woldžongsa (anglicky Woljeongsa) – chrám s prastarou pagodou, kolem níž buddhističtí věřící chodí s lampiony a modlí se. Zdejší muzeum nabízí pohled na hodnotné obrazy, sochy a chrámové zvonky, v místní čajovně si pochutnáte na různých druzích čaje – třeba ovocné jojobě. Za pozornost stojí i nedaleká svatyně pro ženy mnišky. 

Z oblasti se dají podnikat výlety do demilitarizované zóny mezi oběma státy, kde je observatoř s výhledem do KLDR. Jezdí se také do parku Míru, kde je severokorejská špionážní ponorka, z níž je dnes muzeum. Blízko jsou také jeskyně a krásné pláže východního pobřeží. Slavná je pláž Džngdongžin (jinou transkripcí Jeongdongjin), kde jsou hodiny, které ukazují roční čas a vždy 31. prosince o půlnoci se otáčejí. Populární jsou i místní treky po okolních horách. 

Cizincům byla tato oblast dosud neznámá a olympijské hry to mají změnit. Jestli ovšem všechny tyto efekty opravdu nastanou a zda v dlouhodobém horizontu opravdu přinesou příjmy v desítkách miliard dolarů, to teď nikdo s jistotou neví.

 

Olympijské otevření

Olympiáda je pro Jižní Koreu zejména věcí prestiže a tu nelze vyčíslit. Země chce hrát roli středně silného světového hráče a pořádání olympijských her je součástí této strategie. Korejci vědí, že doba, kdy začala růst jejich mezinárodní prestiž, se velmi přesně shoduje s dobou po olympijských hrách v Soulu 1988. Tehdejší hry také přispěly k většímu používání angličtiny, včetně toho, že se dostala na dopravní značky a do metra v Soulu. Korea se díky olympiádě spolu s politickou transformací více otevřela světu.

Pchjongčchang je tak dalším krokem ve stejném směru. Má navíc i důležitý rozměr politický – ve vztahu k Severní Koreji. Proto překročení rozpočtu nebude hrát roli. Korejci jsou na velké výdaje zvyklí, stejně jako na vysokou úroveň a rychlý růst. • 

 

Autorka v letech 2012–2016 pracovala na českém velvyslanectví v Jižní Koreji jako zástupkyně velvyslance. 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama