Vítěz voleb v historickém rozhovoru: Češi jsou odvážnější, než si myslí

28. ledna 2023

foto: Tono Stano

Generál ve výslužbě Petr Pavel se stane příštím prezidentem České republiky. Jak se změnily jeho názory za posledních osm let? Magazín Reportér přinesl jeden z prvních velkých rozhovorů s Petrem Pavlem už v prosinci roku 2014. Co tehdy říkal o své vojenské a politické minulosti? A jak odpověděl na otázku, zda by chtěl být jednou prezidentem republiky? Porovnejte si, co říkal generál Pavel před tím, než odjel pracovat v NATO s jeho dnešními slovy…

Když se o něm bavíte s jinými vojáky, máte až trochu divný pocit, jak ho chválí. Při osobním rozhovoru nakonec zjistíte proč. Mluví věcně, nechlubí se a ani nevymlouvá. Armádní generál Petr Pavel, první muž z bývalého socialistického bloku, který povede Vojenský výbor NATO.

Jste náčelníkem generálního štábu, který prošel opravdovou válkou. Takovou zkušenost téměř nikdo z vašich předchůdců neměl. Pomáhá ta zkušenost k lepšímu velení?

Každá konkrétní zkušenost s krizovou situací, a neplatí to jen pro armádu a boj, je vždy užitečná. Přímá zkušenost z bojové činnosti může tomu, kdo velí a má na starosti životy ostatních vojáků, významně pomoci.

Osvobodil jste v lednu 1993 ze zajetí francouzskou jednotku na Balkáně. Ptal jsem se několika expertů a ti tvrdí, že to je jeden z nejhrdinštějších činů v novodobé armádní historii. Můžeme tu událost trochu rozebrat?

S tím hodnocením, co je hrdinštější a méně hrdinské, bych se trochu držel zpátky…

… tak tedy pro přesnost, ti lidé to takto hodnotili s výhradou, že je možné, že se v současné době podobné činy odehrávají v Afghánistánu, jen se o nich ještě veřejně neví.

Přesně tak. Já jsem několikrát říkal, že vojáci v dnešních operacích se dostávají do situací, které jsou mnohem náročnější než ta, ve které jsme se tehdy ocitli my. I když, pokud je přímo ohroženo zdraví a život člověka, když na vás někdo míří a může zmáčknout spoušť, je ta situace vždycky vážná. Ať je to v dnešních misích, nebo před více než dvaceti lety na Balkáně. Ale kontext je jiný. Mise UNPROFOR na Balkáně nebyla bojovou vojenskou operací, jako je tomu dnes v Afghánistánu. My jsme neměli mandát ani vybavení k boji, zbraně jsme směli použít pouze v případě nutné sebeobrany.

Proč tedy za této situace došlo k oné výpravě?

Jednotky OSN vytvářely nárazníkovou zónu mezi Srby a Chorvaty. Každý národní prapor byl v trochu jiné pozici vzhledem k historii, jazykové vybavenosti. A francouzský prapor se ocitl ve velmi složité situaci, protože některými rozhodnutími se nepřímo podílel na usmrcení několika desítek místních Srbů. Obyvatelstvo na ně bylo naštvané. Náš vztah s místními byl v tomto směru lepší. Když potom došlo k chorvatskému útoku, vytvořily se v bojové zóně takové kapsy, kde zůstaly mezi oběma stranami uvězněné jednotky francouzského a keňského praporu. Keňské vojáky nechali Chorvati odejít, Francouze nechtěla nechat odejít ani jedna strana a oni zůstali uvězněni mezi válčícími stranami asi ve třech čtyřech takových kapsách. Velení UNPROFOR nás požádalo, zda bychom se jim nepokusili pomoci.

Jak probíhala samotná záchranná operace?

Podpořte Reportér sdílením článku