Matky, které necítí lásku

Report

Tuhle noc už je to potřetí. Ten zvuk, který vás nutí vstát, i když nemáte energii ani na to, abyste otevřeli oči. Vstát, splnit úkol, lehnout si. Někdy to zabere dvacet minut, jindy dvě hodiny. A pak čekat, až usnete. A víte, že za chvíli to tu bude znovu. Spánková deprivace trvá už měsíce a vy netušíte, kdy skončí – ani zda se nepromění v poporodní depresi. Ta zasahuje až devadesát procent čerstvých matek, přesto zůstává do značné míry tabu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Fungujete jako robot. Myslíte jako robot. Vstaň, musíš, udělej to. Nesmíš udělat žádnou chybu. Opatrně. Tohle není Guantánamo, ačkoli tamní dozorci nutili vězně k výpovědi podobně vedenou spánkovou deprivací. Tohle je mateřství. Ale nikdo vám to neřekne.

Sama si vzpomínám, jak se mě těhotné kamarádky ptaly na porod, na mateřství. A já se na ně dlouhé sekundy dívala a zvažovala, co vlastně říct. Děsit je? Poslat je do porodnice se strašnými představami? Zlehčovat to a poslat je rodit s tím, že je to v pohodě? Vždyť jsme kaž­dá jiná. Každé dítě je jiné. Jedno je nicméně společné. Ten porod.

„Porod je tak silným stresorem, že je schopen spustit duševní poruchu, která je v těle latentně přítomná. Je to tak silný stres, který můžeme srovnat s rozchodem s životním partnerem nebo jeho úmrtím. Ale tady se k němu ještě přidává nebývalá hormonální bouře, na kterou neumíte reagovat, protože jste ji nikdy ani v menším měřítku nezažili,“ říká Ilja Žukov, vedoucí ženského pavilonu psychiatrie nemocnice na Karlově náměstí, kde ty nejhorší případy končí.

Ano, nejhorší případy, zhruba jedno procento matek. Ty, které by mohly zabít své dítě a pak sebe. Nebo jen sebe. Nebo jen dítě. Ne proto, že jsou to psychopatky, sociopatky, vražedkyně, narkomanky, alkoholičky, postižené osobnosti a tak dále. Jsou úplně obyčejné, jako vy nebo já. Jen prostě už nevěří, že bude líp.

 

Rozbít hlavu, ubodat

„Měla jsem strašné stavy, malého na rukách, šla jsem kolem nábytku a hlavou mi prolítlo, že mu hlavu o nábytek rozbiju nebo tak něco, strašně se za to stydím, nedávno se to začalo zase projevovat, jsem z toho ve stresu, trpím kvůli tomu na hodně časté průjmy, bojím se, aby se malému něco nestalo, ale snažím se ovládat a díkybohu se to daří,“ popsala svůj stav žena na jednom z diskusních fór pro maminky s dětmi. Svůj celý příběh zveřejnit nechtěla.

I další žena se zdráhala poskytnout rozhovor. „Jsem tři měsíce po porodu a mám to samé. Jdu okolo nože a říkám si, co kdybych tady všechny pobodala. Je to opravdu jen záblesk myšlenky, ale tolik člověka vyděsí!“

 

To je obvykle chvíle, kdy ženy samy přistoupí k tomu, aby vyhledaly psychologa či psychiatra. Nebo se alespoň svěřily partnerovi. Protože všechny tyto ženy, které mají vážné problémy, mají společnou ještě jednu věc: nechtějí o tom mluvit. Bojí se, že je rodina odsoudí jako špatné matky, nebo hůř, jako blázny. A veřejnost? Jako psychopatky, sociopatky, vražedkyně a tak dál, už to znáte.

I když, co je horší? Být blázen, psychopat, nebo špatná matka? Petra Wiegersová, německá novinářka, jež se problematikou poporodních depresí dlouhodobě zabývá a roky strávila se ženami, které jí trpí, říká: „Natočila jsem dokument, napsala knihu. Věděla jsem o tom hodně. Mluvila jsem s řadou žen a to, co mě samotnou překvapilo, byla hloubka jejich zoufalství. Byly tak zoufalé, že by se raději bývaly samy zabily, než aby byly svému dítěti špatnou matkou.“

Ty předsudky tedy nemá jen naše okolí, máme je v sobě, každá z nás.

Některé tak sáhnou po tom nejhorším: zabijí dítě a pak sebe. Říká se tomu rozšířená sebevražda. Případně jen sebe či jen své dítě. Sebevražda patří v případě mladých matek mezi nejčastější způsoby smrti. Policie České republiky řeší každý rok také několik případů, kdy žena pod vlivem psychózy zabije své dítě. Statistiku těchto činů si však nevede. Navíc pokud posudky opravdu prokážou, že se jedná o čin pod vlivem psychózy krátce po porodu, je stíhání zastaveno. Ženy v takovém případě nejsou trestně odpovědné.

 

Deprese až u 90 procent matek

Násilným činem končí extrémní případy. Jenže právě ty obvykle nepřicházejí jen tak z ničeho. Téměř všechny (a k tomu také zhruba čtyři procenta mužů) totiž máme společnou ještě jednu věc. A sice, že lehčí formu poporodní deprese si prožije osmdesát až devadesát procent z nás. Deseti až dvaceti procentům pak musejí pomoci léky.

„Čekáte televizní miminko a televizní emoce. Jenže dítě se narodí po deseti hodinách tvrdého boje. A zatímco se od vás očekává, že budete strašně šťastná, vás všechno bolí, je vám špatně, nepoznáváte vlastní tělo, vypadáte jinak než dříve. A trápíte se, že neprožíváte tu euforii, kterou si mohou dovolit babičky a dědečkové,“ popisuje Tereza Švarcová, staniční sestra Ústavu pro matku a dítě v Praze Podolí (ÚPMD).

Právě ona a její kolegyně jsou v porodnicích ty, které musejí rozlišit, kdy je žena jen unavená a zničená, a kdy se už jedná o známku psychické poruchy.

Také proto ženám, které působí unaveně, nabízejí, že si první noc nechají miminko na oddělení, aby se mohly vyspat. A proto dávají rodičkám jídlo ještě na porodním sále, i když je to třeba ve tři ráno. „Ony mají často pocit, že jsou krkavčí matky, když nám dítě dají. Ale základem je najíst se, napít, odpočinout. A druhý den se probudí úplně jiný člověk,“ říká sestra Tereza Švarcová.

O psychóze pak uvažují, až když se stav nezlepšuje, ale horší. Když je třeba žena apatická, na dítě vůbec nereaguje, nebo naopak dělá věci, které nejsou obvyklé. „Měli jsme tu třeba maminku, která dítě olizovala.“

„O porodnicích sice někteří říkají, že jsou to mašiny na děti, nepřirozené sterilní prostředí, ale máte tam minimálně jistotu, že poznají, kdy to matka zvládá, a kdy už ne. Doma, kdy žena netuší, co se s ní děje, a nesvěří se, protože se stydí, jen stoupá riziko, že se může deprese rozvinout,“ říká psychiatr Ilja Žukov.

Již zmíněný ústav v pražském Podolí má vlastního psychologa, který s matkou promluví, pokud mají sestry podezření, a v krajním případě zavolá psychiatra. „Pokud se objeví takový případ, jezdíme do svých spádových porodnic každý den, někdy i dvakrát za den. Ženy jsou pod stálým dohledem, protože krize se může rozvinout velmi rychle a skončit tragédií,“ dodává Žukov.

Nicméně zhruba deset až dvacet žen ročně končí na jeho oddělení později po porodu. Deprese se u nich rozvine až doma. A spousta žen pomoc nikdy nevyhledá a zkoušejí se z toho dostat samy.

 

Dodnes se bojím dítě koupat

„Já vlastně ani nevím, jestli to byla deprese. Už když jsem jela ze sálu, byla jsem hrozně unavená a nechtěla jsem dceru mít u sebe. Bála jsem se, že se o ni nebudu umět postarat. Nepotřebovala jsem ji, věděla jsem, že se o ni postarají. Žádný mateřský pud nenaběhl. Měla jsem ji ráda, to jo, ale do jejího půl roku jsem ji třeba vůbec nekoupala, bála jsem se, že se utopí. Koupal muž a dělá to většinou i dodnes,“ popisuje Zuzana.

Sedíme v dětském centru a její dvouapůlletá dcera běhá okolo. Co chvíli přiběhne a řekne si o nějakou dobrotu nebo o doprovod na čurání. Na svůj věk mluví lépe než ostatní děti. Je hezky oblečená, možná trošku závislejší na matce, ale určitě není v žádném ohledu zanedbaná. Má krásné blonďaté kudrliny a ani na její matce není vidět známka „špatnomatky“.

Zuzana se s mužem snažila o dítě čtyři roky a pak potratila. O další dva roky později se jim narodila dcera. S novou situací se pokoušela sžít půl roku, o další půlrok později, na dceřiny první narozeniny, se zhroutila. „Nechala jsem tam lidi, oslavu, šla si lehnout. Nemohla jsem se přestat třást. Už jsem to nezvládala,“ popisuje. Její dcera měla první měsíce obrácený denní a noční rytmus. A později, když se to zklidnilo, přestala úplně spát přes den. Tu vytouženou a tolik potřebnou byť jen hodinku po obědě. Přidala se alergie na lepek a intolerance mléka a v případě Zuzany zánět, který způsobuje nervovou necitlivost ve spodní části těla. Zvládat to přestal i její muž. Po tak dlouhé době toužebného očekávání se dohodli, že si dají poslední šanci. „Že s tím oba začneme něco dělat, nebo se rozvedeme.“

Navštívila psycholožku, lékaři se pokoušejí zjistit, co jí vlastně je. Všechno se pomalu zlepšuje. I když… „Jak vidím ty šťastné namalované maminky na písku… to jsme nikdy neměli. A teď se mě zase každý ptá, kdy už bude druhé. A já si to vůbec neumím představit,“ říká.

Zuzaně trvalo rok, než udělala první krok a navštívila psychologa. Proč?

„Ve chvíli, kdy nabídneme ženě psychologické vyšetření, reaguje často: Copak jsem nějaký blázen? Jenže v tom to není. Zatímco žena se po porodu ocitá v úplně nové situaci, psycholog je na to školený a může jí pomoci se s tím vyrovnat a pomoci jí nastavit nová pravidla,“ říká Hynek Heřman, primář porodnického oddělení v pražském Podolí. „Bohužel stejná reakce je pak často i u partnera. Kolikrát už matka neprotestuje, je skleslá, apatická, chce si nechat pomoci, a její muž se ozve: V žádném případě, není to žádný magor, je to vysokoškolsky vzdělaná žena!“ dodává Heřman s tím, že vzdělání v tomto onemocnění nehraje žádnou roli. „Tohle semele každého.“ Nezáleží na vzdělání, náboženství ani na tom, zda jde o první, či třetí dítě.

 

Dříve se rodilo na poli…

S těmito strachy se setkává v praxi i psychiatr Žukov. „V ženách stále přetrvává ten pocit, že musejí vše překonat. Že pak budou z okolí poslouchat, že jsou líné, ať neblbnou, že se dříve rodilo na poli, a podobné nesmysly. Žena se stydí a celou situaci bere jako svoje selhání. Pomoc pak vlastně vyhledají především ty, které mají dobré zázemí a chápající rodinu. A je jedno, z jaké jsou vrstvy, často právě ti výše postavení mají větší předsudky a bojí se stigmatizace.“

Právě ono zmíněné někdejší „rození na poli“ paradoxně ženám pomáhalo lépe se s novou rolí vyrovnat. Alespoň podle přední britské antropoložky Ann Oakleyové. „Ona upozorňovala na rapidní nárůst případů poporodní deprese v souvislosti s tím, jak se rodiny pod vlivem měnící se ekonomiky zmenšily. V nukleární rodině, tvořené jen ženou a manželem, který tráví většinu času prací mimo domov, je najednou novopečená matka na vše sama. Dříve měla naproti tomu v blízkosti širší rodinu a sousedky, které jí byly k ruce a umožnily jí regeneraci a úlevu od přetížení při péči o dítě,“ vysvětluje socioložka Ema Hrešanová.

A zřejmě se přidává i strach z průběhu samotného ošetření.

„Když jsem před více než dvaceti lety začínal, znamenal každý nestandardní projev kontaktování psychiatra, a stanovení diagnózy – obvykle se řeklo, že jde o laktační psychózu – a několikaměsíční pobyt ženy na psychiatrické klinice,“ popisuje primář Heřman z ÚPMD s tím, že dnes je už situace úplně jiná.  Jednak diagnóza laktační psychóza přestala pro svou nepřesnost existovat a jednak… „Psychiatr je až poslední volba. Většinou se daří situaci vyřešit úpravou režimu a psychologickou podporou,“ dodává. I z hlediska psychiatrie se snaží lékaři nechat ženy co nejdéle doma a hospitalizovat je jen v krajních případech, kdy je nutná už nejen medikace, ale často také léčba elektrošoky.

 

Není klinika jako klinika

Jenže kam se obrátit, když se psychologů a psychiatrů bojíme? Když se bojíme dokonce i odsouzení od svých matek a kamarádek?

Například v Německu funguje pomocná linka Stín a světlo, která se na tyto problémy soustředí. Jen seznam jejích poradkyň, kterým můžete zavolat, vydá na dvě strany. V případě, že už žena neví, jak dál, přichází i příjemnější řešení než u nás. Při psychiatrických klinikách fungují oddělení pro matky s dětmi, kde jsou ženy pod stálou kontrolou, ale mají přístup ke svému dítěti. Pod dohledem lékařů je zkoušejí přebalovat či s nimi chodí na procházky a znovu si k nim hledají cestu. Byť si tyto služby nemůže dovolit každá klinika a oddělení jsou vlastně stále plně obsazena.

I v Česku určitá nabídka je, příliš se však nevyužívá.

Denisa Chopard Pištorová není psycholožka, je vystudovaná socioložka a etnoložka. Když si sama prošla mateřstvím, které jí obrátilo život naruby, začala se o problematiku emočního stavu žen po porodu více zajímat. „A narazila jsem na velké prázdno,“ říká. A tak se obrátila na zahraniční autory a začala pořádat semináře pro ženy. Jenže opět narazila.

„Mateřská centra mají o semináře a přednášky zájem, ale je problém na ně dostat maminky,“ popisuje. Když už prý aleė dorazí, jsou ochotné mluvit a diskutovat, třeba i popsat své příběhy. „Já jim na seminářích neříkám, co mají dělat. Snažím se spíše problematiku analyzovat, systematicky popsat, co všechno přispívá k tomu, že se po porodu nemusejí cítit dobře.“ Vysvětlení, proč se jim to děje, je v jejím podání vlastně prosté. „Organismus je natolik přetížený, že se těžko dokáže vyrovnat sám se sebou. Jak si pak má vytvořit pozitivní vztah k někomu jinému? Je důležité si nejdříve vyřešit sebe samu,“ říká.

Příčin poporodní deprese může být celá řada a velmi pravděpodobně se jedná o jejich kombinaci. Problémy s početím, komplikace v těhotenství, při porodu, izolace v počátcích mateřství, ale především nevyřešená minulost. Právě psychické problémy z minulosti se často porodem vracejí, jenže ženy je zamlčují. „Jenže je to chyba. Když víme, že byly v minulosti léčené, snažíme se jim vyjít co nejvíce vstříc. Mají nás k dispozici, mohou nechat miminko u dětských sestřiček a více se soustředit na sebe. Bohužel těch, které své problémy zamlčí, je poměrně dost,“ říká staniční sestra Tereza Švarcová z Podolí.

 

Pocit viny zůstane

Proč jsou ale problémy v těhotenství a po porodu stále tabu? Vždyť je prožívá většina žen. Proč nepromluví později, když se ze všeho dostanou? Protože pocit viny zůstává roky, možná celý život. „Postupně se všechno začalo obracet a teď už nechápu, jak jsem mohla být tak zoufalá a necítit k malé lásku. Teď ji miluju jako nic na světě a pořád se jí omlouvám, že jsem to nedokázala už tehdy,“ svěřuje se další žena na fóru. Anonymně, jak jinak.

Ale proč? Proč nám okolí vnucuje, že právě období „očekávání a raného mateřství“ je tou nejkrásnější etapou našich životů? Období, kdy denně zvracíte, křečové žíly a celulitida „zdobí“ vaše nohy, přibíráte i desítky kilogramů, nedokážete si zavázat ani tkaničku u bot, kvůli návalu hormonů se rozpláčete i u kreslené pohádky a ztrácíte svět takový, jak ho znáte?

„Ta příčina je vlastně jednoduchá. Leží v patriarchálním nastavení západní, euroamerické společnosti a její ideo­logii. Ta vidí ženu pouze jako matku. Její povinnost stát se matkou, zplodit a porodit dítě vyzdvihuje nad všechny jiné možné role, které by ženy mohly hrát,“ tvrdí socioložka Ema Hrešanová. „Ženám i mužům se tudíž předkládá, že nejkrásnějším obdobím je to, kdy žena tuto domněle ,přirozenou‘ povinnost plní,“ popisuje. Přitom na to nedoplácejí jen ženy, které se musejí s chybějícím omračujícím štěstím a euforií vyrovnat. Stejný předsudek vede k tomu, že ženin svět je domácnost, soukromá sféra, zatímco mužova doména je veřejný prostor – a odráží se to v rozdílech na trhu práce.

Jenže jak to zlomit? Jak přesvědčit matky, že porození dítěte a starost o něj jsou sice krásné, naplňující, ale pokud zároveň nepřekypujete štěstím v každém okamžiku, neznamená to, že jste špatná máma? Dokonce ani tehdy, když si nevíte rady anebo když padáte vyčerpáním a předáte dítě babičce či chůvě? Dokonce ani tehdy, když se díváte na to bezbranné miminko, a necítíte nic?

„Po porodu jsem se probrala na jipce. Dítě nikde, rozřezané břicho. Ta hrůza, kde je dítě, které jsem nosila, zoufalství a bolest. Dítě mi přivezli až druhý den na pět minut. Tehdy jsem se na něj podívala a všechno se spustilo. Pak jsem už jen brečela,“ popisuje Jana. Jenže nezůstalo u breku. Dostavila se nespavost, úzkosti, depresivní stavy, nechutenství. „Žádné pozitivní emoce, máte pocit, že fungujete jako robot. Prostě musíte vstát, znovu a znovu. Hledáte smysl a zdá se vám, že marně. Racionálně to snad ani není možné pochopit. Proč nakonec vstanete? Co je tím motorem? Láska k dítěti. Ale když ten motor nenaskočí?“ popisuje své stavy Jana. Už to má za sebou. Dokázala se s tím poprat a dostat se z toho. Jak? „Musela jsem si vyřešit všechny své problémy z minulosti. Jsem schopna nadhledu. Věděla jsem, že samo to neskončí. Nechci přesně říkat, co mi pomohlo.“ Sedíme v kavárně na Andělu, mluví nahlas, rázně. Je to vysokoškolačka, působí dojmem, že ví, co chce. Že ji jen tak něco nezlomí.

Jako jedna z mála je ochotná poskytnout rozhovor, ale už ne říci své pravé jméno. I tak je to však pokrok. Mluvení o tom, že láska k dítěti není samozřejmá, je asi jediná věc, která přesvědčí matky, že to, co se jim děje, se děje vlastně všem. Třeba té blonďaté krásce z hollywoodských filmů, Drew Barrymorové, nebo té dokonalé ženě, s níž žije boxer Vladimir Kličko, Hayden Panettierové. I ty prožily poporodní deprese, ale netajily to. Vyhledaly pomoc, druhá jmenovaná dokonce skončila několikrát v péči lékařů. Dostaly se z toho a nyní vzkazují ostatním: Nejsme špatné matky. A vy také ne. •

 

Autorka je zahraniční reportérka, zabývá se děním v německojazyčných  zemích, pracuje v MF DNES.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama