Zelenka kontra Zelinka

Nepozorný čtenář ta dvě jména snadno prohodí. Zelenka je vrchní soudce, Zelinka krajský a hrozí mu kárná žaloba, protože vrátil druhou část Rathovy kauzy policii s poukazem na nezákonnost nedostatečně odůvodněných odposlechů. Spletl se hned dvakrát. Dotčené odposlechy byly z první části žaloby, a navíc nedostatečné odůvodnění zamítl Nejvyšší soud letos v červnu. S tou nedostatečností odposlechů přišel soudce Zelenka v první části Rathovy kauzy a Zelinka to po něm opakoval v části druhé.

Už v této chvíli netrpělivý čtenář od dalšího sledování právní motanice upustí. Před očima má spíš ty miliony v krabici od vína či pod podlahou v domku a obsah těch odposlechů. Málokdy se podaří chytit korupčníka při činu, nahrát jeho dělení kořisti a mít k tomu i přiznání jednoho člena celé party. Málokdy je korupční případ tak čitelný a průhledný jako ten Rathův. A přesto se celý případ záhadně a nesrozumitelně zadrhává, spíš leží, než běží.

Na Zelinkově a Zelenkově případu je patrná metoda, s níž je možné zahánět platné rozsudky do vzdálené budoucnosti, možná až do nekonečna. Je to kombinace nepozornosti, lajdáctví a bigotní četby zákonů, která případ mění v kabaret. Zelenku zpraží Nejvyšší soud, Zelinka si pro jistotu splete část jedna a dvě kauzy. Je to epizodka průzračná stejně jako omyly obou soudců, které lze vysvětlit banálně, že i soudce je člověk s právem na omyl a názor, nebo dramaticky, že ty šachy hrají v zájmu dr. Ratha. Jestli v zájmu, nebo omylem, je stejně nekonečně diskutovatelné jako dostatečné a nedostatečné odůvodnění. Rath jim mezitím umře věkem.

V tomto smyslu čtyřleté vládní tažení proti korupci, které rozpoutal ing. Babiš a do kterého se sám nepočítá, nic na poměrech nezlepšilo. Co se „zlepšilo“ hrozivě, je právní nejistota a „přibližnost“ chápání zákonů. Lidé se často ohánějí zdravým rozumem, což je pojem nejasný, a vysvětlit se jím nedá skoro nic. Za „zdravý rozum“ se považuje každý neodborný úsudek. Ale co mají lidi dělat, když nejistota stoupá a mocenské zákroky státu proti občanům často se „zdravým rozumem“ hraničí? Autorita státu klesá, lidi prchají do myšlenkové i věcné ilegality, protože si nikdy nejsou jisti, jestli si na ně moc kvůli nějakému „nedostatku“ nedošlápne. Podobně se chovají i úředníci státu, kteří nevědí, kdy policie jejich rozhodování označí za nezákonné. Obranou je nic nerozhodovat, vše odkládat či přesouvat na jiného úředníka, který by v případě ataku státu vzal vinu na sebe. Kdo pozoruje vylomeniny orgánů, musí úředníky, které to ohrožuje, chápat. Jak často platí věta, když nerozhodnu, budu postižen, když rozhodnu, také, a když rozhodnu opačně, také. Jasno v tom nemají ani odborní právníci, kteří poskytují na stejnou věc opačné rady.

Rath toho brilantně využívá. Ale nejde jen o jeho kauzu, jde o všeobecně panující poměry ve státě. Bezbřehá neurčitost, nejasnost a rozporuplnost právní vědomí devastují. Jedna parta za nejasných okolností zavede Opencard, jinou partu za to soudí, ačkoliv chtěla evidentně zapeklité břímě Opencard na základě právních rozborů z Pražanů setřást. Když o to bude někdo stát, soudy poběží mnoho let, než to někdo konečně zastaví, což se asi mohlo odehrát hned na začátku.