KULTURNÍ GLOSY: Vojta Kotek a Pavel Kohout

O vstávání a Hapkovi píše Vojtěch Kotek, o časopise Novém prostoru píše Pavel Kohout. Vojtěch Varyš chápe důvody pro založení nové organizace českých spisovatelů.

Choulím se, choulím

Vrrr! Vrrrrrrrr! Polštář, kalhoty, popel, flaška. Přeleželá ruka, hlava střep. Měl jsem někde být. A nejsem. Piš! Mysli! Nebo to aspoň vytípni! Čekají na tebe! Proč? Protožes to slíbil, vole! Arogante! Egomane!

Sedám si na roh postele. Čekám, až mě začne poslouchat ruka, abych si moh zapálit. Odpálit další den. Vana ve tmě. Další schovka. Před světem. Plamínek karmy. Její hučení uklidňuje. Vzpomenu si na chvíli, kdy mi bylo pět. V koupelně našich. Když ještě bylo doma. Choulím se, choulím ve tmě do mámina županu, visí na umělohmotným háčku. V bezpečí. Schovanej. Před světem. Hučení karmy. Máš dobrou karmu, řikám si. Aspoň tu v koupelně. Vrrr! Vrrrrrr!

Neschopnej. Před vanou šikovnej prádelníček, na kterým ještě ze včerejška leží kompjůtr. Anonymní přihlášení na síť. Tak co, světe, jak ses změnil, když jsem tu nebyl? Vyskočí na mě Poláček z Reportéra. Chytrolín, řeknu si a čtu, co světu sděluje. Mluvil onehdá s Hapkou. Spíš teda s jeho slečnou, láskou, kocourem schouleným na klíně! Příjemně divný.

Pohled mi sjede do komentářů a zjišťuju, co jsem včera propil, zaspal. Nechápu. Dívám se, dívám do monitoru. Ať je mu lehká zem, píše Horáček. Pouštím si to, co po něm zůstává. Před očima obraz vzlykající dvacítky pod vrbou na Vyšehradě. Je mi zvláštně. Do breku a trochu hezky. Stoupá a klesá moje hruď. Choulím se, choulím do tmy koupelny. Zadržuju dech. Chytám nos. A topim se. Vrrr! Vrrrrr! Vrrrrrrrr!

Vojtěch Kotek, herec