Po přeslici VII: V dobrém i zlém

Homepage

Myslím na našeho premiéra, který se nezadržitelně propadá do zapomnění dějin, i když ještě nějakou dobu premiérem naší země bude, i když jeho kolegové, deroucí se na jeho stranické místo, proklamují, že se pro něho musí v budoucnu najít důstojný post. Jo, být vcelku slušný, poctivý, nevýrazný a nerozhodný, to je velmi špatná kombinace pro povolání politika všude na světě – a u nás před volbami obzvlášť.

Audio
verze

Myslím na Bohuslava Sobotku a je mi ho upřímně líto. Vždyť jemu se v červnu rozpadlo nejen stranické křeslo, ale i manželství. Stálo mu to za to? Ztratit v politice nejproduktivnější roky života a nic praktického se nenaučit. Ztratit svoji sympatickou, hezkou ženu a přijít o své dvě ještě malé děti. Díky něčemu tak pofidernímu, jako je politika, promarnit jejich nejkrásnější, nevratný čas. A on, místo aby jel domů a udělal všechno, co by mu snad ještě mohlo vrátit ženu a rodinu, on se svými soudruhy intenzivně řeší, kdo bude mít jakou funkci ve straně a jaký bude její volební program. Proč muži tak rádi a obětavě zachraňují svět – a přitom vedle sebe zničí to nejcennější? 

Rodina. Ta křehká, nenápadná jednotka, jejíž smysl dnes jako by zcela ztratil na hodnotě a významu. Každý se s každým lehce a bez následků spojí na sociálních sítích, přátelství se uzavře jedním kliknutím, aniž by to stálo nějakou námahu, citový vklad, péči, solidaritu, oběť. 

Proč se dnes a denně namáhat s reálnými vztahy, které nejdou za vteřinu vymazat nebo zablokovat? Proč žít ve dvojici, proč se mořit s manželstvím, proč založit a pěstovat rodinu a ztrácet s ní čas, když jsou nám předurčeny ty nejvyšší cíle? 

 

Být sám je tak výhodné. Každá svobodná matka dostane od státu na dítě dávky, tak k čemu se má doma handrkovat s nějakým troubou, otcem dítěte? 

Dokonce už se vážně uvažuje, že zdravotní pojišťovny začnou ženám proplácet umělé oplodnění zcela bez nutnosti mít k tomu partnera (slovo manžel vynechávám, ve slovnících se u něj brzy bude psát noticka zastaralý výraz). A tak ty, které nejsou schopny nebo ochotny najít si pro sebe muže, ty, co jedou kariéru a jsou tak absolutně samostatné a nezávislé (a osamělé), ty si ve chvíli, kdy na ně přece jen přijde touha stát se matkou, odběhnou na reprodukční kliniku. Vyberou vysokoškolské sperma. Proč chtějí ženy řídit, co přísluší přírodě, pánbožkovi?

 

•••

Moje nejdražší milované děti! Tak začíná většina z více než šedesáti dopisů, které nedávno vyšly knižně v edici Irene Press pod názvem „Dopisy z Prahy 1939–1941“. Zcela soukromá, intimní korespondence, která nikdy nebyla zamýšlena jako příběh ke zveřejnění, nám s nenápadnou intenzitou popisuje napůl šťastný a napůl tragický příběh několika příslušníků jedné rodiny, kteří se 15. března 1939 náhle ocitli na nesprávném místě. 

Obyčejné, blahobytné, v Praze zabydlené židovské rodině obrátil den okupace Československa nacisty život naruby. Jedné její části, které od počátku hrozilo nebezpečí, se sice podařilo uprchnout do Spojených států, avšak pětičlenné rodině byla udělena jen tři povolení k výjezdu. Rodiče museli udělat těžké rozhodnutí. Nakonec odjeli pouze s kojeným miminkem a své dvě malé dcerky tu zanechali u babičky a strýce, s příslibem jejich brzkého vycestování. Babiččina a strýcova láskyplná péče a současně horečná snaha všech dostat holčičky přes oceán k rodičům byla po strastiplných peripetiích přece jen úspěšná. Minulý velvyslanec Spojených států amerických v České republice Andrew Schapiro je toho důkazem; je synem jedné z nich. 

Když knížku dopisů z Prahy nedávno oficiálně vítal, říkal, jak bylo zvláštní a krásné ocitnout se po letech této sdílené rodinné historie v rezidenci velvyslanectví v Bubenči. Bydlel jen kousek od domu, ve kterém původně žila ještě šťastný život jeho rodina. Říkal taky, jak bylo zvláštní a krásné žít ve městě svých předků, vidět všechny ty ulice a místa, o kterých v dopisech psali. Bylo zvláštní a krásné pracovat ve službách země, která umožnila záchranu jeho maminky – a tím mu dala život!

V Praze zůstali babička se synem, strýcem holčiček. Z jejich dopisů, přestože byly všechny cenzurované nacisty (a proto byly některé informace psány v předem dohodnutých jinotajích), stále víc proniká síla strašlivé lidské degradace, které byli Židé vystaveni. 

Nejdřív se museli stěhovat z větších bytů do menších. Ještě však mohli mít svůj životní standard, ještě si drželi pomocnici v domácnosti. Strýc ještě pracoval jako lékař v nemocnici, směl si vydělávat. Postupem času však žili ve stále nuznějších podmínkách. Bez možnosti uplatnění, výdělku. Nakonec je úřady nacpaly se čtyřmi cizími rodinami do jednoho bytu a každodenní život se stal peklem, jakkoliv se to pravé peklo teprve chystalo. Směli chodit nakupovat jen v určité hodiny, v osm večer byl zákaz vycházení. Ani přes den však nesměli chodit do parků, k řece. Veřejná prostranství byla Židům zapovězena, a tak jim zbyly pro chvilku na vzduchu… židovské hřbitovy.

Stále hlubší zoufalství babičky a strýce se v jejich dopisech zvláštně prolíná s něžnými přípisy holčičkám, kde je – kromě touhy po shledání – taky spousta otázek k jejich novému životu v Americe. A spousta vzpomínek na ten, který tu donedávna společně žili. 

Touha být spolu, touha zachránit se z protektorátu, z Prahy, odkud nenávratně mizeli příbuzní a známí, kde se nedalo vydržet v přecpaném bytě, nebylo co jíst a za co žít, zkusit dostat se ven přes jakoukoliv zemi, zkusit všechno, obejmout se, být zase spolu jako rodina!

Poslední dopis, šedesátý třetí, je oznámení o předvolání do transportu do Terezína. A pak už nic. Konec. Ticho.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama