Z onoho světa XX.

Televize Barrandov vysílala upoutávky na ten pořad celý týden před ním. Název „To byl váš rok 1977“ sliboval, že si připomeneme, co jsme nestačili, když jsme onen čas, snad nejdůležitější v našich životech, prožívali. Ve středu 16. března večer jsme zasedli před obrazovku. Když jsme po dvou hodinách vstali, věděli jsme, že „tato země není pro starý“.

Moderací pověřený Vladimír Štancl měl, jak prozradila Wikipedie, v té době 17 let, stejně jako já 1945 po válce, kdy mě k dobrovolným šichtám v kladenských dolech vedla víra, že se stihnu opalovat v nezapadajícím slunci stalinského komunismu. Nemohu ho soudit, že on měl v roce 1977 vidinu úspěšného umělce, která mu slibovala příjemnější přežití duchamorné husákovské normalizace, čemuž napovídá přijaté jméno Michal David. Teď připomněl, co nejvíc obdivoval on a s ním většina vrstevníků: kalhoty zvonáče, tuzexové džíny mrkváče, skupinu Bee Gees, Hanku Zagorovou, začátky Star Wars, vzlet concordu, smrt Elvise Presleyho, Jižní Město jako první sídliště s wécé v bytě, film Co takhle dát si špenát, hit We Are The Champions…

V televizním studiu se jako v zmenšeném kotli z velkých produkcí mačkal zástup dorostenců. Kamera zabírala tváře, do nichž život nestačil zapsat o moc víc než otřesy puberty. Náctiletí nadšeně tleskali vizitkám z doby na pohled i poslech lákavější, než je dnešní, takže v ní musela být radost žít. V tom je účinkující utvrzovali, osvěžujíce nostalgií po starých dobrých časech veselými historkami, podobnými těm z vojny a z natáčení.

•••

A to byl náš rok 1977 (výběr z ledna): Čtvrtek 6. 1. Při odvozu Prohlášení Charty s 242 podpisy do parlamentu zadrženi estébáky Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský… Pondělí 10. 1. Plošné zatýkání signatářů, Jelena Mašínová brutálně unesena přímo pod našimi okny, i já končím na pár hodin v Ruzyni… Úterý 11. 1. Vezu zraněnou Jelenu na kliniku, zastaveni policisty se zamykáme v autě, troubím SOS, civilista nás ohrožuje pistolí, pak tyčí vymlátí klakson; znovu do Ruzyně… Středa 12. 1. Montéři odnášejí náš telefon, pošta přináší zprávu, že nám bude vzat hradčanský byt… Pátek 21. 1. Policie odebírá řidičáky, techničáky i občanky, k výslechům chodíme jako do školy, neboť odmítáme vypovídat v roli kriminálníků. Sobota 22. 1. Televize vysílá hodinový pořad o nepřátelské činnosti Pavla Kohouta, uvádí přesnou adresu Hradčanské náměstí 1… Čtvrtek 27. 1. Ve dvou dnech na ni došlo 128 anonymních dopisů. Ukázka: „Jste největší kurva posraná pod sluncem, podpis není třeba, podepíšu se přímo na Tvém zhovadilém těle vlastnoručně“… Pátek 28. 1. Tisíc nejznámějších umělců vyslechlo v Národním divadle řeč herečky Švorcové o „samozvancích a ztroskotancích“, pak všichni podepíšou jejich odsudek a schválí politiku Komunistické strany Československa, což dějiny nazvou Antichartou. Neozve se jediný projev nesouhlasu, který by povzbudil nesmělé! Za týden vyzve v Divadle hudby k témuž hvězdy normalizačního šoubyznysu Karel Gott… Rudé právo přináší denně další podpisy, bude jich na deset tisíc; v zemi nepodepsalo asi dvacet statečných…

Dnes je zřejmé, že to masové selhání domácí inteligence – text Charty 77, který proto nikdo nesměl znát, žádal jen dodržení občanských a lidských práv, jež parlament po podpisu dohody z Helsinek uzákonil – pomohlo prodloužit uhnívání režimu o dvanáct let. Škody na charakteru společnosti se jeví jako dlouhodobé, důkazy podávají běžně jak politici, tak občanstvo na sítích, jimž by líp slušel název „asociální“.