Lití olova s Ludvíkem Vaculíkem

6. června 2015

Foto: Tomáš Krist / Profimedia.cz

Osobní vzpomínka na legendárního českého spisovatele, který zemřel v sobotu ve věku 88 let.

Stál trochu nejistý na schodech Divadla Archa a čekal. Možná všechno pozoroval a ptal se sám sebe, kam to vlastně přišel. V předsálí už bylo plno, hodně mladých lidí, spousta krásných žen. Pak jsme si ho s básníkem Igorem Malijevským všimli a pozvali ho na bar. Co jsme pili, si už nepamatuju. Ale vím, že spisovatel Ludvík Vaculík velmi toužil po setkání se zpěvačkou Ester Kočičkovou, která byla dalším hostem našeho literárního kabaretu EKG, jenž v Arše s Igorem pár let pořádáme. Líbilo se mu, jak Ester zpívá. On také rád zpíval.

Myslel jsem si, že naše jediné setkání proběhlo loni nebo předloni, ale bylo to už v prosinci 2007, jak jsem zjistil na stránkách divadla. A tématem našeho večera byly Láska a Vánoce.

Ludvíka Vaculíka jsem rád četl. Jeho Poslední slovo byl hlavní důvod, proč si každé úterý koupit Lidové noviny. Ty se v minulých letech trochu ztrácely před očima a hubly, ale Vaculík zůstával a nikam se neztrácel. Skvostný, vtipný a přesný byl třeba jeho sloupek k MDŽ, kde psal o tom, že mužská pohlavní ústrojí patří ženám, jen jim a nikomu jinému, těm přírodním silám zeměkoule. Někdy dokázal čtenáře maličko vytočit a nadzvednout ze židle. Třeba, když se rozhodl psát o komiksech. Přečetl si totiž Mause Arta Spiegelmana o holocaustu a rozčílil se: Tohle že je literatura? Tohle že je umění?!? Jeho text tehdy zacloumal celou českou komiksovou scénou. No, možná někoho z komiksérů napadlo vyhledat si některou z jeho knížek, třeba Sekyru. Nebo si připomenout, že je autorem výzvy 2000 slov, která v osmašedesátém zacloumala Československem – nejen díky ní je známý i třeba v Německu.

Z onoho vánočního EKG v Divadle Archa existuje zvukový záznam. Poslechli jsem si ho si Igorem Malijevským v sobotu večer, pár hodin po té, co Ludvík Vaculík v nedožitých osmdesáti devíti letech zemřel.

Na jevišti Archy mluvil o tom, proč každý den tak rád zpívá, prý jde o součást jeho metabolismu. Vyprávěl, proč některé lidové písničky přepisuje, když se mu nelíbí, sám jich hned taky několik vystřihnul a diváci zpívali s ním. Jeho počáteční nejistota byla dávno pryč. Se šarmem ovládl scénu, vtipkoval, smál se a nakonec přečetl melancholický text o dušičkách na Valašsku.

Silný příběh o neznámé krásné paní s kyticí bílých růží, které zastavil a která chtěla vzít autem ke hřbitovu. Všechny ty krásné dívky v publiku napjatě poslouchaly. Vaculík četl dál o tom, jak druhý den sám vyrazil na hřbitov položit květiny na hrob rodičů a nakonec došel k místu, až nahoře u zdi, kde měl už léta zaplacený vlastní, zatím prázdný hrob. Došel k němu a na prázdném hrobě ležela kytice bílých růží.

Se všemi hosty vánočního EKG jsme během večera odlévali olovo a hádali osud. Mně z toho vyšla podivná kráva nebo snad válečník, Ester Kočičkové čínský drak s dlouhým ouškem a Igorovi se osud-olovo nějak rozpadnul.

Pan Ludvík lití olova odmítnul: „Já už svůj osud znám. Já nechci aby mi do toho nějací šarlatáni šahali,“ usmál se.

Nakonec, dávno po představení, podepisoval knihy. Ten večer speciálně těsnopisem, který také ovládal.

Autor (ročník 1972) je spisovatel.

Podpořte Reportér sdílením článku