Tono Stano. Když hvězda fotí hvězdy

Lidé

Své objekty tu a tam svléká, občas marně naléhá, aby si nasadily na hlavu baletní sukni jako svatozář, jindy mu samy volají, že chtějí vyfotit na kufru s polámanými kolečky, protože v tom vidí určitou symboliku svého života. Portréty slavných herců od Tona Stana jsou nedílnou součástí tradice karlovarského festivalu už dvaadvacet let.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Posprejovaný činžák patří k těm nejodpudivějším v pražské smíchovské ulici. Ale za jeho těžkými vraty se skrývá jiný svět, jiné století a nefalšovaný ráj, přinejmenším pro toho, kdo snadno propadne závislosti na specifické směsi zahrnující vůni pověšeného vypraného prádla a odér starého haraburdí na zchátralých pavlačích.

Rovná stovka schodů jako had omotává pilíř vedoucí až do nebe a na samém jeho konci má Tono Stano svůj ateliér.

„Tady bych mohl být několik let zavřený a tvořit,“ říká Stano, s čímž lze snadno souhlasit. Na figuríně visí rokokový kabátek, na který natrefil v jednom starožitnictví a který musel okamžitě s ním, protože se nepochybně bude k něčemu hodit. Stejně jako se hodila brčálově zelená baletní sukýnka, i když ta vlastně nakonec ne, ale na to dojde řeč až později.

Tono Stano nechodí do místních hospod, nemůže prý vystát pasivitu a tlachání. Potřebuje trávit čas tvůrčím způsobem, být nonstop v procesu, protože jen to ho uspokojuje a nabíjí. Na zdech i na lednici visí různé textíky, které ho tak různě napadají a jsou tu zvěčněny. Tohle je jeden z nich:

Nekalkuluj!

Nebuď svině!

Buď čistá!

Buď umělkyně.

Vykřičníky (Stanův oblíbený symbol, obsažený i v jeho nejslavnějším snímku Smysl) jsou míněny jako strohé, až vojenské povely a jsou adresovány mužům i ženám, jen že na ženy se to víc rýmovalo.

 

Tono Stano vypráví o tom (a v tom je smysl onoho verše), proč je třeba k veškerému životnímu konání přistupovat jako k tvorbě; dát všemu svůj rukopis, své maximum. Mluví o tom, jak se svět mění a jak chytré telefony lidi oblbují a odebírají jim identitu, takže je dnes skoro vzácnost potkat člověka, který není roztěkaný, povrchní a odcizený a který ví, kým sám je.

Mluví o pokrytectví, za něž vždycky považoval, když někdo nazve erotický snímek pornografií, protože to, co člověk ve výsledku vidí, je jen a jen čistý milostný akt – a existuje snad něco vznešenějšího?

 

Servírka z plakátu

Tono Stano, fotograf se slovenskými kořeny, který se proslavil zejména portréty a akty, vděčí za svou kariéru setkání – a lze tudíž říci, že to bylo setkání osudové – s ženou, jež učila fotografii na výtvarné střední škole. „Výběr školy byl jasný, protože kreslení mi šlo odmalička, ale byla to škola poněkud usedlá. Jediná žena, která usedlá nebyla, učila tenhle předmět a to rozhodlo. Původně jsem o focení vůbec neuvažoval,“ líčí Tono Stano a vyvozuje z toho jedno ponaučení: „Lidé dnes mají spoustu možností a nevědí, co si vybrat. Já říkám: Ponořte se pod povrch čehokoli – a uvidíte spoustu zajímavých věcí.“

Jeho partnerství s filmovým festivalem začalo v roce 1995, kdy jej oslovil Jiří Bartoška, zda by mu nepomohl s propagační kampaní. „Plácli jsme si v takové šik restauraci. Náš první ročník byl ten třicátý, a protože bylo zrovna výročí 100 let kinematografie, navrhl jsem retro plakát s odkazem na slavný film Extase. Modelem se stala servírka, která nás v restauraci obsluhovala – byla přesně taková, jakou jsem si na plakát vysnil. Jako by nám ji seslal Pan Všemohoucí.“

Po dohodě s Bartoškou Tono Stano sestavil tým a k festivalu přivedl mimo jiné Aleše Najbrta a bratry Cabanovy. A taky navrhl novou podobu cen. „Herci původně dostávali takovou těžkou kulatou oplatku, což mi přišlo nepraktické. Strčili si ji do podpaždí, a když podávali někomu ruku, vypadla jim a kutálela se po zemi.“ Tak vznikly Křišťálové glóby, mimochodem modelem pro sochu dívky nesoucí křišťálovou kouli se stala Ema Černáková, druhá vicemiss z roku 2001.

Reklama a reklamní spoty ho ovšem brzy přestaly zajímat („Už tam bylo na můj vkus moc chytrolínů, kteří do toho začali mluvit“), a tak zůstal jenom u portrétů herců. Ty se totiž do té doby nedělaly. „Respektive dělaly, ale jen dokumentární – a to vlastně nebyly portréty.“

Až odejdu, Tono Stano bude do pozdní noci promýšlet výběr těch nejvhodnějších pro letošní výstavu v karlovarském Becher’s Baru. Kdyby vybral všechny, které si zaslouží vystavit, jejich počet by se blížil stovce. Takže si zkusíme udělat takový cvičný výběr spolu.

Kdo mu za ta léta nejvíc utkvěl?

„Hele, já to takhle nemám. Když řeknu Malkovich, pak ty ostatní škatulkuju a umrtvuju. Kolem každého focení se stane cosi téměř nesdělitelného – a většinou veselého.“

Tak jinak, bylo i něco negativního, nějaké faux pas?

„Ano. Jedna věc mě mrzela. Týkala se Michaela Madsena. Měli jsme domluvené focení u něj v hotelu na pokoji. Spolu s ním tam byla i jeho žena v osmém měsíci těhotenství a s velkými ňadry. Tak jak si to představuješ? zeptal se a já spontánně odpověděl: Bylo by fajn, kdyby tvá žena seděla nahá na okně a ty vedle ní. Ani jeden z nich nezaváhal. Zvládli to skvěle, vznikla povedená fotka. Později festival vydal kalendář a ve výběru se objevila i tahle fotografie. Jenže k takovému použití bylo třeba vyžádat si souhlas – a tady na to kdosi zjevně zapomněl. Najednou mi zazvoní telefon a volá Madsen, jak ho mrzí, že fotografie vyšla bez jeho vědomí. Protože upřímně bez kontextu vypadá jako výsledek nějakého divokého flámu. Naprosto ho chápu a mrzí mě to doteď. Ta fotka, stejně jako ostatní, vznikla v atmosféře vzájemné důvěry a já ty lidi vůbec nechci zklamat.“

Stejně jako on respektuje práci vynikajících herců, oni respektují tu jeho, vidí-li jasný záměr a scénář. „Musíte vědět, co chcete, a dát jim to téměř na povel. Mívám na focení obvykle dvacet minut, maximálně půl hodiny, většinou to ani nevyužiji, ale vše si předem připravím, vyzkouším na figurantech a pak jdu rovnou na věc. Když tomu věřím, oni tomu uvěří taky.“

Dostal se někdy do situace, že si netroufl nějaký bláznivý nápad vyslovit?

„Ne. Od mládí realizuju troufalé nápady. Mám k tomu jen jeden život a jednu příležitost, tak proč bych se bál a nezkusil to? Chci zkusit všechno, co lze, co je fér a co nikomu neublíží. Všechno ve mně mi říká, abych se o to minimálně pokusil.“

 

Kufr na kolečkách

Může se samozřejmě stát, že ho někdo pošle do háje. Nestává se to často, ale třeba Jude Law to udělal.

„Objevil jsem takovou legrační baletní sukýnku, malou, dětskou a brčálově zelenou. Chtěl jsem začít klasickým focením a postupně dojít k tomu, že mu ji dám na hlavu. Měl jsem to vyzkoušené, vypadalo by to skvěle, jako svatozář. Jenže jsem mu to neprozřetelně předestřel hned na začátku. A on se na mě podíval, jako že jsem se úplně zbláznil. Kdybych zvolil jinou taktiku, mohlo to vyjít. Pak jsem pochopil, proč to možná nedopadlo. Law špatně nese svoji začínající pleš. Každý vlas má pečlivě nagelovaný a načesaný, aby to vytvářelo dojem, že jich má víc než ve skutečnosti. Na téhle práci je ovšem nejdůležitější hravost. Něco vytvořit, dát do souvislostí, které jsou neokoukané, uvolnit se a klidně si ze sebe vystřelit. Když se to povede, většinou vznikají dobré fotky. Jenže Law na to ještě nebyl zralej,“ rozesměje se Stano.

Proto, když fotil Morgana Freemana, zvolil opatrnější přístup. „Ze všeho nejdřív jsem měl schůzku s jeho ženou. Vyzvídala, jaký mám plán. Nemohl jsem jí říct, že budu chtít, aby si její manžel sedl na jiného chlapa. Současně jsem už ale organizoval focení s ředitelem festivalu Kryštofem Muchou. Oba totiž měli být v tu dobu ve smokingu, připravení na slavnostní závěrečný večer, a s Kryštofem jsme byli domluveni, že přijde, až nastane příhodná atmosféra. Focení jde většinou euforicky a všichni mají dobrou náladu, Freeman se podle očekávání uvolnil, a tak mu říkám: Hele, mám ještě jeden nápad a to by mohl být vrchol. A on: Co? No že by si Kryštof sedl na tohle křeslo a vy na něj, černé smokingy splynou a vy budete vypadat, že máte čtyři ruce a čtyři nohy, povídám. Šup, pojďme to udělat, to zní dobře! nadchl se. S Morganem to vyšlo, s Judem Lawem ne.“

Na druhé straně není důvod bazírovat na tom, aby všechny portréty vypadaly jako úlet. „Třeba John Malkovich je kreativní a otevřený pro experimenty. S ním ale vyšla nejlépe prostá klasická fotka u zdi. Je na ní v obleku, vypadá důstojně, soustředěně a noblesně. Je mnoho cest, jde jen o to, umět si s nimi hrát a zvolit tu správnou.“

Nápady Tono Stano vymýšlí doma, dívá se obvykle na tiskovky a přemýšlí, v jakém je budoucí objekt jeho objektivu zrovna rozpoložení a co by se k němu hodilo. Na festival jako takový už do Varů tolik nejezdí, respektive tam nezůstává přes noc – a ví proč. „Znám tam půlku Prahy, a když se s nimi potkám, najednou zjistím, že je osm ráno a já ještě nespal. Nejsem moc večírkový typ, ale když už se do toho obuju, beru to velmi profesionálně,“ usmívá se. „Takhle přijedu ráno, kdy se někteří teprve budí nebo ještě ani nešli spát, dám si snídani a jsem čerstvý na focení.“

Nestalo se, že někdy na nic prostě nepřišel a nic ho nenapadlo?

„Ne. Problém bývá jinde. Mnohé hvězdy mívají zdravotní problémy z jet lagu. Čím jsou slavnější, tím jsou vytíženější a vycucanější, občas totálně bez energie. Pak můžete mít tisíc nápadů, ale stejně to nefunguje. Měl jsem takový zážitek s Romanem Polanským. Večer, když jsme se bavili o portrétování, mi řekl: Rád bych to udělal, ale nemám na to, jsem na dně a nedokážu do toho nic dát. A pak se stala neuvěřitelná náhoda. Můj kamarád, který byl u té naší debaty, odjížděl druhý den ráno z Varů pryč. Měl kufr na kolečkách a jedno to kolečko se ulomilo. Jak ho tak vlekl k taxíku, potkal Polanského na ranní procházce. A toho hrozně zaujalo, jak ten kufr nemá kolečko a dře o chodník, nejspíš mu to přišlo v něčem symbolické. Není tady někde ten Tono? otázal se. Že bychom mu zavolali, aby mě vyfotil na kufru, jak nemá to kolečko a jak mě na něm táhneš, řekl mému kamarádovi. Já byl ještě v posteli, a tak jsem na sebe rychle něco hodil. Polanski byl najednou jako malé dítě a vymýšlel, co by se ještě dalo udělat.“

Všechny osobnosti, které něco dokázaly a o nichž tu byla řeč, mají Stanovy sympatie. „Já mám problém s lidmi, kterým se nechce nic moc dělat, chtějí být slavní, a ještě chtějí, aby jim za to, že nikomu nic nedávají, všichni děkovali. Před takovými utíkám. Považuju svůj život za příliš krátký na to, abych jim z něj věnoval nějaké minuty.“

Jeho klíčem k úspěchu je nahlížet na vše kriticky, nesklouznout do rutiny a nic si nenalhávat. „Když vám něco na sobě nesedí, tak si to neodpusťte. Dělejte věci pořádně a vyžadujte totéž od jiných, protože nic lepšího pro ně nemůžete udělat, než je konstruktivně kritizovat. Jen tohle člověka někam posune. Kdo neunese kritiku, od toho dál. Takoví lidé nejsou otevření a připravení na změny. Nefotím všechny lidi, kteří ve Varech jsou. Fotím ty, o nichž si myslím, že by si to mohlo sednout. Častěji muže než ženy, protože s herečkami bývá kříž. Ty mladé a krásné ještě často nejsou moc známé, ty starší a slavné se focení vyhýbají, protože jim připadá, že už jsou na portrétování moc staré. Seděl jsem takhle dvě hodiny s Lauren Bacall. Zlomit se nenechala a odkazovala na fotky, kdy byla ještě mladá.“

On sám nemá ve svých sedmapadesáti letech na stárnutí pomyšlení.

„Mám hodně plánů a myšlení nastavené směrem dopředu. Můj mozek jaksi automaticky maže nepříjemnosti z minula, a tudíž nemám důvod ke stížnostem a sebelítosti. Na filmy koukám poměrně málo a selektivně. Čím dál tím míň mě zajímá vyprávění většiny příběhů. Mám dojem, že došlo k zamoření prostoru jedním příběhem, který se do aleluja modifikuje. I od literátů mám nejradši jejich poznámky a nápady. Čtu si ve Střípcích deníku Eugena Ionesca, zajímá mě starověký filozof Lao-c’ a spoustu dalších. U nich hledám inspiraci a impulzy, nepotřebuji to mít naservírované jako jídlo.“

 

Buď umělkyně

A když už byla řeč o těch moderních telefonech; říká se, že berou fotografům práci, ale Tono Stano to tak necítí.

„V každé činnosti jsou lidé průměrní – a výjimeční,“ říká. „Znáte nějakého fotografa, který fotí jako já? Ne JAKO já, ale PODOBNĚ jako já? Já ne. Mám si teď k sobě pozvat jednoho fotografa na sympozium. Mohu si vybrat z celého světa. A já nevím, koho bych s sebou vzal.“ Nejste moc namyšlený? troufnu si namítnout, ale on hbitě odpoví: „Tak mi poraďte!“ a tady má troufalost končí. „Jediné, co se může stát, je, že v té průměrnosti nevzniknou zásadní díla, která by nějak charakterizovala dobu,“ pokračuje Stano. „Já opravdu nemám pocit, že je fotek moc. Já mám pocit, že je jich málo!“

S tou namyšleností to snad nebude tak zlé. Tono Stano totiž odmítá hodnotit cokoli, co dělají jiní. „Chci dělat nejlíp to, co mohu udělat já, a to je celé. Ctím to, o co se snaží ostatní, pokud to dělají poctivě, a je přitom jedno, jestli se mi to líbí, nebo ne.“

Dělá zkrátka to, co visí na jeho zdi, a proto je tak dobrý:

Nekalkuluj! Nebuď svině! Buď čistá! Buď umělkyně. •

 

Fotka Umy Thurman?

Těšil se Tono Stano na focení Umy Thurman na letošním festivalu v Karlových Varech? „Tu bych fotit chtěl, je to moje oblíbená herečka,“ odpovídal Tono Stano v půli června. „Nápad zatím ještě nemám. Mám takový šanon, kam si zakládám různé náměty, a jeden z nich jsem ještě nerealizoval: obléknout někoho do velkého reflexního pytle a u krku pytel stáhnout mašlí. V pytli by se odrážel okolní svět a dotyčnému by koukala jen hlava. Ale pro Umu Thurman bych měl určitě vymyslet něco smyslnějšího.“

 

Snímky filmových hvězd v galerii.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama