Ron Haviv: Snažím se mít pořád stejný strach

Na jeho fotky odkazoval prezident Bush starší, když v prosinci 1989 oznamoval invazi USA do Panamy. Jeho fotky z balkánských válek sloužily jako důkazní materiál u haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii. „Fotografie může mít obrovský dopad,“ říká legendární americký fotoreportér Ron Haviv. „A stejně tak může být kompletně ignorována.“

Někdo třeba řekne, že chtěl být fotografem odjakživa. Že odmalička hltal Time a Life (a vůbec všechny ty slavné časopisy, v nichž byly krásné velké fotky) a představoval si, jak bude jednou v popisku jeho jméno.

Někdo třeba řekne, že být fotografem bylo už od dětství jeho jediným snem, posláním.

Ron Haviv to tak neměl. Time ani Life nehltal a o focení se vůbec nezajímal. Ještě na střední škole moc nevěděl, co by tak asi chtěl dělat. Zato velmi přesně věděl, co dělat nechce: „Strašně jsem nechtěl mít práci, která by mě držela v kanceláři!“

A tak se po střední přihlásil na novinařinu. „Přišla mi dobrá! Neměl jsem ponětí, co obnáší, znamenala pro mě hlavně cestování. No, a pak už to celé byla spíš shoda náhod…“ Jistěže. Kolikrát tohle uslyšíte od úspěšných lidí? Shoda náhod!

Dnes je padesátiletý Haviv jedním z nejuznávanějších fotoreportérů světa. Válečných fotoreportérů. Od konce osmdesátých let byl takřka u všech konfliktů, které se na planetě rozhořely: v Panamě, v Bosně, Iráku, Kongu, Rwandě, Kosovu, Afghánistánu…