Donbas: Kde se rodíš, tam se hodíš

„Vystup! Ukaž dlaně. A sundej triko, potřebuju vidět, jestli nemáš rameno otlačené od zbraně,“ rozkazuje voják na checkpointu mezi Debalcevem a Luganskem, když při kontrole maršutky spatří český pas. Přes rameno mu visí kalašnikov a z rádia v náprsní kapse zní ruský rap: „Chci zemřít mladý, chci zemřít mladý za svou vlast!“

Desítkami děr, které zůstaly po výbuchu tříštivé miny v plechových vratech, prosvítá večerní slunce. Dům má v oknech místo skel plastové fólie, menší díry od střepin jsou i ve zdech. Na rozdíl od mnohých sousedních obydlí ale toto stále stojí. Majitel vyjíždí na ulici s kolečkem plným sutě a zasypává přes dva metry širokou a metr hlubokou jámu, která tu zůstala po bombardování. Na vratech je křídou vyvedený nápis: „Zde žijí lidé“.

Sergej se do svého domu na západním okraji Debalceva vrátil před třemi dny. Přímo za jeho zahradou se zvedá stráň na Kozí hůrku – vyvýšeninu nad strategickou silniční a železniční křižovatkou spojující Doněck a Lugansk, hlavní města dvou separatistických republik na Donbase. O Kozí hůrku se sváděly nejtvrdší boje, když se zde v únoru kolem tisícovek ukrajinských vojáků uzavíral takzvaný debalcevský kotel. Tehdy odjel osmapadesátiletý Sergej k příbuzným na Ukrajinu. Předtím nechal na vratech onen nápis, který měl odradit od případného drancování.

„Rozkradli a rozbili všechno, na zemi se válely prázdné konzervy, vajgly a láhve od vodky. Nevím, jestli to byli Ukrajinci nebo povstalci, asi obojí. Chci zasadit v zahradě zeleninu, ale nejspíš tam je nevybuchlá munice. Podal jsem žádost o odminování, ale odminovači teď mají hodně práce, aby byla co nejdříve zaseta úroda na polích kolem města,“ říká Sergej. Za dřevěným plotem ve vysoké trávě mezi zákopy stojí několik rezavějících tanků.

Hlavně mír. Jedno s kým.

O několik ulic dál sedí v protijaderném krytu bývalé hlavní správy debalcevské železnice tři důchodkyně. Hlavní nápor bombardování sice ustal před třemi měsíci, ale protože nějaká mina občas ještě na okraj města dopadne, bojí se vrátit domů. Jiní lidé v krytu přespávají proto, že jim po bombardování žádný domov nezbyl.

„Řekněte, to nás teď nepovažují za lidi a mohou nás klidně zabíjet?“ ptá se devětašedesátiletá Daria. Pohupuje se v přítmí krytu na provizorní posteli sestavené ze dvou laviček a dodává: „Vždyť nás úplně zbavili lidských práv!“ Má na mysli reportáž na ruském státním Prvním kanálu, týkající se nedávného rozhodnutí ukrajinského parlamentu dočasně suspendovat na územích držených separatisty některé povinnosti vlády plynoucí z mezinárodních úmluv. „Už půl roku tu sedíte v krytu, bombardují vás, ničí vaše domy, nemáte pořádně elektřinu ani jídlo. Myslíte, že se o vaše lidská práva někdo zajímal? Nikdo!“ snaží se ženy v úkrytu poněkud neobratně uklidňovat osmadvacetiletý Saša, který v Debalcevu koordinuje rozdělování mezinárodní humanitární pomoci. Na té je zde nyní kvůli téměř stoprocentní nezaměstnanosti a trojnásobnému nárůstu cen závislá většina ze zhruba patnácti tisíc navrátivších se obyvatel města. „Hlavně, aby byl mír, to ostatní už nějak zvládneme,“ říká Saša a ostatní ženy přizvukují: ať už s Ukrajinou nebo s Ruskem, hlavní je mír.