Vánoce podle Davida Vávry | Reportér Magazín

Vánoce podle Davida Vávry

Literatura

David Vávra

David Vávra 19 / 12 / 2015

„Zapomeňme na neuspořádanost naší přítomnosti a pojďme se na chvíli toulat po zaslíbené zemi izraelské,“ píše David Vávra, který magazínu Reportér nabídl tři drobná vánoční zastavení ze své nové knihy Tři cesty za architekturou.

Betlémská krajina s letícími anděly, pastel Davida Vávry.

„Zapomeňme na neuspořádanost naší přítomnosti a pojďme se na chvíli toulat po zaslíbené zemi izraelské,“ píše David Vávra, který magazínu Reportér nabídl tři drobná vánoční zastavení ze své nové knihy Tři cesty za architekturou.

Stejně jako vámi nezačne vibrovat pravá víra s dotekem ohlazených kamenů na cestě Via Dolorosa, kudy šel Ježíš svou poslední cestu pod křížem, nezačne vám ani s příchodem do Betléma kynout malé zlaté děťátko, které se zjeví ve vámi chtěném vytržení. V Izraeli se stalo téměř vše biblicky podstatné, Bůh vám to však nepředkládá na pozlaceném podnosu, ale nechá vás čekat a pak – bez ohledu na vaši vůli a zbožná přání – za vámi nečekaně přicházejí znamení…

První zastavení – starozákonné

Téměř každý, kdo se seznámí s učením Krista, zatouží navštívit Svatou zemi, s bezmeznou touhou vidět místa, kde se to stalo. Dotýkat se země, po které kráčel Ježíš Kristus se svými učedníky, ale kde se odehrávaly i dávné příběhy Starého zákona. Pobýt u hrobu krále Davida, stoupat v noční tmě na horu Sinaj, aby jej první sluneční paprsky rozehřály a občerstvily po chvíli, co se nad úsvitem klepal zimou v tenkém spacáku.

Probuzen a prozářen sestupuje pak poutník zpět do údolí a vybaví se mu žalm 23, Davidův, který naposledy odříkal kdysi před plným kostelem během své konfirmace. Skály kolem jsou mocné jako trestající ruka starozákonního Boha. Jednotlivé balvany připomínající z dálky jednoduché domy jako kdyby představovaly skutečnost, že zde přebývá Bůh. A možná je to i návod, jak má takový dům vypadat. Sinaj je krajina více hrozivá než harmonická. Tady Bůh předal Mojžíšovi desatero přikázání vytesané do dvou hliněných desek, on je pak ve vzteku nad malověrností svého lidu rozbil. Jeho podobu geniálně zachytil Michelangelo v soše, která je v kostele svatého Petra v řetězech v Římě. Mojžíš se nedívá zpříma na nás, dívá se stranou. Získal poznání, které přesahuje horizont pozemské zkušenosti. Hovořil s Bohem. Starý zákon nezná odpuštění, a tak je za každou chybu ztrestán i novodobý poutník při sestupu z hory Sinaj.

Zažil jsem tam ve skalách sinajských uvízlého přítele, který chtěl přelstít přirozenost mohutného útesu zkratkou. V jiném roce jsem musel na zádech snášet staříka, který si do tvrdých pohorek nevzal ponožky, a s krvavou nohou jsem ho pak naložil na velblouda, zatímco má těhotná manželka šlapala pěšky. Oproti Mojžíšovu poslání jsou to samozřejmě banální historky se šťastným koncem, ovšem starozákonní přísnost… byla zjevena.

Druhé zastavení – novozákonné

Zatímco obrysy skal Sinaje jsou rozpukané a nesmlouvavé, krajina na druhé straně kolem Galilejského jezera je novozákonně přívětivá. Palmové háje střídají sady a do hladiny jezera sestupuje rákosí, které si ve větru pohvizduje úryvky z Kristova kázání na hoře, jež nám přináší naději v odpuštění.

kazani (Large)
Hora Blahoslavenství u Galilejského jezera, na níž stoji kaple Antonia Barluzziho z roku 1937 ve stylu art deco. Pastel Davida Vávry.

Pustou krajinou jako symbolickým odrazem našeho života (neboť na každém z nás záleží, jak naložíme s prázdnotou, do níž jsme vsazeni) jsme postupovali vstříc zaprášeným skalám. Po chvíli jsme pod námi zaznamenali malý ostrůvek zeleně, který se klikatil soutěskou. Zřejmě tam tekl potok, stačilo několik desítek metrů a před námi se otevřel pozemský ráj. Vzrostlé palmy, šťavnaté lístky keřů a tráva nás odřízly od pustoty. Rozhrnujeme poslední větvičky porostu za zvuků padající vody. Našim zrakům se nabízí průzračná tůň, na jejíž hladinu dopadá vodopád prýštící po čedičových stélách, ty však nejsou přísně geometricky nařezané, jak je známe z Čech, ale na konci se kámen rozevírá do nálevkových květů. Shazujeme propocené šaty a vrháme se do životadárných vlnek. Jsme pohlceni štěstím. Abychom si uvědomili, že nejsme v pustině života sami, objevuje se na břehu rodina na výletě. Naše nahota kontrastuje s výstrojí otce rodiny, který má u pasu dva revolvery – nebezpečí čeká za každým balvanem, ať je to divoká příroda nebo lidská nevraživost. Zůstáváme v ostře svěží vodě déle, než máme v úmyslu, až nakonec rodina pochopí, že pokud nemáme docela ztuhnout, musí odejít. Na malé pláži potom chytáme paprsky slunce, jež pronikají mezi listy palem. Den přivolává večer, ale zatím jen zdánlivě růžovomodrým zabarvením oblohy. Ukončujeme naši idylu ráje, i když nás nikdo nevyhání. Odcházíme.

Kráčím krajinou, která se dlouhými stíny chystá ke spánku. Míjím starý olivovník, jenž možná pozoroval svou svraštělou tváří již před mnoha staletími procházející Kristovy učedníky. Jsem u pramene moudrosti lidstva, která se neměří metry přečtených knih, ale sesílá jasná podobenství. Takový vhled lze asi získat na kterémkoliv místě na zemi, ale ke mně přichází právě zde. Prostupuje mnou vnitřní klid. Mám touhu jen kráčet s touto zvěstí, jen prostý oděv, který chrání. Podobně jako šaty, často jen stavěné na odiv, jsou i ostatní praktické věci, které považujeme za tak důležité, vlastně zbytečné. Stačilo by jen jít a souznít. Možná ani nic neříkat. Neznámá harmonie, kterou zakouším, dokáže odpovědět na každou otázku jednoduše a prostě. Zrovna se mě však nikdo na nic neptá, a kdyby se ptal, asi by vše pokazil. Tuto vyrovnanost si nenechám už nikdy vzít, říkám si. S temnou nocí a společenstvím ostatních se ale ono nepopsatelné kouzlo pomalu rozplývá. Avšak zůstávám naplněn podivuhodnou, z pozemské perspektivy neviděnou zkušeností. V Praze pak zmizí téměř všechno. Dodnes si přesto tuto chvíli umím vybavit…

Třetí zastavení – Betlém

Každé Vánoce nás provází figurkový Betlém, kde idylicky sněží na vlahou středoevropskou pahorkatinu. Ovšem krajina v okolí Betléma je drsná, kamenitá, mnohdy vyprahlá. Ježíšek se tam narodil v nehostinném prostředí smradlavého chléva jako symbol toho, že spasení přichází spíše z chudoby, krásné svou přirozenou jednoduchostí, než z okázalého dekoru bohatství.

My si však Vánoce nenecháme zkazit! A tak je seno jak zlatá peřinka, chlév voňavý a krávy mají rohy z démantů.

U nás doma sentimentálně stavím národní prvorepublikový betlém, kde k jesličkám přicházejí nejen Tři králové – v tomto případě svatý Václav, Karel IV. a Jiřík z Poděbrad – ale i poslíček firmy Kulík – káva (kterážto firma nechala tento betlém vytisknout) se svým dárkovým balíčkem. Kometa však letí mimo naše sebezbožnější přání, představy a přebarvení.

Závěrem snad jen: nemějme Vánoce jen v onen předložený čas, užívejme krásu a naději života po celý rok!

Vlastnoruční autorovy ilustrace najdete v galerii.

— David Vávra

Advertisement