Strach a hnus (nejen) v Kolíně nad Rýnem | Reportér Magazín

Strach a hnus (nejen) v Kolíně nad Rýnem

Komentář

Markéta Kutilová

Markéta Kutilová 11 / 01 / 2016

„Nejsem prsatá, blonďatá ani vyzývavá. Přesto jsem již čelila desítkám situací, které lze bez přehánění označit za sexuální obtěžování. Zhruba třetina se stala tady v Česku. A obtěžovali mne Češi,“ píše novinářka, která často pobývá v zemích, kde je násilí na denním pořádku.

Kolín na Rýnem. Násilníci řádili mezi kostelem a nádražím. Foto: Profimedia.cz

„Nejsem prsatá, blonďatá ani vyzývavá. Přesto jsem již čelila desítkám situací, které lze bez přehánění označit za sexuální obtěžování. Zhruba třetina se stala tady v Česku. A obtěžovali mne Češi,“ píše novinářka, která často pobývá v zemích, kde je násilí na denním pořádku.

Zatím naposled se mi to přihodilo na vlakovém nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V pět hodin odpoledne jsem seděla na lavičce, na klíně spící dceru. Přisedl si ke mně a začal mě zezadu ohmatávat – po zádech a po zadku. Řekla jsem mu, ať odprejskne, to neudělal. Přesedla jsem si na jinou lavičku a do vlaku nastupovala jako poslední. Aby neviděl, v jakém vagonu pojedu.

Po pár minutách jízdy si mě našel a sedl si naproti mně. Začal šeptat vulgarity a… masturbovat.

Zažila jsem to už tolikrát, že mě to snad ani nemuselo rozhodit. Jenže tentokrát to bylo jiné: měla jsem na klíně dítě. Zachvátila mě panika. Pokud začnu křičet, naštvu ho. A co když má v kapse zbraň nebo kudlu? Tak jsem, ochromená strachy, seděla a koukala z okna. Nebo spíš do okna, kde jsem pozorovala jeho odraz. A čekala, až dokončí, co chtěl. Na další zastávce vystoupil.

Bělošky? Postavy z porna.

Na policii jsem nešla. Udělala jsem to předtím dvakrát a první otázka v obou případech zněla: „A jste si jistá?“ Načež jsem si vyslechla něco na způsob: „No, s tím nic neuděláme, to tu jen ztrácíte čas.“ Tak si ty příšerné zážitky nechávám spíš jako historky pro kamarády. Těch zkušeností z českých vlaků mám víc, ale nepřestala jsem jimi cestovat. Stejně tak dál jezdím na kole a běhám – i když jsem při obojím také mnohokrát zažila obtěžování. A to vyprávím o zemi, kde společnost není sexuálně frustrovaná, a kde si myslíme, s kdovíjakým respektem se k ženám chováme.

V Česku se mi to stalo vícekrát, ti muži mluvili česky. Ještě zhruba dvakrát víc případů sexuálního obtěžování jsem zažila v zahraničí. Nejvíce na Srí Lance, v Pákistánu a v Íránu, tedy v zemích, kde jsou mladí muži poměrně dost sexuálně frustrovaní. Bílá žena je tu často vnímána jako bájná postava z porna, přičemž statisticky největší úspěchy sklízí porno právě v zemích, kde je pro mladé muže těžké či nemožné navázat sexuální vztah před svatbou – z kulturních, společenských a náboženských důvodů.

Půjdete-li do internetové kavárny někde v Indii či Pákistánu, každý počítač je v uzavřené kukani. Ale dnes, když už má skoro každý internet v mobilu, kukaně nejsou potřeba. „Podívej se na to takhle: jediné bělošky, které tihle kluci kdy viděli, jsou holky v pornu nebo v hollywoodském filmu, kde vztahy jsou taky dost uvolněné,“ vysvětlil mi můj známý, univerzitně vzdělaný Pákistánec. A dodal: „Mají za to, že západní ženy jsou povolné a svolné ke všemu. Proto se nediv, že když jsi mezi nimi, mají pocit, že si na tebe můžou aspoň sáhnout. Vždyť vy bělošky to máte přece rády.“

Mohou za to konkrétní muži

Být sexuálně obtěžovaná je hnusný pocit. Totální bezmoc a strach. Bude ten muž chtít něco víc? Mám ječet? Co, když mě ve vzteku bodne nebo zastřelí? Není lepší zatnout zuby a vydržet to? Třeba mu bude stačit, když mi ohmatá prsa a zadek nebo na mě bude sprostě řvát a přitom masturbovat. I proto se mě osobně dotklo, co se dělo na Silvestra v Německu. Vím přesně, co napadené dívky a ženy prožívaly. A jak je ty chvíle budou znovu a znovu pronásledovat.

Policie v prvních chvílích zadržovala informace (o svém selhání), překvapivě dlouho přešlapovala kolem horké kaše i média. O to dramatičtější a vypjatější byly některé první zprávy a komentáře na sociálních sítích, stejně jako některé novinové titulky, které tvrdily: „Tisíce uprchlíků znásilnily stovky německých žen!“. Čísla, která jsou zatím k dispozici, hlásí přes 500 útoků s násilným podtextem, 40 procent z nich mělo mít sexuální charakter, evidována jsou dvě znásilnění. Podle údajů z deníku The Guardian (pondělí 11. ledna) bylo dosud zadrženo 31 osob, přičemž je známo, že dva z nich jsou Němci, jeden Američan, jeden Srb, další pocházejí ze severní Afriky a z Blízkého východu. Jedenáct z nich žádá o azyl a devět jich je v Německu ilegálně.

Jsem přesvědčena, že to, co se stalo, je důsledkem alkoholu, Silvestra a davové anonymity. Je nesmysl se domnívat, že jde o nějakou muslimskou kulturu znásilňování a sexuálního obtěžování. Nic takového neexistuje. Pro mě to prostě byli konkrétní muži a ti jsou za to odpovědní. A je mi jedno, zda byli černí nebo zelení. Pokud vás někdo obtěžuje, vnímáte jen to, že je to muž a že je silný. Je vám ukradené, jestli je křesťan, muslim nebo budhista.

Koho přijmout a koho ne

Podle mého názoru by nyní byla velká chyba zobecňovat a tvrdit, že všichni uprchlíci nerespektují naše zákony, kulturu, hodnoty a ženy. Jen do Německa přišel za poslední rok milion běženců. A je jasné, že ne každý z nich začne usilovně studovat, aby z něj byl inženýr nebo doktor. Jsou mezi nimi kriminálnící, lenoši, blbci… Jako mezi každou skupinou lidí.

Atmosféra v Evropě je teď hodně napjatá. Jako kdybychom čekali na „tu věc“, která dá konečně „něco“ do pohybu. Pokud události ze silvestrovského Německa přispějí k tomu, že se náš kontinent konečně zmobilizuje a přijme společnou koncepci imigrační politiky, bude to jen dobře. Snad si i Němci konečně uvědomí, že si musí začít pečlivě vybírat, koho přijmout a koho ne.

Autorka opakovaně a dlouhodobě pobývala v zahraničí, ať už jako koordinátorka projektů Člověka v tísni či jako novinářka dokumentující sexuální a válečné násilí – například v syrském městě Kobani.

— Markéta Kutilová

Advertisement