Přelet noční můry nad Ochotským mořem | Reportér Magazín

Přelet noční můry nad Ochotským mořem

Reportáž

Tomáš Poláček

Tomáš Poláček 07 / 07 / 2015

Tak konečně! Konečně nadešla chvíle, kdy můžu svoji pouť nazvat Světovým Tažením Ochmelky Poláčka. Na konci Ruska, ve městě Magadan, jsem tak dlouho přemýšlel, až jsem u toho sám vypil litrovku sladkého vína.

Na břehu moře kousek od Magadanu. Foto: Tomáš Poláček.

Tak konečně! Konečně nadešla chvíle, kdy můžu svoji pouť nazvat Světovým Tažením Ochmelky Poláčka. Na konci Ruska, ve městě Magadan, jsem tak dlouho přemýšlel, až jsem u toho sám vypil litrovku sladkého vína.

Je to zvláštní město. Představte si třeba Lisabon, kolem kterého nic není. Vůbec nic, jenom divočina, a prvním dalším městem je až Mnichov.

Takhle izolovaný je od okolního světa Magadan – město, které koncem dvacátých let začali stavět nešťastníci ze zdejších trestaneckých táborů.

V dobách Sovětského svazu tu žilo více než sto tisíc obyvatel, teď jich zbyla polovina a každým rokem je město o něco prázdnější.

Nenajdete – to víte, Magadan

Ubytoval jsem se v hotýlku, kde večer pijeme koňak se dvěma dámami – s paní šéfovou a s recepční jménem Táňa, které mi všechno vysvětlí: „Za Sovětského svazu byly platy v Magadanu o sto padesát procent vyšší než v Moskvě, neboli kdo bral v hlavním městě dvě stě rublů, ten u nás dostal za stejnou práci pět set.“

Což bylo logické, protože životní náklady na severovýchodě jsou mnohem vyšší než ty moskevské. Po většinu roku potřebujete topit, a to hodně. Neobejdete se bez kvalitního oblečení a bez auta, které zvládá těžký terén. Když chcete na výlet do nejbližšího města, tedy Jakutsku, cesta tam a zpátky bude měřit čtyři tisíce kilometrů a spálíte během ní hektolitry paliva. Takže proto.

„No, a teďka je to přesně naopak – kdo bere v Magadanu třicet tisíc rublů, ten má v Moskvě za stejnou práci sto,“ říkají mé nové přítelkyně. Ptám se jich: A kde jste se tu vy dvě vlastně vzaly?

Paní šéfová vypráví, že byl její děda negramotný podvodníček, kterého zatkli a poslali do zdejšího nápravného tábora. „Po třech letech za ním mohla přijet rodina a už jsme tady zůstali.“

U recepční Táni, u té je to jednoduché: „Rodiče chtěli vydělat, tak se sem po svatbě ze Samary přestěhovali.“

Takoví jsou lidé magadanští, u nichž jsem si brzy všiml zvláštního smyslu pro humor: Kde tu najdu nějaké krásné místo u moře? „Nenajdete – to víte, Magadan,“ smějí se. „Kde tu najdu aspoň trochu rychlou wi-fi? „Nenajdete – to víte, Magadan.“

A tak dále, ale přehánějí – důkazem budiž, že k vám doputoval tento článek.

Příliv, jako by skála padala

I krásné místo u moře nakonec deset kilometrů za městem najdu. Je neděle, šest hodin večer, odliv. Stovky obrovských racků a několik rybářů, kteří už ale balí pytle s desítkami dnešních úlovků. Na loučce jsou dva stany, postavím vedle nich třetí. Jelikož je zítra pracovní den, mí sousedi za chvíli začnou odjíždět.

Vlastně to bude jenom pět vteřin, které mě ale dojmou: když manželský pár složí svůj stan, paní za mnou přijde s chlebem a klobásou: „Nebudete tady hladovět?“ tváří se maminkovsky. „A nezmrznete v noci?“ Tyhle dvě věty jsou popisem mojí měsíční cesty po Rusku v kostce.

Zapálím oheň a poslouchám mohutný příliv, jak se valí přes kameny. Zní to, jako by se skála hroutila sama do sebe. Piju sladké červené víno a nechce se mi spát. Občas přijdou psi, nechají se pohladit, jinak tu jsem sám. Přemýšlím, vydrží mi to do rána…

Vzpomínám na dobu před dvaatřiceti lety, kdy mi těsně před letními prázdninami umřel táta. Mámě bylo sedmadvacet, bráchovi rok, takže celkem těžká chvíle.

Nevím už na jak dlouho (mně to připadalo jako nekonečno) jsem si pobyl v ozdravovně. A celou tu dobu mi bylo smutno – ani ne tak kvůli tátovi, pětileté dítě smrt úplně nechápe, jako spíš z jiného důvodu.

Pořád jsem myslel na jednu reálnou situaci. Na to, jak jdeme po prostějovském parku, já a máma s kočárem. Rozběhnu se přes trávník k hvězdárně a máma volá: „Vrať se, po cestě půjdeš!“ Neposlechnu ji, nevrátím se. Trasu k hvězdárně si zkrátím…

Čím déle jsem v ozdravovně byl, tím byl tenhle výjev obludnější. Naštval jsem mámu, úplně zbytečně jsem běžel po trávě. A ona byla smutná. Usínal jsem pak obvykle nad ránem – za chvíli byl budíček a v jídelně mléko se škraloupem. Od té doby vím, že jsem přecitlivělý a když chci odjet někam, kde budu sám, nesmím si sebou brát žádné resty, protože bych na ně nepřestal myslet.

Letos se mi to, myslím, povedlo, neznal jsem důvod, pro který bych se měl cestou trápit. Ale nakonec se jeden našel…

Odjíždím vděčný

Došlo mi to ve chvíli, kdy přišla ona paní s otázkou, jestli nebudu hladovět, ale podvědomě jsem to cítil po celý měsíc.

Trápí mě paradoxně to, jak nesmírně jsou ke mně Rusové slušní a hodní, jak bezpečně se mezi nimi cítím. Mám totiž pocit, že to není fér: většina Čechů, které znám, se Rusů buď bojí nebo jimi lehce opovrhují. Neznám snad žádného, který by řekl: „Já mám rád Rusy.“ Ale oni to říkají denně: „Máme rádi Čechy, máme rádi tebe.“ Měl bych mít radost, ale proměnilo se to v noční můru…

Ruská část mojí cesty pomalu končí, přinejmenším stopovat už není kam. Opouštím tu zemi vděčný za všechnu zdejší lásku a pohostinnost.

Cestu Tomáše Poláčka autostopem kolem světa můžete sledovat on-line zde.

— Tomáš Poláček