Předpisové panoptikum města pražského | Reportér Magazín

Předpisové panoptikum města pražského

Analýza

Adam Gebrian

Adam Gebrian 25 / 08 / 2015

Pražský magistrát se handrkuje o stavební předpisy, alespoň to tak zvenčí nějakou dobu vypadalo. Ve skutečnosti však o stavební regule vůbec nejde, domnívá se architekt a publicista Adam Gebrian. O co tedy?

Pražská primátorka Adriana Krnáčová. Foto: Profimedia.cz

Pražský magistrát se handrkuje o stavební předpisy, alespoň to tak zvenčí nějakou dobu vypadalo. Ve skutečnosti však o stavební regule vůbec nejde, domnívá se architekt a publicista Adam Gebrian. O co tedy?

Je to pár let, co jsem s jedním výborným českým architektem projížděl návsí malebné jihočeské vesnice. Smutně si tehdy prohlížel krásné prostorové uspořádání obce a pak skrze zuby procedil: „Škoda, že postavit něco podobného nám dnes současná legislativa neumožňuje. Na stavění ´zeď na zeď´ potřebuješ výjimku z odstupových vzdáleností, kterou v takovém množství nejspíš nedostaneš, každý dům by musel mít samostatně stojící garáž…“

Nedávno jsem si prohlížel bytový komplex v centru Amsterdamu a nejvíce mě zaujalo, že u něj nebylo vybudováno jediné parkovací stání – ani na povrchu, ani pod zemí. Nájemníci se ve smlouvě museli zavázat, že nedisponují osobním automobilem, a že tomu tak bude, dokud budou v domě bydlet. To zní logicky, říkal jsem si, ale opět: u nás nic takového není možné. Vyhláška „o obecných technických požadavcích“ předepisuje minimální množství parkování, variantu bez parkovacích stání nezná. Například Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích muselo dodatečně zbudovat nákladní výtah pro automobily a jako parkoviště pro předepsaných dvacet vozů obětovalo střešní terasu primárně určenou k vystavování (využití je sotva třetinové).

Nebo když navštívíte kamaráda v krásném světlém bytě, který je zcela orientován k severu, což znamená, že do něj slunce za celý den nezasvítí, a řeknete mu: „Máš krásný byt.“ A on odpoví: „To není byt, ale ateliér, nesplňuje totiž nároky na minimální proslunění, proto tady nemůžu mít oficiálně trvalé bydliště.“ Nebo si zkuste představit klasickou čtvercovou blokovou zástavbu, jejíž domy mají chodbu uprostřed, takže byty jsou orientovány na dvě protilehlé strany. Pokud není chodba pootočena vůči světovým stranám, znamená to, že jedna vnější a vnitřní strana bloku nemůže obsahovat byty – nejsou totiž předpisově prosluněny. Oficiálně jsou to tedy nebytové prostory.

Škrabání pravou rukou za levým uchem

Podobných nesmyslů, které ukazují obsesi technickými parametry, bylo do loňského roku ve vyhlášce více. Širší veřejnost toto složité téma nijak zvlášť nezajímá, dostane se s ním do styku maximálně nepřímo – když obviňuje architekty, developery, úředníky a politiky z nekvalitní zástavby, která se přece nedá vůbec porovnat s tím, co se tu dělalo za císaře pána, první republiky, dokonce i za totality. A architekti? Ti si zvykli. Nic jiného jim nezbylo. Začali považovat za samozřejmé, že se musí v návrhu vyrovnat se spoustou přeurčených požadavků, které vyřeší – obrazně řečeno – škrábáním se pravou rukou za levým uchem. Považují to v naprosté většině případů za součást své práce.

Na podzim to budou čtyři roky, kdy připravované znění obecně technických předpisů pro výstavbu v hlavním městě natolik naštvalo architekta Pavla Hniličku, že se rozhodl s těmito vnějšími podmínkami něco udělat. Zburcoval odbornou veřejnost otevřeným dopisem na adresu pražských radních, který začínal slovy: „Předkládaný návrh obecně technických předpisů (OTP) je pro Prahu tragédií. Zabraňuje stavět tradiční město a podporuje rozvleklou zástavbu takzvané sídelní kaše. Můžeme zapomenout na městské ulice, bulváry, náměstí, příjemná zákoutí. Navržené předpisy nám kompaktní město zakazují a místo toho nás nutí k výstavbě roztroušených budov, jak je známe ze sídlišť nebo předměstí.“

Vaše hlasy už k tomu nepotřebujeme

Také na základě textu, který na vady připravovaného předpisu upozornil, a díky podpoře mnoha dalších profesionálů, dokázal Pavel Hnilička přesvědčit tehdejší vedení města, aby jej pověřilo prací na předpisu novém, který také s početným týmem spolupracovníků po více než dvou letech dokončil.

A je zajímavé, jak se předpis, o jehož existenci politici až na pár výjimek nic netušili, stal poměrně rychle po schválení (v létě roku 2014) předmětem politického boje, v jehož epicentru se nachází dodnes. V předvolebním boji se stala rozbuškou především regulace velkoformátové reklamy – těch pár paragrafů vyvolalo masivní reakci ze strany lidí, které billboardy a další venkovní inzertní plochy dlouhodobě živí.

Při sledování aktuálního dění na Magistrátu se nicméně nemohu ubránit dojmu, že o předpisy už vůbec nejde. Zvukový záznam z městské rady lze interpretovat jediným způsobem: dvě koaliční strany (ANO a ČSSD) udělaly vše proto, aby se ta třetí (Trojkoalice Zelení – KDU-ČSL – STAN) buď sama vnitřně rozložila a zbavila svého vlastního radního Matěje Stropnického, nebo odešla do opozice a položila současnou koalici.

Dalších scénářů pražského vládnutí je jistě mnoho, nyní ale stojí za povšimnutí především tato věc: situace, kdy primátorka Adriana Krnáčová říká jednomu z koaličních radních něco na způsob „teď odhlasujeme materiál, který jste sice nečetli, ale náš druhý partner ho dostal už včera a souhlasí, a protože je nás většina, tak vaše hlasy stejně nepotřebujeme“. To je myslím unikátní, nebezpečné a jen těžko udržitelné.

Trojkoalice momentálně dává najevo, že se za svého náměstka postaví a pokusí se o vrácení předpisů do jeho kompetence. Může jej také obětovat a nahradit jiným zeleným zastupitelem (Petra Kolínská, Ondřej Mirovský, Petr Štěpánek).

Žádný nárok na pražské extrabuřty

Zpět ke stavebním předpisům, jejíchž projednávání – alespoň navenek – všechno spustilo. Vtipným detailem je, že ono znění, které primátorka předložila (očividně Matěji Stropnickému na truc) do rady města, je v zásadě totožné s předpisem, který byl schválen před více než rokem, a to jejím úhlavním politickým konkurentem ve volební kampani, tehdejší primátorem Tomášem Hudečkem. Pokud vás zajímají rozdíly, zde je možné si ověřit, že jich je opravdu minimum: http://iprpraha.cz/pspanalyza

Zvláštní, ale velmi důležitou roli v současném dění hraje ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová, přičemž slovo „místní“ je v tomto případě třeba zdůraznit. Její úřad v novele stavebního zákona navrhuje Praze odejmout právo vydávat vlastní předpisy a požaduje, aby se česká metropole řídila celostátním předpisem.

Na první poslech to zní logicky, vždyť stejné právo platí pro každého, nikdo není zvýhodněn. Města jsou však natolik odlišná a specifická, že by bylo mnohem logičtější, kdyby se naopak i jiná statutární města přihlásila o stejná práva, jaká má (již od roku 1815) Praha, a žádala pro sebe totéž – byť pochopitelně v upraveném znění. Stačí se podívat do sousedního Rakouska, kde jednotlivá města rovněž postupují podle vlastních předpisů. Příklad: už jen třeba to, že město disponuje metrem, má zásadní vliv na výpočet množství parkovacích stání.

Jedním z vysvětlení současného chování ministryně Šlechtové může být, že se blíží krajské volby. Její veřejná prohlášení tak nejspíš směřují k mimopražským obyvatelům, přičemž mají říkat zhruba toto: „Praha není nic speciálního, žádné zvláštní ohledy si nezaslouží. Stojím za vámi, za zbytkem republiky, doba pražské výlučnosti musí skončit!“

Kdo může za obludné stavby?

Takže žádný místní rozvoj, ale centrální dohled. Debata o stavebních předpisech navíc dosud veřejně postrádala jeden klíčový aspekt: pokud Praha o právo vydávat své vlastní regulativy přijde, může zapomenout na Metropolitní plán, který je na jejich existenci přímo závislý, a jehož příprava se odehrávala souběžně. Jak plán, tak předpisy, byly totiž opakovaně napadány, že jdou na ruku developerům. Kéž by, mám sto chutí zvolat! Pro developery je výhodnější stabilní prostředí – jasně popsané, odůvodněné a vymahatelné. To jim umožňuje dlouhodobě plánovat, stavět, kalkulovat rizika a zisk. A takové prostředí je příznivé i pro všechny ostatní. Pokud tomu tak není, rizika se zvětšují, projekty se dostávají do skluzů. A developeři se umí bránit v zásadě jediným způsobem: zvětšováním objemu staveb, který nabízí vyšší zisk, z něhož lze financovat časové prodlevy či několikanásobné přeprodávání projektu, pokud délka přípravy přesáhne únosnou míru. A přesně to vede k oněm bezohledným objemům, které jsou nám právem trnem v oku.

Současná politická tahanice na Magistrátu tuto realitu myslím vůbec nereflektuje. Je to patrné mimo jiné z toho, že po více než roce došlo k předložení předpisu, který je prakticky totožný s tím, který byl již dříve schválený. Vypadá to, že si většina radních neuvědomuje (nebo uvědomuje a není to pro ně důležité), jak svými rozhodnutími mrhá prací ostatních, kteří jsou na stabilním prostředí závislí. Ti totiž své stavební záměry připravovat nepřestali, jen je budou mnohem obtížněji realizovat. A jsme zpátky v začarovaném kruhu: onu nestandardní délku procesu přípravy budou muset z něčeho zaplatit. Logicky to povede k vyššímu tlaku na zhodnocování pozemků, které dosud nejsou vedeny jako stavební parcely, či k realizaci větších objemů, než jaké konkrétní lokality unesou. Za takový výsledek současné přetahované o předpisy paní primátorce a jejímu vedení města, stejně jako ministryni pro místní rozvoj (připomeňme, že obě ženy pocházejí ze stejné politické stáje), rozhodně poděkovat nemůžeme.

Autor je architekt a publicista

— Adam Gebrian