Není nutno, aby bylo přímo veselo | Reportér Magazín

Není nutno, aby bylo přímo veselo

Reportáž

Tomáš Poláček

Tomáš Poláček 14 / 02 / 2016

Vyrážím na stáž do hospicu, za lidmi, kteří umírají. Některým zbývá pár dní, jiní odejdou za pár týdnů, několik šťastnějších tu bude měsíce, snad i rok, stát se to může, ale neuzdraví se nikdo. Očekávám hodně slzavé údolí, jenže ejhle…

V čerčanském hospici. Foto: Johana Pošová.

Vyrážím na stáž do hospicu, za lidmi, kteří umírají. Některým zbývá pár dní, jiní odejdou za pár týdnů, několik šťastnějších tu bude měsíce, snad i rok, stát se to může, ale neuzdraví se nikdo. Očekávám hodně slzavé údolí, jenže ejhle…

Paní J. umírá. Zázrak nepomůže, odejde dnes v noci. Sestra Kateřina to pozná, v hospicu pracuje pět let. „Teď obejdu ostatní pokoje,“ šeptá, „ale vy s paní zůstaňte, a jestli vám to nevadí, chytněte ji za ruku.“

Trochu mi to vadí, ale přemůžu se. Snad. Za chviličku…

Nevím o paní skoro nic, zjistil jsem si jenom základ. Umírá na rakovinu, ještě jí nebylo sedmdesát. Má papírovou kůži, tvář bez vrásek. Když dýchá, hlasitě chrčí – jako když v časech mého dětství docházel sifon. Echrrr.

Podle všeho nevnímá nic, ale oči má otevřené a občas jako by mě fixovala – o tomhle se mi určitě bude zdát. Začnu jí brumendem zpívat ukolébavku, protože sluch prý odchází jako poslední ze všech smyslů: „Hó hó watanay…“

Paní cosi vykřikne neznámým jazykem – anebo se dusí. Tak jo, za ruku ji chytnu. Je to nejtěžší chvíle, kterou v Hospicu Dobrého Pastýře zažívám.

Tady je divoko!

Naposledy jsem se stísněně cítil v osm hodin ráno, během onoho kilometru chůze mezi čerčanským nádražím a vůbec prvním hospicem, který kdy navštívím.

Hospic. Tě pic. Přinuť se k úsměvu, nakazuju si.

Představuju si tmavý a studený dům porostlý břečťanem. V něm ticho, jen občas pláč anebo modlitba…

První dojem je pochopitelně jiný, v novostavbě voní ovocný olej z aromalampiček. „Tady je sranda! Tady je divoko! Tady se dějí věci, že to často zdraví nezažijou,“ budou mi odpoledne, až na chvíli zmlkne akordeon, líčit zdejší babičky (bude to v pauze mezi písněmi „Šup sem, šup tam“ a „Až si zakouřím, tak tě položím“).

Ze všeho nejdříve se ale ráno setkám s psycholožkou Janou. Odbila osmá, klienti hospicu většinou spí. Tohle není nemocnice, a tak můžou vstávat, kdy se jim zachce, klidně před obědem.

S psycholožkou jdeme na kafe. V přízemí hospicu je kavárna jako každá jiná, jenom tu mají zákusky i v diabetické verzi. Přijít sem může kdokoli z ulice, kterýkoli z místních klientů se může zastavit na cokoli, klidně na pivo. Proč ne? Pivo je dobré na trávení. Klienti mají vesměs rakovinu a k jídlu ztrácejí chuť, s čímž pivo pomůže.

Cigarety nejsou dobré na nic, ale měly by se zakazovat takhle vážně nemocným? Ne. Kdo chce, může si zakouřit na balkoně nebo na zahradě, a když už se nehýbe, tak holt přimhouříme oko a popelník povolíme na pokoji. Hlavně žádný stres.

Zvládnu to?

S narychlo nacvičeným úsměvem se nabízím, že vyrazím na pokoje a pokusím se klienty rozptýlit, ale psycholožka mě mírní. Vypráví, že klientů je tu teď dvacet a zhruba polovina z nich se mnou jen tak mluvit nebude. Někteří už ani nemůžou, další se stahují do vnitřního světa – život venku je přestává zajímat.

Personál Hospicu Dobrého Pastýře doprovodí ročně na poslední cestu tři stovky nemocných, takže je pravděpodobné, že se tu se smrtí setkám. „Budete to mít zajímavé,“ říká psycholožka, „ne každý tuhle práci zvládne.“

Zvládne ji ten, komu smrt nepřipadá děsivá nebo odporná. Já zatím nikdy nikomu u smrtelné postele neseděl, takže se odhadnout nedokážu.

Dále prý takovou práci zvládá ten, kdo se smíří s faktem, že se mu dostane jen málo zpětné vazby, protože ať děláte co děláte, všichni zemřou. „Musíte věřit, že to má smysl,“ říká psycholožka, „a radovat se například z poděkování od rodiny.“

Upozorňuje mě i na fakt, že skoro kaž­dý umírající prochází několika fázemi, od prvotního popírání až po konečné smíření, a jednou z fází je i agrese – klient je naštvaný i na nejhodnější sestru.

Ptám se psycholožky, jestli má tahle práce i výhody. Jedna je podle mě zřejmá – kdo zblízka pozná smrt, dovede se s tou vlastní lépe vyrovnat. Nebo ne?

Tento článek je z magazínu a nevidíte ho celý. Pokud chcete pokračovat v jeho čtení a nejste předplatiteli, můžete si jej koupit individuálně.

Exkluzivně si tento článek můžete taktéž přečíst
po jeho sdílení.

Advertisement