Advokátka uprchlíků: Někdy už tajím, kde pracuju | Reportér Magazín

Advokátka uprchlíků: Někdy už tajím, kde pracuju

Rozhovor

Marek Šálek

Marek Šálek 27 / 08 / 2015

Ve vypjaté debatě o přílivu cizinců zaniká, že tady působí organizace, které s migranty pracují dnes a denně. Jednou z nich je Sdružení pro integraci a migraci, jehož ředitelkou je Magda Faltová.

Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci.

Ve vypjaté debatě o přílivu cizinců zaniká, že tady působí organizace, které s migranty pracují dnes a denně. Jednou z nich je Sdružení pro integraci a migraci, jehož ředitelkou je Magda Faltová.

Co se z vašeho pohledu za uplynulé měsíce změnilo?

Kromě tónu společenské debaty nic. Argumenty jsou vyhrocenější, ale kontext zůstává stejný. Loni požádalo o azyl 700 lidí, letos zatím 850.

Do konce roku ještě zbývají čtyři měsíce…

Ano, ale s nedávnou minulostí se to nedá srovnávat. Nejvýznamnější uprchlickou vlnu jsme zaznamenali v letech 2003-2004, kdy o azyl požádalo téměř 16 tisíc lidí z Kavkazské oblasti, především z Čečenska. A průměrně to už v devadesátých letech bývaly tisícovky migrantů ročně. Od zavedení Schengenu v roce 2007 ta čísla klesají.

Není tedy nutné uvažovat o rozšiřování příslušné infrastruktury, zřizování dalších ubytoven a podobně?

Zajišťovací zařízení se momentálně plní, otvírají se nová. Ale nezapomínejme, že ti lidé tam jsou umístěni jen dočasně, většinou tu nechtějí zůstávat, nikdo jim to ostatně nenabízí. Jsou na cestě do Německa, obvykle za rodinou nebo známými. Ale samozřejmě se na přijetí uprchlíků musíme připravit a do budoucna rozšířit stávající kapacity – jak v uprchlických, tak v integračních zařízeních.

Proč vlastně se ti lidé nyní ocitají v českých zajišťovacích táborech, když směřují jinam?

To schéma je jednoduché. Podle společné evropské politiky, která vyplývá z takzvaného Dublinského nařízení, musí uprchlík požádat o azyl v prvním státě Schengenského prostoru, na jehož území vstoupí, což je obvykle Itálie nebo Maďarsko. A protože Česko žádné vnější hranice Schengenu nemá, ukládá nám legislativa osoby bez platného povolení k pobytu do těchto zemí vracet.

Místo toho nesmějí opustit střežený areál. Jak dlouho tady zůstávají?

Zhruba šest týdnů. Přijdou tím obvykle o všechny peníze, protože si detenční pobyt musí platit.

Kolik takový pobyt stojí?

Sedm až osm tisíc na osobu – 250 korun na den, 1000 korun poplatek za správní řízení.

Co následuje po uplynutí oněch šesti týdnů?

Jsou vypuštění před areál a mají pár dnů na vycestování zpět do země, jejíž hranice poprvé překročili, což je nejčastěji Maďarsko. Oni ale samozřejmě nejedou do Maďarska, co by tam dělali. Zkoušejí se tedy dostat do Německa, ale mezitím je česká policie často zadrží znova… Chápu tu praxi, nemohu říkat ze své pozice, že Česká republika má porušovat evropské právo, ale ten systém je nesmyslný a špatný.

Opravdu tady nikdo z těch lidí nechce zůstat?

Existuje skupina migrantů, kteří přicházejí přímo sem a požádají zde o azyl – to je oněch již zmíněných 800 lidí, většinou Ukrajinců. A pár Syřanů, v jejichž případě jde až na výjimky o slučování rodin.

Proč tady podle vás nechtějí zůstávat?

Neznají Českou republiku, nikdy předtím o ní neslyšeli.

V zajišťovacích táborech občas vypukne vzpoura. Proč se to podle vás děje?

Protože se těm lidem nikdo nevěnuje. Neziskovky nemají peníze, nanejvýš tam jednou za týden přijede charita udělat šicí dílnu. Na druhou stranu se tam těžko něco dělá. V běžných věznicích pracujete s nějakou vizí, že ten člověk bude moci začít aspoň nějaký život. Na detenci nic takového není: zadrženým hrozí deportace, mají za sebou různá traumata. Ministerstvo vnitra se tam o něco pokouší, ale důvěra ve státní zaměstnance je v takových případech z principu mizivá. Materiální podmínky se ale hodně zlepšily: zainvestovalo se, ubytování je na slušné úrovni.

Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci. Foto: archív.
Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci. Foto: archív.

Na vaši pražskou kancelář se uprchlíci mohou obracet přímo z ulice, fungujete jako „nízkoprahové centrum“. Jak to probíhá?

Naši klienti z větší části nejsou uprchlíci, ale migranti bez ohledu na pobytový status. Poskytujeme jim právní, sociální a psychosociální podporu, snažíme se jim pomoci zorientovat ve fungování zdejších úřadů a podobně.

Spolupracujete s ministerstvem vnitra?

Působíme přes dvacet let a vztah s ministerstvem je komplikovaný. Jsou oblasti a období, kde spolupracujeme a daří se to, ale pak jsou období, kdy se to moc nedaří – a takové momentálně prožíváme. Odbor azylové a migrační politiky nás ani další neziskovky nepřizval do pracovní skupiny, která se zabývá relokací a přesídlením uprchlíků, což je podle nás chyba. Integraci do zdejšího prostředí se neziskovky věnují od devadesátých let a myslím, že teď je opravdu důležité spojit síly. Teď se nám pokouší vnitro práci ještě zkomplikovat striktními podmínkami ohledně předávání osobních informací o našich klientech: u každého bychom měli kontrolovat doklady, zaznamenávat a předávat čísla pasů a průkazů. A pak to všechno poskytnout ministerstvu.

Proč je to problém?

Takový postup je v rozporu se standardy sociálních služeb, které po nás vyžaduje ministerstvo práce a sociálních věcí, a také s etikou naší práce. Zákon o sociálních službách jasně říká, že má být chráněno soukromí klienta. Nemluvě o tom, že snažit se takhle odhalit nějaké nebezpečí je dost naivní. Ministerstvo vnitra podrobuje každého cizince náročné proceduře, takže nechápu, k čemu mu bude informace o tom, co řešíme s lidmi, kteří tu legálně pobývají. Když se tady objeví nějaký terorista, těžko bude vyhledávat bezplatné sociální poradenství. Proč by to dělal takhle nebezpečnou cestou, když si může koupit třeba investorské vízum, ta možnost existuje.

Odrazuje takové opatření vaše klienty, aby vás navštěvovali?

Je to dost možné a je to podle mě škoda. Asi se shodneme, že je lepší, když se ti lidé obracejí na služby českých neziskovek, a ne na nějaké pololegální zprostředkovatele, případně se uzavírají dovnitř své komunity. Když nějaký cizinec přijde, aby se mě zeptal, jak funguje nejbližší radnice a já mu řeknu, že mi nejdřív musí sdělit své osobní údaje, ale že se nemusí bát, že to je jen pro ministerstvo vnitra… Je to nešťastné.

Třeba v Německu tohle neziskovky nemusejí podstupovat?

Co vím, tak ta přísnost je v České republice mimořádně vysoká. A to ještě máme po každé konzultaci vyplnit hlášení, od kdy do kdy trvala, což mi přijde vyloženě urážející. Předpoklad, že tady podvádíme a falšujeme, považuju za nehorázný.

Vraťme se k současné migrační vlně. Jak se podle vás bude situace dál vyvíjet?

Ještě nějakou dobu to půjde nahoru a pak se začne něco dít. Co, to nevím. S blížící se zimou se množství migrantů sníží. Ale pokud se nic nezmění v jejich zdrojových zemích, budou přicházet dál. Ano, je to problém. Ale nemyslím, že je v rámci Evropy neřešitelný. Bohužel Evropa teď jiná než represivní řešení příliš nehledá, nebo jen velmi pomalu. Bojím se, že to povede k nástupu extrémních stran a hnutí. A k nesmyslným opatřením.

Jaká opatření máte na mysli?

V Maďarsku už teď chtějí nelegální přechod hranice trestat několikaletým vězením. Nejde jen o to, že takový postup je v rozporu s Ženevskou úmluvou o uprchlících. Hlavní je, co si tím pomůžou? Když jim tam přijde padesát tisíc lidí, pozavírají všechny do vězení? A stále častěji teď taky slyšíme, aktuálně už i u nás, že by se měly zřizovat velké tábory mimo území Evropy – mluví se o Tunisku, Egyptě… Že tam Evropská unie vybuduje obrovská zařízení, kde budeme ty lidi internovat. To je, myslím, cesta do pekel. Budou tam dlouho, budou se radikalizovat…

Šlo by namítnout, že když se rozšíří povědomí, že v Evropě „spadla klec, může se migrační příliv zmenšit.

Takhle to nefunguje, ty hranice nejdou zavřít. I přes železnou oponu se lidi dostávali, tady je navíc moře. A námořní hranice bude vždycky propustná. Vykřikovat „zastavme to!“ je absurdní. Ti lidé nemají často vůbec nic, takže nemají ani co ztratit.

Přicházejí ovšem s představou, která je nereálná.

Ano, a jsou zklamaní. Speciálně ti, kteří se dali na cestu, protože nemají doma co jíst – nikoliv proto, že jim vybombardovali dům.

Myslíte ekonomické imigranty?

Ano, tak o nich mluvíme. Jako kdyby se dopustili bůhvíjakého zločinu. Jenže oni nemají doma žádnou budoucnost a tak se logicky vydávají jinam. Místo toho o nich mluvíme jako o „černoších s ajfounama“, kteří sem přijeli kšeftovat. A zapomínáme, že třeba skoro všichni Slováci žijící v Česku jsou vlastně taky „ekonomičtí migranti“. Zrovna tak Češi, kteří odešli po roce 1989 do Ameriky a mnozí tam zůstávají nelegálně.

Opravdu si myslíte, že neexistují žádné restrikce, které by mohly fungovat?

Ano, můžeme to nějak zbrzdit. Ale až postaví v Maďarsku plot, zhorší se to v Makedonii a v Srbsku. A tak dále.

Co vás na současné debatě nejvíc vytáčí?

Slovní spojení „nelegální uprchlík“. Když je někdo uprchlík, znamená to, že opustil svou zemi z důvodu například náboženského pronásledování, válečného či jiného konfliktu, který jej ohrožuje na životě. V zemi, která podepsala mezinárodní úmluvu, nemůže člověk z přiznaným statusem uprchlíka pobývat nelegálně, to je nesmysl. A pak některá vyjádření vrcholných politiků: „Umírněný muslim je protimluv, stejně jako umírněný nacista,“ prohlásí Miloš Zeman. Podobných výroků prezidenta země na adresu migrantů, muslimů a islámu je už celá sbírka. Takhle paušální odsouzení víry, to je tak strašné, tak nebezpečné! Když tohle člověk slyší od hlavy státu, přijde mu pak normální říkat nahlas věci, za které se jinak v skrytu duše stydí. Když si představím, že k nám Syřan uteče před Islámským státem a tady čelí podezření, že je terorista… Vždyť ti lidé prchají před ISIS a mají z něj možná ještě větší hrůzu než my!

Probrali jsme celkem zevrubně, co děláme a říkáme špatně. Jak to tedy dělat správně?

Nabídnout těm lidem reálný život. Když se objeví v první evropské zemi, měli by dostat jasnou, sebevědomou informaci, za jakých podmínek tady mohou zůstat. Taky jsem přesvědčena, že lokální integrace v místních komunitách by nebyla takový problém, jak se nám teď může zdát. Nevěřím, že by lidi z menších českých měst a obcí byli takoví, jak to vypadá z některých diskusí. Vidíme to na soužití s Vietnamci: když je pak potkáváme každý den a vidíme, že mluví česky, zakládají rodiny, usilovně pracují, spousta obav a předsudků zmizí. Ostatně i s muslimskými migranty už máme svou zkušenost – z Bosny, Čečenska, Kosova…

Jak se vám momentálně vaše práce promítá do osobního života?

Denně dostanu tak dvacet mailů od cizích lidí, že práce s cizinci je jeden velký byznys a že nechtějí, abychom to za za jejich daně dělali, že jsme vlastizrádci. Občas dojde i na výhrůžky. Ale snad ještě úmornější je, že i moji známí se mnou pořád chtějí mluvit o migraci. Až jsem se přistihla, že někdy raději neříkám, kde pracuju.

V čem je to tak úmorné? Česká společnost neměla v posledních letech moc příležitostí mluvit o něčem tahle zásadním…

To je pravda, ale zatím se nám ta debata nějak nedaří. Skoro každý mi vzápětí začne sdělovat svůj názor a vysvětlovat mi, jak je ten můj pomýlený.


Sdružení pro integraci a migraci (SIMI)

Nástupnická organizace Poradny pro uprchlíky, kterou v roce 1992 založily psycholožka Dana Němcová, někdejší mluvčí Charty 77, a překladatelka Anna Grušová. Pod tímto názvem působí SIMI od roku 2008, za tu doby její služby vyhledalo 40 tisíc cizinců – vloni to byli nejčastěji lidé (v tomto pořadí) z Ukrajiny, Ruska, Běloruska, Nigérie, USA, Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Bulharska, Indie, Gruzie a Makedonie. Osmimilionový rozpočet této neziskové organizace tvoří především příspěvky z Evropské unie (zhruba 5 milionů), Norských fondů (1 milion) a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (760 tisíc). SIMI má dvě desítky zaměstnanců a jeho ředitelkou je Magda Faltová, která je současně předsedkyní Výboru pro práva cizinců při Radě vlády pro lidská práva.

— Marek Šálek

Advertisement