Gross, Mrázek a ti, co přežili | Reportér Magazín

Gross, Mrázek a ti, co přežili

Analýza

Jaroslav Kmenta

Jaroslav Kmenta 10 / 05 / 2015

Letos v dubnu zemřel expremiér Stanislav Gross. Měl určitě své přednosti a zásluhy, existuje však i odvrácená tvář tohoto politika. Navždy po něm zůstane pachuť záhadného zbohatnutí, ale také série několika dosud nevyřešených případů včetně úmrtí lidí, o nichž se říkalo, že mají kompromitující materiály na Grosse a jeho politické a obchodní spojence.

Koláž s využitím fotografie Profimedia.cz.

Letos v dubnu zemřel expremiér Stanislav Gross. Měl určitě své přednosti a zásluhy, existuje však i odvrácená tvář tohoto politika. Navždy po něm zůstane pachuť záhadného zbohatnutí, ale také série několika dosud nevyřešených případů včetně úmrtí lidí, o nichž se říkalo, že mají kompromitující materiály na Grosse a jeho politické a obchodní spojence.

Na tu debatu nikdy v životě nezapomenu. Odehrála se v lednu 2006 v Praze. Naproti mně seděl vysoce postavený důstojník tajné služby a mezi řečí se zeptal, jestli opět nepojedu na Seychely za uprchlým zločincem Radovanem Krejčířem.

Navštívil jsem Krejčíře, který utekl na Seychely poté, co zostudil policejní sbor svým útěkem z černošické vily, už v říjnu 2005 – a neměl jsem důvod tam jezdit znovu. Tak jsem zažertoval: „Jo, já tam odjedu a vy ho ještě picnete. A budu v tom lítat.“

Jenže důstojník se nezasmál. Muž, jehož jsem znal již dlouho, vybuchl jako papiňák. „Cože? Co to melete za nesmysly? Co si myslíte? Že používáme takovéhle metody?“ zvýšil hlas.

Jeho reakce mě překvapila. Tak jsem řekl: „Před pár dny jsem slyšel na vlastní uši jednoho policistu, jak říkal, že by se vůbec nedivil, kdyby teď někdo z policajtů svléknul uniformu a zastřelil Krejčíře a pak nejlépe ještě Mrázka. Od té doby bych se nedivil ničemu.“

Důstojník se zatvářil kysele. Bylo vidět, že ho debata na tohle téma irituje. „Vy jste se snad zbláznil! Nikdo ze státních služeb by si nic takového nedovolil. A jestli si to myslíte, tak si dojděte do Bohnic.“

Schůzka skončila v nepříjemné atmosféře.

Čtyři dny poté, 25. ledna 2006, zastřelil nájemný vrah Františka Mrázka. Mrázek patřil ke špičce šedé zóny, kde se protínal svět byznysu, politiky a organizovaného zločinu. Sami gauneři nazývají toto prostředí vznešeně „polosvětem“. Ale existuje i jiný výraz – podsvětí.

Mrázek byl kmotr, jenž se do vlivné pozice vypracoval ještě za éry socialistického veksláctví. Radovan Krejčíř byl mladší boss, který Mrázka někdy po roce 2002 začal přerůstat. Byl bohatší, a jak se později ukázalo, i všehoschopnější. Ti dva se neměli příliš v lásce. Ale na druhou stranu měli celou řadu společných nepřátel v politice i v byznysu. V podnikání to byl mimo jiné Andrej Babiš, majitel potravinářského a chemického kolosu Agrofert. A v politice? Mezi jejich nepřátele patřil bývalý premiér a exministr vnitra Stanislav Gross.

Vražda Mrázka byla dokonalý zločin. Střelci stačila jedna rána ze sedmdesáti metrů. Na místě činu před sídlem Mrázkovy firmy na pražské Lhotce nezůstala jediná pořádná stopa. Policie byla bezradná od samého začátku.

Shromáždil jsem o případu stovky příběhů a informací, které jsem postupně zveřejňoval v novinách a pak o tom psal knihy. Přitahovalo mne však jedno vážné podezření. Jak postupovaly měsíce a roky, čím dál více jsem si kladl otázku, zda motivem vraždy Mrázka nemohla být skutečně politika – o čemž se mluvilo hned po vraždě. Dopředu mne hnaly i neobvyklé osobní zážitky, z nichž někdy mrazilo.

Byt a Unipetrol

Gross vyvolával v devadesátých letech velké naděje. Byl mladý, nezatížený komunistickou minulostí, působil mile a čestně. To se však postupně začalo měnit, když se v roce 2000 stal ministrem vnitra, pak vicepremiérem a na podzim 2004 i předsedou vlády. Gross se obklopil bývalými komunisty, budil nedůvěru svými vztahy s vybranými podnikateli.

Jeho pád přišel v roce 2005. Na počátku stály moje články v MF DNES: týkaly se nevyjasněného financování jeho bytu na Barrandově, konkrétně toho, že složil 2,5 milionu korun v hotovosti vedle hypotéky. Zjištění přišlo náhodou, když jsme srovnávali majetkové poměry členů vlády podle údajů z katastru nemovitostí. Grossovo vysvětlení se ukazovalo jako nedůvěryhodné, začal měnit verze a do případu se zamotávat.

Po několika týdnech přinesl týdeník Respekt detaily o podnikání jeho ženy Šárky s Libuší Barkovou, majitelkou nemovitosti v pražských Nuslích, v níž sídlil nevěstinec Escade. Grossovi se s Barkovou chystali vstoupit do velkého developerského projektu na Proseku.

A tak v jednu chvíli stály vedle sebe dva naprosto odlišné příběhy. V jednom se Gross prezentoval jako chudý politik a v druhém jako ambiciózní investor.

Gross rezignoval na post premiéra 25. dubna 2005. Na jeho doporučení se novým předsedou vlády stal Jiří Paroubek. Vliv Grosse zeslábl, ale ještě úplně nevymizel. Zůstával předsedou ČSSD a sliboval, že o svoji další politickou budoucnost bude bojovat.

V létě 2005 však propukla další velká korupční aféra. Televize Nova tehdy natočila skrytou kamerou v restauraci Zdeňka Doležela, tajemníka premiérů Paroubka a Grosse, jak si říká polskému lobbistovi Jacku Spyrovi o úplatek – „pět na stole v českých“.

Spyra zastupoval zájmy dvou kontroverzních podnikatelů z firmy Setuza: Františka Mrázka a Tomáše Pitra. Spyra měl na jejich pokyn přesvědčit Doležela, aby za ně lobboval v případu privatizace petrochemického gigantu Unipetrol. Ten vláda v roce 2004 prodala polskému koncernu PKN Orlen. Celá transakce, a tím i převod společnosti do rukou Poláků však v létě 2005 ještě nebyly ukončeny. Což se Mrázek a Pitr snažili využít.

S PKN Orlen spolupracoval v privatizaci Babišův Agrofert. A podle dohod, které spolu obě firmy uzavřely, měli Poláci po dokončení privatizace prodat Agrofertu za zvýhodněnou cenu pět chemiček z koncernu Unipetrol. Mrázek a Pitr však dohody Babiše s Poláky nabourávali, aby se k chemičkám dostali naopak oni. Šlo jim hlavně o litvínovský Chemopetrol.

Babiš i politici ČSSD tehdy obvinili Mrázka a Pitra, že aféru „pět na stole v českých“ vyvolali uměle, aby dostali vládu pod tlak.

Odjel jsem tehdy do Polska a obcházel tamější politiky, lobbisty a novináře, abych se dozvěděl více o této privatizaci. I v Polsku měla aféra ohlas. Vznikla tam dokonce vyšetřovací komise.

V té době jsem poprvé slyšel informaci, že Mrázek má údajně kompromitující materiál na Grosse, kterým ho vydírá. A tím pádem celou vládu. Byla to zajímavá, ale ničím nepodložená zpráva. V Polsku mi jeden z novinářů, který se kauzou důkladně zabýval, řekl, že jejich, tedy polské tajné služby vědí, že „Gross má v Česku nějaký problém s penězi“. „Prý existuje účet, z něhož se dá vystopovat tajné financování politiků. Což je teď problém hlavně pro Grosse,“ řekl mi tehdy jeden z polských investigativních novinářů. Kompromitujícími informacemi podle něho disponoval Mrázek, který to chtěl nyní využít v boji o Unipetrol.

Mafie vydírá

V boji mezi Agrofertem a Setuzou šlo také o získání nadvlády v byznysu s bio­palivy. V tom stáli proti sobě Babiš a Mrázek od samého začátku.

Šlo o výnosné podnikání, které prostřednictvím dotací podporoval stát. Do ropných produktů se totiž podle nařízení Evropské unie muselo z ekologických důvodů přimíchávat určité procento biosložek. V případě nafty šlo o metylester z řepkového oleje. Kdo by měl vliv na Unipetrol, měl by vliv i na to, čí řepkový olej se bude využívat – kupovat.

Babiš měl tu smůlu, že ve „svém odvětví“ se potkával hned se dvěma kontroverzními skupinami s vazbami na podsvětí. Vedle Mrázka a Pitra to byl ještě Radovan Krejčíř. Ten chtěl získat strategický podnik Čepro, jenž ve svých jímkách skladoval a prostřednictvím rozsáhlé sítě trubek distribuoval po celé zemi miliony litrů nafty a benzinu. I tohle pak mohlo mít vliv na celý petrochemický byznys v Česku.

Babiš měl s politiky ČSSD většinou dobré vztahy. A protože platil daně a zaměstnával tisícovky lidí, politici s ním často mluvili a vycházeli mu vstříc. Babiš se znal velmi dobře zejména s Grossem.

Mrázek, Pitr a Krejčíř byli muži podsvětí, které vyšetřovala policie, a i z tohoto důvodu neměli na politiky přímé vazby. Využívali k tomu zprostředkovatele a lobbisty. Zatímco Babiš se s politiky uměl domluvit, kmotři na ně vyvíjeli nátlak. Sbírali kompromitující materiály a snažili se je vydírat. Krejčíř také tvrdil, že některé politiky skrytě financovali a tím je tlačili ke zdi. (Na Seychelách v říjnu 2005 mi řekl, že má tajné dohody s Grossem, že Čepro dostane on, protože kdysi poskytl jeho straně 60 milionů korun jako tajný sponzorský dar. Důkazy však Krejčíř nepřinesl.)

Krátce po aféře s Unipetrolem se Gross rozhodl odejít také z postu předsedy ČSSD. 23. září 2005 napsal Gross SMS zprávu rodinné přítelkyni Barkové. Gross věděl, že je v kontaktu s Mrázkem a že mu vzkaz přetlumočí. Barková pak skutečně přeposlala zprávu Mrázkovi na mobil. „Řekni mu ještě dnes, že své angažmá vyřeším s konečnou platností, ale očekávám, že dají pokoj Tobě i mně. Stejný vzkaz by měl dostat od Z. D.,“ stálo v Grossově SMS, kterou později zajistila policie v Mrázkově mobilu. (Iniciály Z. D. patřily tajemníku Zdeňku Doleželovi.)

Existenci SMS potvrdila i Barková. „Posílal to Standa. Byl to vzkaz Mrázkovi,“ řekla již dříve. Gross tím dal jasně najevo, že má obavy z aktivit, které Mrázek vůči němu vyvíjel.

Druhý den, tedy 24. září 2005, Gross veřejně oznámil, že se stahuje z politiky. Paroubek krátce poté označil skupiny kolem Pitra, Mrázka, ale i Krejčíře za „podnikatele, kteří útočí na ústavní pořádek země“. Tajné služby dostaly od vlády úkol, aby se kriminálními skupinami zabývaly.

Výhrůžky

Kdo by tehdy nechtěl vědět, jak to bylo s majetkem Grosse a s možnou korupcí v jeho okolí? V rozjitřené atmosféře té doby kolovaly mezi zasvěcenými lidmi různé divoké historky. Jeden tip, který jsem prověřoval, však vypadal zajímavě: dozvěděl jsem se o muži, jenž prý viděl „kazetu s Grossem“, kterou vlastnil Mrázek. Co na ní bylo, jsem netušil.

A tak jsem se koncem roku 2005 ocitl na zvláštní schůzce a byl jen krůček od toho, abych se konečně dozvěděl, co „na té kazetě“ je. Zdroj, kterého jsem potřeboval „rozmluvit“, by se se mnou normálně nesešel. Našel jsem však prostředníka, který mi schůzku zařídil.

Sešli jsme se v jedné pražské restauraci, a když po dvou hodinách přišla zmínka o „kazetě, kterou má údajně Mrázek“, muž se zamračil a řekl, že „tady“ o tom mluvit nebude.

Navrhl, abychom se přemístili do nedalekého baru, kde byl také shodou okolností nevěstinec. Nešlo o nuselský podnik Escade, který sídlil v budově Grossovy známé – i tak jsem to považoval za symbolické vzhledem k okolnostem celého případu.

Byla to zvláštní kulisa, ale později jsem pochopil, že „zdroj“ vybral tento noční podnik z bezpečnostních důvodů. Měl tam své lidi, kteří by ho varovali, kdyby přišel do podniku někdo, kdo tam nepatří.

Za dvacet minut „zdroj“ zpozorněl. Podíval se na jednoho muže u vchodu, který právě přišel, a řekl mi: „Mám rád svůj život. A tohle je důkaz, že jde fakt o hodně.“ Byl přesvědčen, že nás někdo sleduje. „Už se s vámi bavit nebudu. A už mě ani nekontaktujte,“ řekl mi „zdroj“. Pak se rychle zvedl a odešel.

Pár dnů nato jsem dostal do redakce dopis. Výhrůžný anonym. Bylo to 20. prosince 2005.

„Vážený pane magistře, obracíme se na vás se zdvořilou prosbou, abyste se přestal věnovat případu Stanislava Grosse. Abychom byli úplně srozumitelní – jméno Stanislav Gross se od tohoto okamžiku nebude ve vašich článcích vyskytovat. Prosím, nepovažujte tento dopis za výhrůžný, to by bylo nesprávné a velmi by nás to rmoutilo. Naopak, my si Vás nesmírně vážíme a obdivujeme,“ napsal mi docela mile anonym, ale pak následovaly řádky, v nichž zmínil detaily z mého rodinného života, aby dal najevo, že mě má zmapovaného.

A nakonec se rozloučil jasnou formulací: „Dovolujeme si vyjádřit přesvědčení, že naší prosbě vyhovíte, a využíváme této příležitosti k tomu, popřát Vám, abyste Vy, Hana, Vojtěch a Kateřina přežili ve zdraví rok 2006 a prožili ještě mnoho šťastných společných chvil ve Vašem sympatickém domku v Nymburku. S přáním Vánoc plných míru a pokoje.EVA+VAŠEK.“

Kdo to byl, nevím. Jména mé manželky a dětí byla přesná.

Pak přišla ona pozoruhodná lednová debata s důstojníkem tajné služby, který vybuchl jako papiňák při zmínce o likvidaci „nepřátel státu“, a čtyři dny nato někdo zabil Mrázka.

Vraždu začala vyšetřovat pražská mordparta, známá svou precizností a úspěšným skóre v objasněnosti. Ale po třech dnech se – z ne zcela pochopitelných důvodů – na policejním prezidiu rozhodli, že případ Mrázka bude dělat protimafiánský útvar ÚOOZ.

V té době zbýval půlrok do nových parlamentních voleb a sociální demokracie usilovala o vítězství. Vyšetřování se dostávalo do potíží, útvar narážel na Inspekci ministra vnitra. Odposlechy prokázaly, že ti, kdo stojí za problémy několika aktivních detektivů ÚOOZ, jsou ve spojení s Pavlem Přibylem, někdejším elitním policistou a bývalým vedoucím Úřadu vlády Stanislava Grosse: ten v odposleších figuroval také, s Přibylem udržoval kontakt – stále totiž zůstával šéfem bezpečnostní komise ČSSD.

Libuše Barková, která se tehdy rozešla s Grossovými ve zlém, pak detektivům ÚOOZ do protokolu řekla důležitou větu: „Pokud se dostanete k citlivým informacím, jak to všechno bylo, současná výkonná moc a vedení ministerstva vnitra vás to stejně nenechá došetřit.“ Vyšetřování vraždy Mrázka bylo později odloženo. Pachatel a objednavatel zůstali neznámí.

Stín tajných služeb

Vždycky, když jsem se i po letech k případu nějak vracel, tak jsem se setkával s nepochopením, proč mě stále zajímá politická verze případu.

„Ty jdeš po politice? Nesmysl. Byl to Krejčíř,“ naznačoval jeden z detektivů, který se na případu podílel. A řekl mi, že je přesvědčen, že za střelbou na Mrázka mohl být bývalý šéf severomoravské zásahové jednotky Vladimír Ustyanovič a jeho elitní střelec Vítězslav R. (Oba svou roli v případu popřeli.) Zdroj naznačoval, že Krejčíř a Ustyanovič se spolu znali.

Ale i kdyby platila tato verze, dala by se považovat za čistě mafiánskou popravu? Vždyť Ustyanovič měl blízko k politikům ČSSD. Jeden čas působil dokonce jako externí poradce na ministerstvu vnitra a také na Úřadu vlády, když tam seděla ČSSD.

Nebo později jiný „zdroj“.

„Hele, je to jasný. Vykašli se na politickou verzi. Byl to Pitr,“ řekl mi další můj kontakt z bezpečnostních složek s tím, že vraždu na Pitrův pokyn zorganizoval jistý Pavel Š. a jako vykonavatel byl najat elitní střelec Ján K.

Pitr popřel, že by Mrázka nechal zabít, a nic dalšího tomu nenasvědčovalo. I tak jsem si řekl, že verzi prověřím. A po několika měsících jsem dostal informaci: „Pavel Š. sháněl měsíc před vraždou Mrázka odstřelovačku. Měl dva kamarády, kteří jednu pušku právě zastřelovali v lesích ve vojenském prostoru u Milovic.“ Pušku prý Pavlovi Š. prodali. Z této zbraně se pak údajně mělo střílet na Mrázka.

Získal jsem jména obou mužů. A chtěl jsem zjistit víc. Jenže oba v té době ještě sloužili. Byli členy středočeské zásahové jednotky policie. Puška, kterou měli Pavlovi Š. předat, pocházela údajně přímo ze skladů této policejní jednotky. Jakékoli snahy prověřit tyto informace ztroskotaly.

Přitom naprosto jistě vím, že policie tuto informaci měla k dispozici. Ale nikdo neudělal jednoduchou věc. Nenařídil kontrolu policejního skladu. Kdyby se provedla, mohlo být jasno, zda tam odstřelovací puška je, nebo zda byla nahrazena jinou.

Zdaleka nejzajímavější však byla informace z důvěryhodného zdroje, kterou jsem se dozvěděl teprve nedávno. Jedna z českých tajných služeb údajně dostala v den vraždy Mrázka za úkol, aby zajistila v Praze několik „mrtvých schránek“. Tedy míst, kam nějaký spolupracovník tajné služby bezpečně předá důležitou zprávu. Většinou se to využívá při navázání kontaktu s důležitým agentem. Jenže tentokráte nešlo o předání zprávy ani o agenta. „Mrtvou schránkou“ byl kufr auta, které měla tajná služba za úkol přistavit na pražskou Lhotku jen pár desítek metrů od místa vraždy Františka Mrázka. Do kufru auta měl prý nájemný vrah uložit pušku a zmizet po své únikové trase v jiném voze.

Může to být pravda?

Možná že v jednom z aut, které se tehdy ve čtvrti Lhotka pohybovalo, seděl i elitní střelec a bývalý důstojník zpravodajských služeb Jaroslav Pospíšil. Jenže jeho se na to už zeptat nemůžeme. Našli ho pouhé dva dny po Mrázkově vraždě mrtvého u benzinové pumpy u Příšovic na Liberecku. Byl v poloze, která měla nasvědčovat, že spáchal sebevraždu.

Když jsem pak mluvil s policisty, kteří smrt Pospíšila vyšetřovali, připadali mi zoufalí. Mysleli to dobře, ale stěžovali si, že je nikam nepustí a že mají omezené možnosti. Šetřilo se to jako sebevražda, takže měli svázané ruce a omezené možnosti. Nemohli nasazovat odposlechy, neměli úřední důvod slídit kolem tajných služeb. Byli to obyčejní poldové z okresu. A i když byli určitě poctiví a snaživí, nikam by se nedostali.

Vražda Kubína

Smrt Pospíšila byla sice záhadná a divná, ale to ještě nebylo nic proto tomu, co se stalo ani ne dva měsíce poté.

V restauraci U Krále Václava IV. v Kunraticích, na tom samém místě, kde se v roce 2005 „zrodila“ aféra „pět na stole v českých“, měl 13. března 2006 schůzku Jiří Kubín. To byl spolumajitel bezpečnostní agentury Lenia. Než stačil vystoupit z auta, rozstřílel ho několika ranami z pistole nájemný vrah.

Šlo o neuvěřitelnou shodu náhod? Nebo tu někdo systematicky likvidoval nepohodlné svědky?

Kubín měl oficiální zakázku, aby zabezpečil Grossův byt; podle některých informací měl zkontrolovat, zda tam nemá odposlech. A při té příležitosti tam údajně nechal nainstalovat „štěnici“. Kubín s Mrázkem podle více svědeckých výpovědí obchodoval; Mrázek se touto cestou mohl dozvědět o řadě citlivých věcí, které Gross probíral doma. Ať to byly pracovní záležitosti, nebo soukromé, či stranické. Zajímavé bylo, že přímou sousedkou Grosse byla v té době Pavla Č., milenka Mrázkova parťáka Tomáše Pitra. Takže pokud chtěli v odposlouchávání Grossova bytu pokračovat delší dobu, měli k tomu ideální příležitost.

Vraždu Jiřího Kubína dostala na starost pražská mordparta. Byl jsem zvědavý, na co přijdou.

Výsledek se dostavil za rok. Policie pochytala pět lidí. Byli to zločinci, kteří byli za peníze schopni jakéhokoli násilí. Ale mě zajímal hlavně zadavatel. Policie přišla s tím, že to byl Vladimír Petrus, dlouholetý přítel Kubína. Motiv? Na něj se nikdy nepřišlo.

I soudkyně, která pak rozdávala tresty, přiznala, že u Petruse se motiv nezjistil. Všichni ostatní motiv měli: peníze, pro které se akce zúčastnili. Ale proč si vraždu objednal Petrus?

V listopadu 2008 padly u vrchního soudu tyto tresty:

Vladimír Petrus, objednavatel – 15 let

Milan Adamec, organizátor – 14,5 roku

Michal Včelařík, pomocník – 13 let

Milan Rosenbaum, pomocník – 14 let

Rastislav Sagalinec, střelec – 16,8 roku.

Na objednávku? Muži odsouzení kvůli vraždě Jiřího Kubína, jenž měl údajně kompromitující materiály na politiky ČSSD. Zleva: Rastislav Sagalinec, Milan Adamec a Vladimír Petrus. Foto: ČTK
Na objednávku? Muži odsouzení kvůli vraždě Jiřího Kubína, jenž měl údajně kompromitující materiály na politiky ČSSD. Zleva: Rastislav Sagalinec, Milan Adamec a Vladimír Petrus. Foto: ČTK

Když jsem se o případ víc zajímal, snažil se mě kdekdo přesvědčit, že jsou za tím milostné pletky v rodině Kubínů a Petrusů. Prostě že Petrus nechal zabít Kubína, aby mohl tajně žít s paní Kubínovou. Jenže samotný Adamec, který partu vrahů organizoval a který se k tomu i přiznal, už u prvního výslechu policii řekl: „O tu službu mě požádal Petrus. Ale já jsem z toho nějak vycítil, že pan Petrus nebyl přímý zadavatel, že za ním stál ještě někdo jiný. Mně to pan Petrus vždy prezentoval tak, že odstranění Kubína požaduje někdo na něm, ale nikdy nikoho nejmenoval.“

A Petrus? Ten krátce po zatčení uvedl: „Vraždu jsem neobjednával a nemám s ní nic společného. Tvrdím, že Jirka (Kubín) umřel kvůli nějakým informacím, které buď měl, nebo špatně použil.“

Tři roky se v této kauze nic zásadního nedělo a já pracoval na jiných případech. Jenže 4. května 2010 mi zničehonic napsal z vězení Vladimír Petrus. „Chtěl bych vás pozvat na krátké popovídání, protože je nutné, aby se veřejnost dozvěděla i mou pravdu o vraždě Kubína a mém odsouzení. Nebudete litovat,“ sdělil mi.

Hned jsem požádal o návštěvu a chystal se do plzeňské věznice. Jenže vedení věznice mi ji zamítlo. Že prý musím mít souhlas Petruse, který jsem přitom měl.

Petrus mi pak napsal, že si podává žádost o obnovu procesu. Takže se můžeme vidět alespoň u soudu.

O rok později Petrus konzultoval své kroky se svým advokátem a 17. května 2011 mu napsal: „To, že za mnou nepustili Kmentu, už víte, že? To je zajímavé. Přitom jsem chtěl jenom upozornit na svou kauzu a vzkázat všem veřejně, že nemám žádný Kubínův archiv, kterého se kdekdo bojí a který chce kdekdo získat. Pokud se na vás Kmenta obrátí, nic nepodnikejte. Buď se sem dostane sám, nebo se mnou prostě nebude mluvit.“

Ještě se vrátím do roku 2010. V červnu mi z vězení napsal i Rastislav Sagalinec, odsouzený jako střelec na Kubína. A sdělil mi, že Petrus byl pouze nastrčeným člověkem v této kauze, aby zakryl pravého objednavatele. Časem by si prý se mnou rád popovídal. „Ještě si to nechám projít hlavou,“ uvedl Sagalinec.

Po roce, tedy v červenci 2011, jsem proto napsal Sagalincovi i Petrusovi, zda už není vhodná doba na setkání. Petrus nereagoval. Sagalinec mi odepsal, že s návštěvou bude souhlasit. A uvedl, že už dostal ve vězení vzkaz, aby mlčel: „Rosenbaum (parťák) mi vzkázal, abych zapnul mozek a nikde neplácal věci, které nemám, a že všechny čeká venku za tuto práci ještě tučná odměna.“

Podle Sagalince nikdo z odsouzených při vyšetřování neuvedl pravdu. „A proto policie pracovala s tím, že Petrus měl spor s Kubínem o nějakou ženu. Jiný motiv policie ani soud mít nemohly. V tomto případu se ale nejedná o žádnou ženu. Nechci to více rozepisovat, vše vysvětlím osobně,“ sdělil mi Sagalinec.

Ihned jsem požádal o návštěvu. Ale vedení věznice váhalo. Pak mi napsali, že o návštěvu musí požádat sám Sagalinec. Tak jsem mu to napsal a on o mou návštěvu požádal. Vedení věznice ještě chtělo, abych jim zaslal otázky, na co se ho chci ptát. Bylo to nestandardní, ale udělal jsem to. Pak mi sdělili, že u rozhovoru bude i mluvčí a bude si to nahrávat. Nechtěl jsem se nechat odradit a souhlasil jsem. Jenže nakonec mi stejně napsali, že mi návštěvu nepovolují.

Vše jsem napsal Sagalincovi a navrhl mu korespondenční rozhovor. On mi odepsal, že na to přistoupit nemůže, protože každý dopis musí odevzdat vychovateli v otevřené obálce. Způsob, jak to udělat, aby mu dopis nekontrolovali, jsem později našel. Nebudu to rozvádět. Jen řeknu, že byl zcela legální.

V říjnu 2011 mi tedy přišel od Sagalince důvěrný dopis. Měl celkem 16 stran. Popsal v něm svůj život, že dělal vyhazovače na diskotékách, pak bojová umění a že se nakonec ocitl v partě, která vymáhala pohledávky. Do detailů popsal, jak se dostal k zakázce na odstranění Kubína a že mu to nabídl Rosenbaum, jehož o to požádal Milan Adamec.

„Tak a teď pravá skutečnost celé kauzy,“ napsal Sagalinec a pokračoval: „Hlavním motivem od samého začátku byl černý kufřík s dokumenty a klíči od trezoru, které Kubín nosil stále u sebe. Adamec nám dal pokyn, že až Kubína zastřelím, tak mu mám vzít kufr, který je pro toho člověka, který si vraždu najal, velice důležitý. A že když ho přineseme, dostaneme bonus.“

Pak mi popsal samotnou vraždu. A vlastně se poprvé přiznal, že zabíjel on. Před soudem se snažil svalit vinu na komplice Rosenbauma, aby si vybojoval nižší trest, ale to se mu stejně nepovedlo. Takže teď do dopisu poprvé uvedl: „Jiřího Kubína jsem zastřelil já. Za provedení vraždy jsem dostal 355 tisíc a auto.“

Kufr prý ale Kubínovi nevzal. Pistole byla hlučná, nefungoval tlumič, což ho vyděsilo, a tak z místa rychle po vraždě utekl. Je však podle něj možné, že kufr nakonec sebral někdo jiný. „Když nás zatkli, ukazovali mi policisté fotky z místa činu. A jedno okno Kubínova auta na straně spolujezdce bylo rozbité. Jenže já vím, že tohle okno jsem neprostřelil. To vím jistě,“ napsal.

„Jsem si více než jistý, že pravý objednavatel vraždy Kubína běhá stále na svobodě. Můj názor je, že šlo o kompromitující materiály, které musel Kubín vlastnit,“ uvedl Sagalinec a zdůraznil, že vše do dopisu napsat nemůže.

Václav Kočka junior

Až později jsem zjistil, že to, o co v celé kauze zřejmě šlo, se skrývalo v bezpečnostních schránkách v Raiffeisenbank v Praze na Vinohradské třídě.

Své schránky měli v bance Kubín i Petrus. A koncem roku 2005 si oba navzájem pojistili přístup do každé z nich. Kdyby se s Petrusem něco stalo, bude moct do jeho bankovní schránky Kubín. A naopak.

Tři dny po vraždě Kubína, tedy 16. března 2006, navštívil banku Petrus a podle záznamů banky odemkl obě schránky. Číslo 92, která patřila Petrusovi. Stejně tak i číslo 12, která byla psaná na Kubína.

Když se později policisté ptali Petruse, co ve schránce Kubína našel, odpověděl, že tam byly peníze, asi 600 tisíc ve dvou obálkách, plus dokument určený jeho manželce, na kterém byla čísla účtů a pojistek. „Nic víc tam nebylo,“ řekl Petrus při výslechu.

Od té chvíle, co jsem tohle zjistil, mi bylo jasné, že pokud existovaly nějaké kompromitující materiály, byly nejspíš v bezpečnostní schránce. A že klíčem k dalšímu pátrání bude Petrus.

Petrus a Kubín bývali nejlepší kamarádi. Už od mládí. Seznámili se na vojně v roce 1982. Petrus pak dělal na ministerstvu vnitra, v ochrance ústavních činitelů. Strážil komunistické funkcionáře nebo také předsedu vlády. Kubín dělal také u Státní bezpečnosti. Specializoval se ale na odposlechy a sledování. Po revoluci rozjel byznys s bezpečnostní agenturou. A Petrus mu dohazoval klienty.

Začal jsem opět psát Petrusovi do vězení a snažil se ho přesvědčit, aby se mnou mluvil. A koncem roku 2011 svolil. Ale věznice mi to opět nepovolila. Nikdy za svou pětadvacetiletou kariéru novináře jsem takové obstrukce nezažil. Stěžoval jsem si proto a zkusil to přes Vězeňskou správu, a dokonce i přes ministerstvo spravedlnosti.

Jenže pak se najednou začala vyšetřovat zvláštní událost. Policie si pozvala na výslech mne. Vyšetřovala podezření, že jsem poslal do plzeňské věznice drogy. Rastislavu Sagalincovi prý skutečně přišla zásilka s propiskou, v níž byla nějaká chemická sloučenina. A jako odesilatel balíčku jsem byl uveden já. Balíček byl odesílán z pošty v malé jihočeské obci, kde jsem v životě nebyl. Sagalincovi jsem do vězení poslal už dříve jen své knihy o mafiánech a taky dopisní papíry a známky, aby mi mohl odepsat na mé otázky. Ale nikdy bych neposílal cokoli nelegálního. Natož drogy.

Když jsem to policii vysvětlil, případ odložili.

Celé to zjevně posloužilo k tomu, aby existoval důvod, proč mi nevyhovět. Za Petrusem do vězení mě už nepustili.

Po několika měsících jsem Petruse přemluvil alespoň ke korespondenčnímu rozhovoru. Nebylo to ono. Ale aspoň něco. Petrus mi mnohé sdělil a leccos naznačil. Ale to hlavní, zda v bezpečnostní schránce byla nějaká nahrávka, říct nechtěl.

Popsal však událost, která se mu stala v březnu 2007, měsíc před zatčením. Bylo to zásadní vodítko.

Petrus uvedl, že Milan Adamec, který byl odsouzen za organizování vraždy Kubína, se stýkal s rodinou Václava Kočky mladšího. Tedy syna mediálně známého Václava Kočky, který patřil k rodinným přátelům bývalého šéfa ČSSD a premiéra Jiřího Paroubka.

„Vztah mezi Adamcem a Václavem Kočkou mladším byl velmi dobrý, což se dá ilustrovat na dvou příkladech. Zaprvé: když jsem se úplně poprvé sešel s Václavem Kočkou mladším v jeho kanceláři, první věta, kterou mě uvítal, byla, že můžu mluvit naprosto otevřeně, protože se prý za mě zaručil Adamec. A to je pro něj stoprocentní záruka důvěry. A zadruhé: v okolí Václava Kočky mladšího jsem za celou dobu, co jsem ho znal, zaznamenal pouze dva až tři lidi, kteří se při setkání s ním vítali tak, že místo podání ruky se třikrát políbili střídavě na obě tváře. Adamec byl jedním z nich,“ popsal Petrus.

Petrus tvrdil, že se koncem roku 2005 dal dohromady s Kočkou kvůli zajímavému byznysu, který plánoval přes své známé v Bulharsku. Ale potřeboval k tomu lobbistu, který by ho seznámil s vedením elektrárenské společnosti ČEZ. Ta měla v Bulharsku své aktivity. Kočka byl tehdy na vrcholu slávy. Dveře mu všude otevíral už jen pouhý fakt, že patřil mezi rodinné přátele Paroubka.

Nicméně poslední schůzka Petruse a Kočky mladšího nijak přátelská nebyla. Sešli se spolu 27. března 2007. „Na schůzce s Kočkou jsem byl formou přátelské rady vyzván, abych odevzdal něco, co jsem měl údajně získat po smrti Jiřího Kubína. První věta té přátelské rady zněla, že má informace o tom, že se Jiří Kubín zabýval shromažďováním zajímavých materiálů, tak jestli je teď mám já, tak je nutné, abych je odevzdal. Ale já mu sdělil, že nic takového nemám,“ popsal mi celou událost Petrus do dopisu.

„Onu radu jsem si tehdy vysvětlil zcela jasně. Opravdu se nedala pochopit jinak než jako nátlak spojený s výhrůžkou. Podle mě Václav Kočka mladší věděl dobře, co chce, a byl zřejmě přesvědčený i o tom, že ví, po kom to má chtít,“ doplnil Petrus.

Debata měla podle Petrusova popisu tuto podobu:

Kočka: „Uděláš dobře, když mě poslechneš. V opačném případě by ses mohl dostat do problémů. A to by bylo zbytečné.“

Petrus: „To mám chápat jako vyhrožování?“

Kočka: „Ne. Jen se ti snažím opravdu dobře poradit. Určitě jsi slyšel o Vladimíru Ustyanovičovi.“

Petrus řekl, že slyšel.

Ustyanovič měl „nehodu“. V prosinci roku 2006 si na něj počkal v Praze v Krakovské ulici jeden muž, který zjistil, že mu Ustyanovič chodí za manželkou. Byl to Litevec a prý horká krev. Tak vystřílel na Ustyanoviče zásobník. Pak utekl na střechy přilehlých domů a tam ho po pár minutách zastřelila policie. Ustyanovič zázrakem přežil. Ale byl od té doby připoután na vozíku. Nemůže chodit. Ztratil paměť.

Kočka: „Krátce předtím, než se mu to stalo, tak byl Ustyanovič na horách a tam byl upozorněn na to, že pokud se nebude chovat jako správný křesťan, tak bude potrestán. No, a zřejmě neposlechl. Objevil se žárlivý manžel a Ustyanoviče trest neminul.“

Petrus: „Já jsem ateista a Ustyanoviče neznám.“

Kočka: „Tak se na něj zeptej. Co jsem ti chtěl říct, to jsem ti řekl. A teď už to je jen na tobě.“

Měsíc po schůzce s Kočkou zatkla Petruse policie spolu s Adamcem a třemi dalšími a obvinila ho, že si objednal vraždu Kubína. Petrus tvrdí, že si vraždu neobjednal. A jediný, kdo ho z toho usvědčuje, je Adamec, kamarád Kočky.

Petrusovi jsem do vězení poslal sérii asi 30 otázek. Ale na otázky číslo 15, 16 a 17 mi neodpověděl. Tyto otázky směřovaly k obsahu kompromitujících nahrávek. Jedna z otázek zněla: „Je pravda, že jste slyšel od zavražděného Kubína nahrávku, která kompromitovala některé vysoké politiky ČSSD?“

Zeptal jsem se ho takhle přímo proto, že jsem věděl, že když před lety podával vysvětlení ke kauze Kubín, řekl Petrus do protokolu, že Kubín skutečně obchodoval s choulostivými materiály. „V únoru 2006 mi Kubín jedno takové CD přehrál,“ řekl Petrus policistům.

Co bylo obsahem CD a kam se po vraždě Kubína podělo, je dodnes záhada.

Zametání stop?

Nepatrnou část z těchto informací jsem využil a napsal v lednu 2012 do MF DNES. Po stopě vedoucí ke Kočkovi se však policie nechtěla vydat, přestože to byly naprosto nové indicie.

Petrus se snažil ještě nějaký čas o obnovu procesu a podal i ústavní stížnost. Ale nic z toho mu nakonec nevyšlo. Pak mi napsal, abych se v jeho kauze už neangažoval a nezveřejňoval žádné další detaily. Petrus ztratil motivaci a uzavřel se do sebe. Nevím. Třeba mu někdo poradil, aby už nebyl tak aktivní.

Ustyanoviče se ještě někdo pokusil zabít v léčebně v Čeladné, kde se zotavoval. V lednu 2008 se napil ze sklenice vody, v níž byly namíchány různé druhy léků. Ustyanovič zkolaboval, ale lékaři ho zachránili. Do běžného života se však kvůli vážným zraněním už nevrátil.

I Václav Kočka mladší se stal v říjnu 2008 obětí další neuvěřitelné shody náhod. Po křtu nové knihy Jiřího Paroubka v restauraci Monarch se Kočka pohádal s dalším Paroubkovým známým, hoteliérem Bohumírem Ďuričkem. Oba byli opilí. Během roztržky vytáhl Ďuričko zbraň a Kočku mladšího zastřelil.

Rodina Kočkova, kterou jsem kvůli případu Kubína kontaktoval, popřela, že by se jejich syn účastnil jakýchkoli podobných aktivit. „Jsou to lži, které na mého syna někdo hází, když už je mrtvý,“ řekl mi Václav Kočka starší.

V říjnu 2008 také skončil na vozíku Grossův dlouholetý přítel, zbrojař Pavel Musela. Spadl z posedu v lese, když byl na lovu zvěře.

Musela přitom hrál důležitou roli v neprůhledné privatizaci Mostecké uhelné společnosti. Švýcarská justice, která transakce spojené s touto privatizací prověřovala, zjistila, že z účtu vítězné firmy Appian odešla provize pět milionů dolarů (tehdy zhruba 170 milionů korun) na Gibraltar na tamní účet Grossova přítele Musely. Odtud pak peníze odtekly do Česka firmám spojeným se sociální demokracií a Grossovými nejbližšími spolupracovníky. Kromě jiných třeba také dalšímu členovi Mladých sociálních demokratů a Grossovu kamarádovi Robertu Sýkorovi.

Musela si po pádu z posedu nic nepamatuje. A je rád, že žije.

Co všechno tedy mohlo být obsahem tajně pořízených odposlechů z Grossova bytu?

Krátce před svou smrtí řekl Mrázek na jednom setkání se svým známým, jemuž hluboce věřil, že v Grossově rodině došlo k zásadní hádce, během které vyšlo najevo, co všechno a kde Gross vlastní. „Tohle jednou zničí nejen Grosse, ale i celou stranu a jeho kamarády v byznysu,“ řekl tehdy Mrázek. Pár dní nato ho zasáhla kulka nájemného vraha.

Epilog: 100 milionů a smrt

„Gross byl mladý nadějný politik, který však nezvládl své okolí a asi hlavně svou manželku,“ řekl v září 2011 o bývalém premiérovi nynější ministr financí a šéf hnutí ANO Andrej Babiš.

Stanislav Gross se stal po odchodu z politiky advokátním koncipientem. A vyjednal si obchod století. Na jaře 2007 se stal spolumajitelem energetické společnosti Moravia Energo. Třetinu akcií této firmy si koupil od svého přítele a bývalého náměstka ministra průmyslu Roberta Sýkory za 21 milionů korun.

Půl roku poté, v říjnu 2007, investici mnohonásobně zhodnotil. Své akcie prodal finanční společnosti Arca Capital. Byl to mimořádný obchod za 110 milionů korun. Gross na transakci po odečtení výloh vydělal minimálně 80 milionů korun.

Od firmy Arca Capital později odkoupil „Grossovy akcie“ většinový vlastník Moravia Energo společnost Enias třineckého ocelářského magnáta Tomáše Chrenka. V březnu 2009 pak Moravia Energo zkrachovala a její akcie se staly bezcennými. Motivů, proč nechal Chrenek Grosse tak lehce vydělat, může být více. V této souvislosti se v médiích objevila informace, že v roce 2003, když byl Gross vicepremiérem, schválila vláda finanční pomoc Třineckým železárnám Tomáše Chrenka ve výši dvou miliard korun.

Gross zajistil rodinu. Koupil pozemky a nemovitosti v Praze. A také byt na Floridě. Pak ale onemocněl. V lednu 2014 se začaly objevovat první zprávy o tom, že je to s ním vážné. Trpěl nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou, která se projevuje postupnou ztrátou nervových buněk. Zemřel 16. dubna 2015, deset let poté, co rezignoval na post premiéra.

Ještě předtím se v dokumentu ČT mapujícím české premiéry stačil omluvit za své chyby a přiznal se, že ke svému zbohatnutí využil kontaktů z politiky. „Nedělal jsem vždy jen dobré věci,“ podotkl Gross.

Epilog II

V květnu 2014 našli v pankrácké věznici mrtvého zločince Petra H. Byl to muž, který tvrdil, že ví, kde je zakopaná zbraň, z níž se střílelo na Mrázka, a kde jsou těla několika pohřešovaných lidí. Zemřel týden předtím, než měl získat status utajovaného svědka. Podle závěrečné zprávy se oběsil na tkaničce od bot. •

— Jaroslav Kmenta

Advertisement