Čtyřicátníkovo sobectví

V životě jsem se necítil líp než po čtyřicítce – například včera jsem si cestou ke kontejnerům jen tak poskočil, výskl a rozverně pozdravil vousáče, který cosi hledal v plastech: Hezký den!

Za mé příjemné stavy můžou události, které čtyřicátinám předcházely, čili cesta stopem napříč Afrikou, během níž jsem si několikrát připadal jak v pasti. Nemohl jsem tam ani zpět, omdléval vedrem, žízní, únavou… Občas jsem se cítil jako František Venclovský, když dělal stojku nad Macochou, ale naštěstí mi bylo intuitivně jasné, jak se vyvarovat osudových chyb – je nutné dělat jen činnosti nutné pro pohyb vpřed, ani krok stranou. Žádné zbytečné emoce! Jíst, pít, konzervovat energii. Neonemocnět, nenechat se zavřít nebo zastřelit. Mířit pořád na sever, toť vše.

Po návratu už jsem tohle nastavení nezměnil, hodně jím a piju. Přestal jsem telefonovat, abych neztrácel energii. Po dvaceti letech jsem skončil s cigaretami a denně hodinu běhám; nechápu, proč jsem to nedělal dřív. Když přiběhnu z práce, půl hodiny koukám do stropu a akumuluju sílu pro zbytek života. Pokud to někdo nechápe, rád se omluvím, protože omlouvat se je nejlepší taktika, i když je vám třeba ubližováno. Řekněte „pardon“ a lidi vás přestanou trápit; ušetříte šťávu.

Po čtyřicítce se už nepouštím do vzrušených diskusí – samozřejmě vidím, jak se počtvrté od převratu rozhořela válka o tábor v Letech, ale té jsem se účastnil jako dvacetiletý i jako třicetiletý, tak proč se znovu vysilovat?

Chci dělat jen věci, které mi nezkrátí dech, i kdyby to vypadalo divně nebo sobecky. Vzal jsem například děti a odjel v únoru na ostrov Capri, kde občas prší, vzduch dvanáct stupňů, moře jedenáct, jinak nic. Nevím, proč tu jsme – vedla mě africká intuice. Děti nechám pod citronovníkem, ať hledají škeble, já si zaběhám, pak půjdeme pod peřinu, pustíme televizi s olympiádou, při curlingu usnu… Nádherný věk!