Trump, NATO a Češi: budíček do reality

Donaldu Trumpovi a jeho významnému podporovateli z řad republikánů Newtu Gingrichovi se vytýká zpochybňování článku 5 zakládajícího dokumentu NATO. Jenomže „pětka“ přímo nezavazuje k vojenské akci v případě napadení člena aliance. Článek říká, že v případě útoku smluvní strana „…neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru“.

Článek 5 tudíž nechává prostor pro suverénní rozhodování jednotlivých států. Ostatně právě proto, aby nebyl příliš zavazující, pozměnil americký senát jeho původní, jednoznačnější znění. Tak či onak, o naplnění (jakkoliv formulovaného) článku 5 budou nakonec rozhodovat jednotlivé státy. A jejich rozhodování přitom závisí na odhadovaném poměru zisků, respektive ztrát. Bude-li zisk plynoucí z nenaplnění závazku výrazně vyšší než zisk z jeho naplnění, lze očekávat nenaplnění závazku. Představa, že Trump je prvním politikem, který by váhal vyměnit Tallin za New York v případné jaderné válce s Ruskem, je naivní.

Abychom si rozuměli: není to tak, že by spojenecké závazky byly bezcenné. Nejsou však nikdy stoprocentní a nelze se k nim nekriticky upínat. Doporučuji proto raději planě nemoralizovat a využít Trumpovy otevřenosti (či prostořekosti) k procitnutí z dlouhého idealistického snu. Poučení je zřejmé: jediným trvalým a jistým spojencem České republiky je naše vlastní armáda. A formovat ji pro vysněný svět nikdy neporušitelných spojeneckých závazků se může vymstít.

Kdo táhne USA z Evropy

Ano, Trump se ve svých vyjádřeních vůči NATO odchyluje od standardu, ani on však zatím nevolá po zrušení NATO. Navíc jeho spolupracovníci i většina Kongresu zůstávají v „atlantickém modu“. Ostatně kdyby šlo jen o Trumpa, pak by jistě jeho následovník přivedl USA zpět do Evropy. Tak dobré vyhlídky nás však nečekají. Spojené státy netáhne z Evropy jeden kontroverzní politik, nýbrž silné strukturální tlaky, vyvolané rostoucí Čínou. A těmto tlakům nakonec podlehnou i přesvědčení atlantisté.

S rostoucí sílou Číny lze očekávat, že bude asertivnější přinejmenším ve svém východoasijském regionu, což je patrné již dnes. Bohužel tu chybí mocnosti schopné Čínu vyvažovat, takže pokud zde USA nebudou chtít připustit čínskou hegemonii (a tedy vznik rovnocenného soupeře), budou muset pomoci tamním silnějším hráčům. Přitom čím silnější Čína bude, tím obtížněji ji budou USA vyvažovat a tím méně sil zbude na Evropu.