V nejmladší zemi světa

V Jižním Súdánu, nejmladší zemi světa, zavládlo před pěti lety nadšení. Po dlouholetých bojích se zrodil zcela nový stát. Jak se naplňují naděje, že se výbušná část Afriky vymaní z krvavých násilností?

„Sto dolarů!“ vyštěkne žena v uniformě jihosúdánské armády. Vytahuji zcela novou bankovku a rychle platím za vstupní vízum. Žena z armády přísným pohledem platidlo prohlédne, musí být totiž mladší šesti let a k tomu zcela nepoškozené. V opačném případě bych měl smůlu. „Další!“ zakřičí vzápětí, načež mne dav nekompromisně vytlačí do vedlejší fronty. Snažím se ještě zeptat, kdo mi dá potvrzení i samotné povolení ke vstupu do země, ale odpovědí je mi jen netrpělivé pohození hlavou směrem doprava.

Chaos, křik, pot. Teploměr ukazuje čtyřicet stupňů. Nad našimi hlavami hučí jediný ventilátor v místnosti. Čekáme, až si nás další z důstojníků zavolá k vedlejšímu okénku, po kratším výslechu nám vrací pas i s vízem. To vše přísně sleduje z oficiálního portrétu jihosúdánský prezident Salva Kiir Mayardit – na hlavě má kovbojský klobouk, prý osobní dar od George Bushe jr., jak sám tvrdí.

Vedle visí reklama na bankovní služby, která hlásá: „Převod peněz, jihosúdánských liber (SSP) i dolarů. Napříč celým Jižním Súdánem! Rychle – přátelsky – flexibilně.“ To je ovšem nesplnitelný slib: dolary nelze převádět z banky do banky a na minimum je omezen i jejich výběr. Dotýká se to například zahraničních nevládních organizací, zato místní bossové si mnou ruce. Černý trh kvete.

Konflikt v zemi sice ještě nepropukl naplno, ale momentálně zbrojí obě strany: vládní síly i rebelové. Na letišti přistávají nákladní letouny z Kazachstánu plné neoznačených beden. Veřejným tajemstvím je, že místo humanitární pomoci obsahují zbraně. Když to místní novináři kritizovali, obvykle je brzy našli s kulkou v hlavě – jako třeba Diinga Chana Awuola. Zmizel i reportér Joseph Afandi, který pracoval pro list Al-Rai – ten musel na příkaz vlády ukončit činnost podobně jako anglicky vycházející The Citizen.

Raději všechno odevzdat

Tohle všechno se mi honí hlavou, když vycházím z haly mezinárodního letiště v Džubě. Vzpomínám si na návod, jak se chovat při přepadení auta, který mám s sebou: hlavně mluvit klidně, nedělat podezřelé a neočekávané pohyby, ozbrojencům bez diskusí odevzdat vůz a případně i cennosti. Míjím moderní, už čtyři roky však opuštěnou a nedostavěnou budovu nového letiště. Na plechové ohradě je nalepený plakát společnosti Nile House, která nabízí domy ze 100% afrického dřeva a s neprůstřelnými skly.