Ne-moc Stanislava Grosse

Před takovými osmdesáti lety by něčím takovým nikdo překvapen nebyl. Nemoci a s nimi smrt zkrátka přicházely a lidé je – i když s reptáním – přijímali. Mít rakovinu znamenalo automaticky konečný ortel, umíralo se na řadu infekčních nemocí i na nemoci srdce a cév.

V roce 2015 potkáváme mnoho uzdravených pacientů, kteří utekli hrobníkovi z lopaty a vrací se z nemocnice zpátky domů k plnohodnotnému životu. Dlouhá léta žijeme s chronicky nemocnými, které současná medicína dokáže udržet v dobré kondici. Složité srdeční operace a transplantace orgánů se ve specializovaných centrech odehrávají jak na běžícím pásu.

Příklad těchto změn můžeme ilustrovat na srdečním infarktu. Ve třicátých letech minulého století zemřelo do měsíce po vzniku infarktu 40 a do roka 60 procent nemocných. Nyní jich do měsíce zemře 6,5 a do roka 12 procent, více než čtyři roky přežije 80 procent pacientů.

Nové a nové choroby

A tak podléháme klamu, že už jsme nad nemocemi zvítězili, že smrt je jen jakýsi zmetek při výrobě, nepatřičná součást léčení, prohra. Skutečný obraz je však poněkud jiný. Medicína se stává obětí svého úspěchu. Žijeme déle, ale také déle žijeme v nemoci. A déle umíráme.

Opticky stoupá výskyt některých chorob, třeba rakoviny – dožije se jí totiž více lidí. Jak často připomíná předseda České onkologické společnosti profesor Jiří Vorlíček: každý třetí z nás onemocní rakovinou a každý čtvrtý na ni zemře. Kdysi neznámé příčiny řady chorob a úmrtí jsou dnes pojmenovány.