Kolonie

ilustrace Tomski&Polanski

Libeňská pohádka – takový je podtitul povídky psané pro únorový Reportér. Roli v ní hraje vezír, který připlul na lodi, i přístavní pivo a hospoda.

Jako malý kluk jsem snil o tom, že nasednu na velikánskou dřevěnou plachetnici, která má sedm věžovitých stěžňů a příď ve tvaru prsaté mořské panny, a že na ní odpluji do daleké, pohádkové země, kde se stanu správcem. Guvernérem kolonie. Dětský sen jsem si později splnil a guvernérem jsem se skutečně stal. Kolonie, kterou dnes spravuji, není, pravda, rozlehlá ani neleží za rovníkem. Je to totiž zahrádkářská kolonie. Tajemná libeňská kolonie Na Korábě.

Historie této zahrádkářské kolonie se začala psát před dávnými lety v přístavní hospodě U Horkých, u níž dokonce kotvily kolesové parníky plující až z Ham‑

burku. Dnes byste u Horkých nepřistáli ani s malou pramičkou. V těch dobách totiž řeka tekla jinudy a tam, co bývalo její slepé rameno s přístavem, je teď rušná silnice. Jednoduše tady říční koryto zasypali. A zasypali ho i s jedním prastarým sumcem, který byl tak dlouhý a tučný, že už se nedokázal z bláta vysoukat. Měřil prý dvanáct metrů a od těch dob tu poctivě straší. Polyká zelené světlo semaforů a způsobuje dopravní zácpy.

Tedy ke krčmě U Horkých přirazila jednoho jarního podvečera nádherná salonní loď vezíra Alfamy, který si léčil v lázních Teplice dávná zranění utržená během pouštních šarvátek. Ta loď byla úplně průhledná a vyfoukli mu ji v Novém Boru. A když říkám vyfoukli, nemám na mysli, že mu ji čmajzli. Oni mu ji vyfoukli ze skla. Byla to nádherná broušená loď ve tvaru baňaté lahvice se štíhlým hrdlem místo komína.

Pravda je, že skláři tu loď pro vezíra nevyfoukli tak docela sami. Když chce sklář vyfouknout láhev, musí si rozžhavené sklo nasadit na trubku, které se říká píšťala. A pak do té píšťaly fouká tak dlouho, až je láhev hotová. Představte si ale, kolik sklářů a kolik dechu by bylo potřeba na vyfouknutí veliké skleněné lodi! Naštěstí žil u Nového Boru obr, který zrovna chytil průvan. Navíc z něj měli místní lidé už delší dobu vítr, a tak si řekli, že je to vhodná příležitost, jak překonat strach a s obrem se spřátelit. Obra přesvědčili, že se mu uleví, když průvan, který chytil a jenž ho tuze trápil, vypustí do železničního tunelu, který použijí jako obří píšťalu. Obr si tedy lehl na břicho, ústa přiložil k ústí tunelu a průvan do něj vychrlil.

Podpořte Reportér sdílením článku