Ramadán a my

Muslimská modlitba.

foto Profimedia.cz

My, Evropané, poskytujeme toleranci a svobodu i straně nesvobody, protože „nejsme jako oni“. Ale nechápeme to zásadní: oni nemusí být vůbec jako my.

Ramadán je islámský svátek. Trvá měsíc a klade na věřící různé přísné požadavky. Právě probíhá a v Evropě klade požadavky nejen na věřící, nýbrž na celou společnost.

Část evropských muslimů požaduje – někdy agresivně, jindy umírněně –, aby se Evropa „atmosféře“ ramadánu přizpůsobila. Ta se jim snaží na různých místech a různým způsobem vyhovět. Ve Švédsku považují ramadán za novou švédskou tradici. Se vzestupem muslimského obyvatelstva se praktikování ramadánu po způsobu Předního východu rozšiřuje a prosazuje. Významná část evropského obyvatelstva to považuje za správné a spravedlivé. Muslimové mají svobodné právo na svůj svátek, jako ho mají jakákoliv jiná náboženství. Neplatí argument, že některé proudy muslimského náboženství svobodná práva jiným vírám na území, kde vládne, nepřipouští s vysvětlením, že věřící muslimy uráží. Někteří evropští muslimové požadují dokonce omezování projevů křesťanství, které je urážejí. Například nahrazováním Vánoc svátkem zimy. Od nedávných dob, kdy křesťanství chtělo muslimům dopřát prostor praktikovat svobodně islám, se karta obrátila: část muslimů žádá, aby Evropané ustupovali tam, kde je to uráží, což může být prakticky kdekoliv.

Nemusíme se tomu divit, podobné požadavky měly po dlouhá staletí i hlavní proudy křesťanství. Byly nesnášenlivé, agresivní vůči jinověrcům či bezvěrcům a k vyhlazování psů pohanských či upalování různých „úchylkářů“ a významných představitelů vědy neměly nikdy daleko. Dějiny snášenlivého křesťanství jsou mnohem kratší a počítají se od dob, kdy náboženství ztratilo světskou moc a kdy se začalo místo poddanství lidí prosazovat občanství, vláda zákona a demokratické chápání veřejného života. Víru v pravdivost Písma svatého nahradila víra v přednosti svobody a v pravdivost vědeckého poznání. Křesťanství se přesunulo z oblasti veřejné moci do oblasti soukromého života, odkud vládnutí ovlivňuje jen málo a často v míře snesitelné, ne-li dokonce příjemné. V atmosféře úcty k jiným, k toleranci a k chápání relativnosti všelijakých náboženských pravd se islámu, jehož část nic z toho nevyznává, začalo dařit.

Omyl Evropy se jmenuje rovnost. Tolerance neznamená, že jsou si všechny pravdy a všichni lidé rovni. Mnohé proudy dnešního islámu reprezentují učení středověké, částečně směšné a částečně kruté a se snášenlivostí Evropy, která i náboženství chápe relativně, se nemůže srovnávat. Není si roven muž, který ponižuje z náboženských důvodů ženu, s mužem, který uznává rovnoprávnost. Nebo muž, který přísahá na ďábla, s mužem, který zkoumá vznik vesmíru. Není si rovno středověké dogma s přesvědčením, že racionální poznávání a rozum jsou víc než boží víra. Chce-li někdo v Evropě mít Boha, má ho, ale nevyvrací přitom Písmem svatým objevy kvantové fyziky, pro něž v Písmu žádná opora není. Dávat na roveň pouštním názorům šestého století vývoj lidského ducha je nesmyslné.

Ramadán je dobrý příklad obvyklého lidského omylu. Toleranci a svobodu poskytujeme i straně nesvobody, protože „nejsme jako oni“. Ale nechápeme to zásadní: oni nemusí být vůbec jako my. Cílem tolerance je umožnit všem, aby se rozvíjeli, jak chtějí. Cílem náboženského fanatismu je zničit ty, kteří fanatismus nesdílejí. To prožíváme. Odkud se bere přesvědčení, že svobodný svět tuto agresi přežije, není jasné. Přežít ji nemusí. Ramadán, marná slova, není jen boží obřad, může to být i nástroj agrese a pronikání, jak to káže víra.

Podpořte Reportér sdílením článku