Příliš těžká svoboda

Ještě před pár měsíci si Honza odpykával tříletý trest. „Osm let jsem bral pervitin. Sice s přestávkami, ale pak jsem ho začal i prodávat. A za to jsem šel sedět.” Honza vystupuje zdvořile, ale je vidět, že o drogách se mu nemluví snadno.

Z podobného důvodů skončil za mřížemi Roman, který ve výkonu trestu strávil celkem sedm let – natřikrát, z toho dvakrát kvůli drogám. „Prostě jsem do toho spadl. Vařil jsem, pak i prodával,” říká vysoký muž s poněkud nedůvěřivou tváří.

Honza si trest odpykával v Jiřicích u Nymburka, Roman v Plzni na Borech a v Ostrově nad Ohří. Kromě drogové a vězeňské minulosti je spojuje obtížná reintegrace: psychicky náročnější než pobyt v kriminále totiž bývají komplikace po propuštění.

Bezradnost po zavíračce

Jen v roce 2015 bylo z českých kriminálů propuštěno přes devět tisíc lidí. „Často nemají kde bydlet, práci shánějí těžko, jsou v dluhové pasti. Brány věznice opouštějí většinou jen s penězi na cestu domů,” říká náměstek pro trestní politiku z ministerstva spravedlnosti Vladimír Zimmel. Svobodu zamíří oslavit do hospody, po zavíračce stojí venku a neví, co dál. Ti šťastnější mohou jít za rodinou či přáteli, nicméně častěji se nabízejí tyto tři alternativy: ubytovna, azylový dům, ulice.

Propuštění mohou požádat o okamžitou podporu v hmotné nouzi, což znamená v nejlepším případě jeden tisíc korun, přičemž slovo „okamžitá” je poněkud zavádějící: žadatel musí čekat i několik dní. „Většinou se navíc odečte, dejme tomu, pětistovka, kterou propuštěný dostal na cestu domů,” říká Petr Schneedörfler, předseda spolku Lighthouse, který nabízí poradenství a pomoc s vyřízováním žádostí o podmíněné propouštění. „I kdyby dotyčný ihned nastoupil do práce, výplatu dostane až za měsíc. Do té doby je odkázán na pomoc rodiny nebo okolí. Pokud nemá zaměstnání, jde na Úřad práce, ten však vyplácí dávky také až zpětně,” doplňuje Schneedörfler. To všechno znamená mnoho týdnů bez peněz…